„Veit byl německé národnosti, byl však zaníceným českým patriotem, jak to bylo v jeho době obvyklé. Jeho zařazení do české hudební kultury je tudíž zcela na místě.“

„Období českého raného hudebního romantismu funguje ve všeobecném povědomí dodnes jako období téměř úhoru, na jehož málo výživné půdě jako zázrakem vzklíčila tvůrčí osobnost Bedřicha Smetany.  Tento pohled je z dnešního hlediska už zcela neudržitelný.“

„Stylově vychází Veit jednak ze svého zářného vzoru – Beethovena, jeho melodický i harmonický fond ovšem prozradí i blahodárný vliv Mendelssohnův a Spohrův. Ač se osobně znal i se Schumannem a Lisztem, jejich výrazově již značně exponovaný styl nenásledoval.“

Prvního prosince vychází CD se symfonickým dílem Václava Jindřicha Veita, autora první poloviny 19. století, dnes téměř zapomenutého, ale ve své době významné hudební osobnosti. Jeho i další skladatele té doby ale později zastínil Bedřich Smetana. Veitův odkaz teď oživuje dirigent Zdeněk Klauda a jeho komorní soubor L’Armonia Terrena na CD Nibiru Publishers s podtitulem Svědectví znovuobjeveného romantika. Vybral na něj Předehru D dur, op. 17, Romanci a Finále pro housle a orchestr a Symfonii e moll, op. 49. V rubrice OsobnostPlus představuje Václava Jindřicha Veita muzikolog Jaromír Havlík, profesor Hudební a taneční fakulty pražské AMU.

Jméno Václav Jindřich – Wenzel Heinrich Veit (1806 – 1864) dnes znají prakticky pouze specializovaní hudební historikové, nanejvýš hrstka zanícených zájemců o starší hudbu. Širší posluchačské obci je jméno tohoto česko-německého skladatele, klavíristy, publicisty a organizátora hudebního života v Čechách 1. poloviny 19. století nejspíš zcela neznámé. A přesto byl Veit ve své době významným a oblíbeným skladatelem, jehož dílo respektovala i cizina – především německá. Veit byl německé národnosti, byl však zaníceným českým patriotem, jak to bylo v jeho době obvyklé. Jeho zařazení do české hudební kultury je tudíž zcela na místě. 

S příchodem Bedřicha Smetany Veitovo renomé ustupovalo do pozadí, což se ostatně přihodilo i dalším skladatelským osobnostem doby „předsmetanovské“, jak bývá označována právě doba 1. poloviny 19. století.  Smetana zastínil osobnosti Veitova formátu jednak přirozeně, jednak se o postupné slábnutí zájmu o českou hudbu předsmetanovskou postarala i rodící se česká hudební publicistika a historiografie poměřující řadu hodnot české národní hudby formátem génia Smetanova. 

Na dlouhou dobu poslední důkladné pojednání o Veitovi z pera hudebního spisovatele Artuše Rektoryse vyšlo při příležitosti 100. výročí jeho narození v březnu 1906 v časopise Dalibor ve čtyřech pokračováních. V následující době se připomínky Václava Jindřicha Veita většinou již omezovaly jen na více či méně stručné zmínky v různých všeobecných pojednáních o historii české hudby a ovšem v publikacích smetanovských. Až v roce 100. výročí Veitova úmrtí (1964) vydal regionální badatel a hudební spisovatel Karel Fiala malou monografii. Následovalo ještě stručné heslo v Československém hudebním slovníku osob a institucí (1965) a pak už jen jeho spíše stručnější replika v roce 210. výročí narození (2016) v internetovém Českém hudebním slovníku. 

Období českého raného hudebního romantismu funguje ve všeobecném povědomí dodnes jako období téměř úhoru, na jehož málo výživné půdě jako zázrakem vzklíčila tvůrčí osobnost Bedřicha Smetany. Ze skladatelů tohoto období bývá nejčastěji připomínán František Škroup, a to většinou jen jako autor písně Kde domov můj. Tento pohled je z dnešního hlediska už zcela neudržitelný. Dotyčná etapa je významná nejen zásadními hudebně historickými reáliemi, z nichž stačí připomenout minimálně založení pražské konzervatoře (1811) a varhanické školy (1830 – právě z varhanické školy, nikoli z konzervatoře, vzešli mimochodem tři nejvýznamnější čeští skladatelé pokračovatelé Smetanovi – Dvořák, Janáček a Foerster), ale i skladatelskými osobnostmi, které rovněž připravovaly půdu Smetanovi. 

A mezi ně patří i náš Václav Jindřich Veit. Je autorem poměrně rozsáhlého díla zasahujícího téměř do všech žánrů (kromě opery – i když i o té uvažoval, avšak svůj plán nakonec nerealizoval). Jeho vokální skladby jsou psány převážně (a pochopitelně) na německé texty, Veitovo národní vlastenectví vydalo ovšem i nemalý počet písní a mužských sborů na texty české (Chmelenský, Vacek Kamenický, Šmilovský, lidové texty). 

Ve své době se prosadil zejména komorní tvorbou (smyčcové kvartety, smyčcové kvintety, skladby pro sólový klavír atd.) a rovněž jeho orchestrální díla, byť nepočetná, dosáhla ve své době i mezinárodního uznání – to platí zejména pro jeho jedinou Symfonii e-moll op. 49, premiérovanou s pozitivním ohlasem v lipském Gewandhausu v říjnu 1859 a o měsíc později v Praze (pod taktovkou Františka Škroupa). Česká hudba je až do vystoupení Dvořákova na symfonie poměrně chudá a Veitova symfonie je rozhodně její významnou položkou. Je samozřejmě součástí této nahrávky zasvěcené právě Veitově tvorbě orchestrální.

Václav Jindřich Veit: Znamenitý právník i hudebník v jedné osobě…

Přistupme nyní k Veitově stručnému životopisu: narodil se 19. ledna 1806 v Řepnici na Litoměřicku v poměrně zámožné rodině. Základy hudebního vzdělání získal od svého otce, nadšeného amatérského hudebníka, a rovněž u místního učitele.  Během studia na gymnáziu v Litoměřicích se učil hře na varhany a přivydělával si hrou v kostele a vyučováním hudbě: v sextě totiž osiřel a po otcově smrti rodina zchudla. Po maturitě (1821) odešel do Prahy na univerzitu, kde studoval filozofii a práva (absolvoval 1828).  Stal se z něho znamenitý právník a úředník a obě tyto profese vykonával po celý svůj další život. Vedle toho se ovšem zabýval hudbou jako interpret (zejména klavírista a varhaník), učitel hudby i jako skladatel. 

Provozování hudby se mu stalo i důležitým příspěvkem k posílení nevelkých úřednických příjmů. I tak mu hmotná nouze zabránila ve studiu hudby v proslulém (a patřičně drahém) hudebním ústavu Václava Jana Tomáška. Ve skladbě zůstal tudíž samoukem. Nadání a píle mu však dopomohly k získání znamenité kompoziční zručnosti, což postupně prokazoval ve své tvorbě. Veit dosáhl značné úrovně ve hře na klavír (ovládal ovšem řadu dalších nástrojů) a stal se vyhledávaným učitelem klavíru v zámožných pražských rodinách včetně šlechtických. 

Jeho první kompozice – smyčcové kvintety a kvartety – vyšly tiskem v roce 1834 a získaly mu značné renomé, takže mu bylo dokonce nabídnuto místo kapelníka v Cáchách. Nastoupil ho na zkoušku v roce 1841, avšak setrval tam pouhé tři měsíce a poté, co nebyly městskou radou splněny jeho požadavky na rozšíření orchestru a zlepšení finanční situace pro všechny jeho hudebníky, se vrátil do Prahy k zajištěné úřednické profesi. Dokladem jeho dirigentských schopností se nicméně stalo např. úspěšné provedení Mendelssohnova oratoria Paulus. 

V Praze postupně zaujal jedno z čelných míst hudebního života nejen jako skladatel a pedagog, nýbrž i jako interpret-klavírista a neúnavný hudební organizátor.  Zasloužil se významně o již zmíněnou varhanickou školu, když byl v letech 1847-1854 ředitelem Jednoty k zvelebení kostelní hudby v Čechách, tedy spolku zřizujícího varhanickou školu, a v této funkci školu převedl přes kritické období kolem roku 1848, kdy ústavu doslova hrozil zánik. 

V roce 1854 byl jako státní úředník „převelen“ do Chebu ve funkci prezidenta tamního c.k. krajského soudu. Chebské sychravé podnebí však nevyhovovalo jeho chatrnému zdraví, a tak požádal o přeložení do Litoměřic, kde ho ale plicní neduh nakonec udolal. Veitův život se tam uzavřel 16. února 1862. 

Veitovy skladby byly v jeho době velice úspěšné a většina z nich byla publikována. Ty, u kterých se tak stalo, jsou označeny opusovým číslem. Zvláštní obliby dosáhly skladby komorní – 4 smyčcové kvartety a 5 smyčcových kvintetů, jejichž známost pronikla i do zahraničí, především do Německa, kvintet c-moll byl úspěšně proveden v Paříži. Zajímavé je, že čtyři z pěti Veitových smyčcových kvintetů jsou psány se dvěma violoncelly, což je u smyčcového kvintetu za celou jeho historii výrazně „menšinové“ obsazení. Pouze poslední V. kvintet má standardní dvě violy. 

Poměrně bohatá je Veitova písňová a sborová tvorba na německé i české texty. Kritika oceňovala zvláště jeho zhudebnění známé Goethovy balady Der Totentanz, které bylo srovnáváno se slavným zhudebněním Carla Loeweho. Z chrámových skladeb vyniká Slavnostní mše psaná k vysvěcení chrámu Sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně (1856). Celkově čítá Veitův skladatelský odkaz zhruba 60 opusovaných titulů.  

Stylově vychází Veit jednak ze svého zářného vzoru – Beethovena, jeho melodický i harmonický fond ovšem prozradí i blahodárný vliv Mendelssohnův a Spohrův. Ač se osobně znal i se Schumannem a Lisztem, jejich výrazově již značně exponovaný styl nenásledoval. Veitova hudba je dokonale zformovaná (Beethoven!), pocitově ovšem spíše klidně vyrovnaná směřující místy až k dokonalé idyličnosti. 

Velký problém měl Veit s Berliozem a Wagnerem, jejichž novoromantická hudba plná extrémních výrazových výkyvů a s nimi spjatých harmonických i zvukových prostředků mu byla zcela cizí. Pražské provedení Berliozovy Fantastické symfonie (1846) Veita dokonce vyprovokovalo ke kompozici parodistické symfonie pro malý orchestr s názvem Episoda ze života ševcovského. Později Veit tohoto excesu litoval a dotyčnou parodii vyřadil ze seznamu své tvorby.

Prof. PhDr. Jaromír Havlík, Csc

Foto: Zdeněk Klauda