„Dirigent Böhm, o kterém je známo, že spolupracoval přímo se Straussem, po premiéře řekl Gruberové: ´Bože můj! Kéž by Strauss mohl slyšet Vaši Zerbinettu!´.“

„Gruberová si dokonce prosadila, že ředitel Holender měl zákaz vcházet do její šatny. Přesto si ani on nedovolil o Gruberovou přijít, Vídeňáci ji až příliš milovali a on to moc dobře věděl.“

„Postupem času přecházela k dramatičtějším partům, nicméně svůj koloraturní obor si pečlivě hlídala a nikdy nešla za hranu svých možností.“

Slovenská pěvkyně Edita Gruberová, jedinečná a velká operní diva, byla představitelkou rolí především z období italského belcanta, ale zapsala se do hudební historie například také nedostižnou Zerbinettou v Ariadně na Naxu Richarda Strausse. Její život se uzavřel 18. října ve věku nedožitých pětasedmdesáti let, pouhé dva roky poté, co uzavřela aktivní dráhu. Její umělecké působení shrnuje a na její představení a koncerty osobně vzpomíná Radim Dolanský, divadelní a koncertní manažer, nový ředitel zahraničních vztahů Národního divadla Brno.

Svět opery je zahalen smutkem od okamžiku, kdy byla oznámena zcela nečekaná smrt fenomenální koloraturní sopranistky Edity Gruberové. Všichni jsme byli v šoku, nikdo té zprávě nemohl věřit. Sociální sítě se do dnešního dne plní fotografiemi z koncertů a představení paní Gruberové, fanoušci truchlí a vzpomínají.

V momentu, kdy jsem se o úmrtí legendární sopranistky dověděl, tak nějak automaticky jsem sáhl po její Zerbinettě ze Straussovy opery Ariadna na Naxu. Navzdory smutnému okamžiku mi pěvkyně dokázala svou koketou vykouzlit úsměv na rtech a na chvíli jsem se dokonce zasnil…

Už jste slyšeli, jaké pozdvižení způsobila Edita Gruberová v hudebním nebi? U nebeské brány ji kromě svatého Petra čekal nervózně podupávající Richard Strauss a s velkým očekáváním zvolal: „Zpívejte!“.

„Ale Maestro, teď jsem přišla, dejte mi chvíli, abych se napřed rozkoukala.“

„Na to budete mít času dost, zpívejte!“, naléhá Strauss.

Edita se samozřejmě neptala co a rovnou spustila „Großmächtige Prinzessin“.

„Wunderbar! Ten starý lišák měl pravdu, wunderbar!“, řekl Strauss a objal nadšením Editu.

„Celou dobu ti to tady říkám, a ty mi nevěříš“, volá prof. Karl Böhm, který rozvážným krokem přichází přivítat svoji svěřenkyni a rýpne si při tom do Strausse.

„Pánové, pusťte nás tam taky!“, volá z dálky Donizetti. „Nejste tady sami!“, dodává Bellini, který drží klavírní výtah Normy a hned po pěvkyni požaduje slavnou árii Casta Diva. Strauss zprvu kroutí očima a spiklenecky pomrkává po Böhmovi, ale nakonec i on podlehne belcantu v podání naší milované divy…

Jestli jsem se zasnil už moc, tak mi to odpusťte. Chci věřit, že Edita Gruberová zpívá dál, i když už jen na andělských kůrech, zato v té nejlepší společnosti… Ale pojďme zase zpět do reálného světa slavné sopranistky.

Edita Gruberová se narodila 23. prosince 1946 v Bratislavě. Tatínek, Gustav Gruber, byl Němec, maminka, Etela Gruberová, Maďarka. Edita byla jejich jediné dítě. Rodiče byli prostí lidé. Tatínek byl dělník bohužel se sklonem k alkoholu, pět dlouhých let vězněn pro své protikomunistické smýšlení. Maminka pracovala v zemědělství, podle dcery byla údajně sama majitelkou krásného hlasu, od mala v Editě pěstovala lásku ke zpěvu, a právě ona ji poprvé zavedla na operu, mimochodem na Prodanou nevěstu a Tajemství do Národního divadla v Praze, a také do školního sboru, kde malá Edita získávala první pěvecké zkušenosti. Ještě během studia na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě v roce 1968 debutovala na prknech Slovenského národního divadla v úloze Rosiny z opery Lazebník sevillský. Divadlo ale zájem o mladou pěvkyni neprojevilo, tak nezbylo než odejít na oblast. Bylo to divadlo Bánská Bystrica, kde nastudovala své první velké operní party jako Violettu, Gildu, ale zároveň taky třeba Lízu z muzikálu My Fair Lady, kterou „…dělala strašně ráda“, jak vzpomíná sama Gruberová v rozhovoru s Danielem Jägerem pro Český rozhlas.

V roce 1969 odjíždí pěvkyně tajně na konkurz do Vídeňské státní opery, který jí tam vyjednala její tehdejší pedagožka Mária Medvecká. Okamžitě přichází nabídka na Mozartovu Královnu noci, první pohostinské vystoupení se uskutečnilo 7. února 1970. Přišla nabídka stálého angažmá a už o rok později Gruberová do Rakouska emigruje se svojí matkou a svým tehdejším manželem, hudebním vědcem Štefanem Klimo. Ve Vídeňské státní opeře působila více jak 50 let a odzpívala tady přes 700 představení. Zpočátku se nevyhnula rolím jako Esmeralda v Prodané nevěstě, Jano v Jenůfě, Flora v Traviatě nebo Tebaldo v Donu Carlosovi. Průlom v její kariéře pak nastává v roce 1976 po předzpívání prof. Karlu Böhmovi, který hledal Zerbinettu do svého nového nastudování Straussovy Ariadny na Naxu. Gruberová se stala přes noc hvězdou. Dirigent Böhm, o kterém je známo, že spolupracoval přímo se Straussem, po premiéře řekl Gruberové: „Bože můj! Kéž by Strauss mohl slyšet Vaši Zerbinettu!“. Sama Gruberová věřila, že tu roli musel Strauss komponovat pro ni. Její Zerbinettu pak slyšel celý svět – Vídeň, Paříž, Barcelona, Drážďany, milánská La Scala, newyorská Metropolitní opera a další. Mj. také Praha, když tady vídeňská opera v roce 1979 hostovala.

Po velkém úspěchu v Zerbinettě šla z role do role, vystupovala v těch nejslavnějších divadlech na světě, největší dirigenti a režiséři se předháněli, aby s ní mohli spolupracovat. V Curychu, Mnichově, a především pak ve Vídni se těšila zcela mimořádnému postavení. Bylo veřejným tajemstvím, že mezi ní a Ioanem Holenderem, tehdejším generálním ředitelem Vídeňské státní opery, nepanovala zrovna přátelská atmosféra. Gruberová si dokonce prosadila, že Holender měl zákaz vcházet do její šatny. Přesto si ani on nedovolil o Gruberovou přijít, Vídeňáci ji až příliš milovali a on to moc dobře věděl.

Velké úspěchy slavila i v Metropolitní opeře v New Yorku, kde se představila jako už zmíněná Zerbinetta, ale také Královna noci, Lucia, Violetta nebo Belliniho Elvira. Management MET si ji ale neuměl udržet. Zpívala tam jen 24 představení. Když pro ni MET hledala vhodný repertoár, Gruberová údajně navrhla tři Donizettiho královny. Odpověď byla záporná a pěvkyně se od roku 1991 do MET už nikdy nevrátila.

Postupem času přecházela k dramatičtějším partům, nicméně svůj koloraturní obor si pečlivě hlídala a nikdy nešla za hranu svých možností. Kromě klasického repertoáru se čím dál víc soustřeďovala na vyhledávání méně známých titulů a divadla je pro ni inscenovala. Přišla první Lucie, Massenetova Manon, Elvíra v Puritánech, Marie Stuartovna, Anna Boleynová, Alžběta v opeře Roberto Devereux, Lucrezia Borgia, Semiramis, Donna Anna, Náměsíčná, Linda, Beatrice a nemohla chybět Belliniho Norma. Jaká byla její druidská kněžka? Byla jiná… Věděla, že nemůže kopírovat Marii Callas, Montserrat Caballé ani Joan Sutherland. Musela najít vlastní interpretaci této role. Podařilo se, byl to další triumf. Milovala ale i komické role, i když v jejím oboru jich zase tolik nebylo. Přesto můžeme vzpomenout, kromě již několikrát zmíněné Straussovy Zerbinetty, na Rosinu, Norinu, komornou Adélu z operety Netopýr nebo třeba Marii z Donizettiho opery Dcera pluku.

Dovolím si mírně odbočit a trochu zavzpomínat. Sám jsem totiž měl možnost slyšet ve Vídni jedno z jejich posledních vystoupení v roli Zerbinetty. Byla stále úchvatná, už když vytáhla svoji pověstnou pudřenku a začala si pudrovat obličej, u toho pochopitelně zněly trylky a koloratury s dokonalou přesností, měl jsem co dělat, abych se udržel v křesle a nezačal uprostřed árie hlasitě aplaudovat. Dokázala člověka naprosto strhnout. Vlastně ani nevím, kolikrát jsem paní Gruberovou slyšel. Rád a často vzpomínám na její Lucii a Alžbětu ve Vídni, Mnichově a Budapešti, Elvíru v Puritánech ve Vídni, Normu tamtéž, Annu Boleynovou v Mnichově, několik koncertů v Praze, Vídni a Miláně. Vždy to byl prvotřídní a nezapomenutelný zážitek.

Když jsem v roce 2008 jel poprvé na koncert Gruberové do milánské Scaly, všichni věřili, že to je její poslední vystoupení v tomto operním svatostánku. V roce 2012 následoval další „poslední“ písňový recitál tamtéž, v roce 2015 spolupráce s La Scalou pokračovala koncertem tří Donizettiho královen. Gruberová zpočátku nabídku na tento koncert ve Scale odmítla, ale Alexander Pereira, intendant divadla, za ní osobně přijel do Mnichova, údajně poklekl v její šatně a tímto kavalírským způsobem Gruberovou o vystoupení požádal. „Copak jsem ho mohla odmítnout?“ Byl to triumf, milánská La Scala opět ležela Gruberové u nohou, tisk ten večer nazval „Grubymania!“. Vzpomínám, jak – než se rozezněl orchestr na poslední přídavek, byla to závěrečná cabaletta Alžběty z Donizettiho opery Roberto Devereux –, jsem se neudržel a zakřičel na celou La Scalu: “Grazie, la regina!“. Strhl se bouřlivý potlesk pro královnu. Dodnes se to dá dohledat na You Tube a mě ta ukázka pořád stejně dojímá. Není bez zajímavosti, že spolupráci s La Scalou ukončila Gruberová, tentokrát už skutečně, posledním písňovým recitálem v roce 2017.

Gruberová měla své věrné publikum, které za ní cestovalo kamkoli, třeba do dalekého Japonska. Kdykoli se poprvé objevila na pódiu, někdo z jejich věrných spustil z lóží velký plakát s nápisem: EDITA LA REGINA. Nekonečné bouře nadšení byly vždy samozřejmostí. Když naposledy zpívala na jeviště svoji Alžbětu v opeře Roberto Devereux, publikum v Mnichově ji odměnilo padesátiminutovým potleskem, v divadle museli spustit železnou oponu a zhasnout, aby večer ukončili, nadšení nebralo konce.

Já jsem paní Gruberovou naposledy slyšel v Lucii z Lammermooru v Budapešti, bylo jí 70 let a kdybych to na vlastní uši neslyšel, asi bych nevěřil, že je možné, aby mohla ten obtížný part zpívat stále tak brilantně. Svoji poslední Normu zazpívala v roce 2018 na jevišti Národního divadla v Praze, následovala ještě už zmíněná Alžběta v Mnichově a svoji kariéru pak ukončila sérií koncertů na rozloučenou. „Bylo to krásné, ale bylo toho dost…“, prohlásila diva. Spadla opona a Edita Gruberová ukončila ve svých 72 letech fenomenální kariéru.

Milovala Curych, kde žila v domě na břehu jezera. Právě tady v pondělí 18. října zakončila Edita Gruberová svou životní pouť – smrtelné zranění hlavy v důsledku pádu, jak prozradil Markus Thiel, hudební publicista. Myslím teď na její dvě dcery a vnoučata, pro které to musela být mnohem větší rána než pro nás, její obdivovatele. Upřímnou soustrast, s láskou vzpomínáme…

Radim Dolanský

Foto: Wilfried Hösl, archiv R. Dolanského