„Byl bych s chutí absolvoval i dvě, a to celkem tříapůlhodinová přestavení za sebou.“

„Rusalka mě provází v různých formách od dětství, její první představení jsem viděl před více než šedesáti lety ke svým desátým narozeninám.“

„Se Zdeňkem Troškou jsem se doslova srazil v zákulisí. Na otázku, jakých pár zásadních vět by pro mne měl, shrnul vše v jedinou: Na partituře je napsáno lyrická pohádka o třech dějstvích a přesně o to, a o nic jiného, jsem se snažil.“

Po dvou letech na návštěvě rodné Prahy. Alexander Goldscheider, publicista, muzikolog, producent, hudebník a spisovatel, už čtyři desetiletí Londýňan, se rozepisuje o čerstvém, jen pár dní starém dojmu z inscenace Dvořákovy Rusalky, kterou hraje Národní divadlo v budově Státní opery. Režíroval ji Zdeněk Troška, na repertoáru je už od roku 2005 a do titulní role čerstvě vstoupila Kateřina Kněžíková. Nebyl by to autor memoárové knihy s charakteristickým titulem Cílené náhody, aby do své glosy nepromítl osobní vzpomínky. A protože také rád fotografuje, připojuje řadu snímků.

Na současnou inscenaci opery Rusalka Antonína Dvořáka v pražské Státní opeře mohu poskytnout pouze jednostranný, ale současně mnohovrstevnatý pohled. 

Jednostranný proto, že jsem představení viděl z lóže přímo po straně jeviště. Mnohovrstevnatý, neboť mě Rusalka provází v různých formách od dětství a její první představení jsem viděl před více než šedesáti lety ke svým desátým narozeninám, přesněji dva dny po nich, 24. 6. 1960. Tehdejší režisér inscenace Václav Kašlík začínal stejně jako moje herecká máma v D40 E. F. Buriana, ač on jako dirigent. Na jeho inscenaci Rusalky mě však vzal táta, a to v docela jiném propojení, které spojuje i inscenaci, kterou jsem zhlédl 14. 11. 2021: obě používají film, což tátu jako filmového kritika tehdy zajímalo.

I táta měl svůj opět zcela jiný vztah k Rusalce – hrál náruživě v Terezíně divadlo a doma jsme mívali plakátek z Erbenovy Kytice s vodníkem na vrbě. Nesloužila sice Jaroslavu Kvapilovi jako předloha Rusalky, ale Erbena měli spolu s Dvořákem rádi, stejně jako já, vyrůstající s postavou vodníka na vrbě a s verši, které mi táta recitovával, než jsem se je naučil sám. 

Jako malého kluka mě grandiózní scéna Josefa Svobody a představení kombinované s filmem uchvátily. Jako kmet jsem dal přednost sedět kvůli Covidu pokud možno co nejbezpečněji separátně v lóži a cena za pocit, že si tím zachovám větší šanci neonemocnět, mě bohužel stála příležitost fyzicky vidět film Zdeňka Trošky, který je významnou součástí jeho inscenace – byl bych se musel na zadní projekci tak vyklonit, že bych přišel o zdraví pro změnu pádem z lóže. 

A tak nemohu nabídnout objektivní recenzi, ještě k tomu z pár dalších důvodů. Rusalka je totiž druhou ze dvou oper, které jsem viděl v posledních dvou letech, kdy jsem se kvůli Covidu odvážil neizolovat. Tou první byla letos v červnu v jihoanglickém Glyndebourne Janáčkova Káťa Kabanová, kterou zpívala také „Káťa“, přesněji Kateřina Kněžíková. Udělal jsem s ní tehdy obsáhlý rozhovor a na otázku, na kterou další titulní roli se v nejbližší budoucnosti těší, měla snadnou odpověď: na Rusalku. 

Když jsem po neplánovaném příletu do Prahy zjistil, že mám štěstí a bude jedno z mála představení, a když jsem četl jeho aktuální program a padl na jméno Romana Vocela jako Vodníka, nemohl jsem inscenaci minout – a současně však o ní psát nestranně. A tak se čtenářům, kteří se dostali až sem, omlouvám za další „cílenou náhodu“, neboť na Romana Vocela mě v 90. letech upozornila tehdejší ředitelka opery Národního divadla Eva Herrmannová jako na velmi nadějného basistu, když jsem hledal interprety pro nahrávku svého Requiem. S Romanem jsme se snadno a rychle spřátelili a vidět ho jako úspěšného sólistu mi teď vehnalo slzy do očí, přes které nemohu působit jako nestranný kritik.

Mé nadšení z inscenace, k níž jsem nenalezl žádné významnější výhrady (a byl bych s chutí absolvoval i dvě, a to celkem tříapůlhodinová přestavení za sebou), by nemuselo být bráno tak upřímně, jako opravdu bylo.

Se Zdeňkem Troškou jsem se doslova srazil v zákulisí a na otázku, jakých pár zásadních vět by pro mne měl, shrnul vše v jedinou: 

„Na partituře je napsáno lyrická pohádka o třech dějstvích a přesně o to, a o nic jiného, jsem se snažil.“ 

Podobně reagoval i Jiří Rožeň, dirigující jednu ze svých nejmilejších oper v pevné víře, že její pohádkové, výpravné zpracování bude vděčně přijaté nejširším publikem. 

Přesně to jsem docenil i já po všemožných paskvilních inscenacích v posledních desetiletích i v předních světových operních domech, kde se opera situuje do až zvrácených prostředí a je „obohacena“ a modernizována o aspekty, které by původní autory přivedly k zmrtvýchvstání, ale okamžitě zpět do hrobů: znásilňování, incest, kanály, prostituce, drogy, sexshopy, ledová království – ne fantazie, ale perverze neznající mezí. 

Rusalka v Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu. Foto Sébastien Forthomme

Na Troškovu Rusalku může přijít každý a potěšit se nádhernou Dvořákovou operou velmi dobře hranou orchestrem pod řízením Jiřího Rožně, s výbornými interprety, pro něž je Rusalka nedílnou součástí celoživotní kariéry, jako například pro sedmdesátiletého Ivana Kusnjera, stejně jako pro mladší hvězdy světových scén, jako zmíněnou Kateřinu Kněžíkovou či tenoristu Pavla Černocha. Opravdu by ode mne bylo nefér nabízet recenzi, ale tu mohu ze svého jednostranného lóžního pohledu nahradit kvantem fotografií. Jako slušně vychovaný Angličan jsem si sice nevzal zakázaný fotoaparát, ale jako nadšený novinář neodolal udělat si na památku pár set fotografií mobilem. A jestli mi přijde něco fér, tak se tu o ně podělit:

Foto: Alexander Goldscheider