středa, 22 září 2021 16:10

Západočeský symfonický orchestr vstoupil s novým šéfdirigentem Radkem Baborákem do nové éry

Autor:

„Jsem důkazem faktu, jak obrovský vliv má lázeňský orchestr na hudební vnímání lidí!“

„Dirigentsky, to jest především v tektonice, vystižení stylu, ve vyváženosti temp a dynamiky, byl Brahms zřetelným vrcholem zajímavého večera.“

„Radek Baborák disponuje dobře čitelným, exaktním typem gesta, v jeho mimice se zračí výraz hudby, dokáže hudebníky strhnout k výrazné interpretaci.“

 

204

 

Západočeský symfonický orchestr v Mariánských Lázních zahájil novou éru, když se 10. září představil ve Společenském sále Casina s novým šéfdirigentem Radkem Baborákem. Hudební osobností v českých hudebních kruzích dobře známou, ověnčenou řadou výrazných úspěchů v mezinárodním měřítku, především působením v Mnichovské a Berlínské filharmonii v pozici prvního hornisty. Každá změna v šéfovské pozici u symfonického orchestru je významná a obvykle přináší nové impulzy, nová očekávání. U orchestru, který slaví zároveň dvě stě let existence (založen roku 1821, tři roky před narozením našeho skladatele Bedřicha Smetany), je toto očekávání dvojnásobně významné pro město, široký region, ale i v mezinárodních souvislostech. Spolková republika Německo je velmi blízko Mariánským Lázním. Program inauguračního koncertu nového šéfa orchestru byl postaven na závažných dílech Bedřicha Smetany a Johannesa Brahmse, které vhodně doplnily skladby z tvorby Gustava Mahlera a Niccola Paganiniho.

Historie symfonického orchestru v nádherném lázeňském městě je bohatá, sahá až do roku 1821, když se původní malý typ orchestru postupně rozrostl do pozic obsazení solidního symfonického tělesa o počtu šedesát hudebníků. Původně z většiny německý orchestr ve městě s dominancí německého obyvatelstva se proměnil v poválečných letech (obdobně jako jiné orchestry, třeba karlovarský, o mnoha operních divadlech v tehdejším Československu ani nehovoře). To je ostatně jeden z důvodů, proč má dnešní Česko tolik symfonických orchestrů a operních divadel. Mohu podat i osobní svědectví o letech šedesátých. V této době si rodiče oblíbili prázdninové Mariánské Lázně a já se tak dostal – shodou okolností poprvé v životě – ke sledování obvyklých kolonádních koncertů symfonického orchestru ve středu, v pátek a v neděli dopoledne, ve významné éře šéfa Miroslava Bervída a neméně sympatického dirigenta Jaroslava Soukupa. Jsem důkazem faktu, jak obrovský vliv má lázeňský orchestr na hudební vnímání lidí! Koncerty z repertoáru takzvaného vyššího populáru mne tehdy fascinovaly, začal jsem obdivovat dirigenty, zajímat se o daný obor. Byl jsem svědkem mnoha krásných večerních koncertů v Casinu, vždy ve zcela zaplněném sále, jako byl nyní na inauguračním koncertu Radka Baboráka. Dodnes si vybavím provedení Smetanova cyklu Má vlast, který řídil renomovaný pražský dirigent Josef Hrnčíř. Nejen já, ale řada posluchačů kolem mne žasla, jaký výkon lze z orchestru dostat v nastudování respektovaného pražského dirigenta!

 

101

 

Tuto osobně prožitou historii předkládám nikoliv jen z nostalgie na tehdejší Mariánské Lázně a místní symfonický orchestr, ale především z důvodu dokladu jeho neobyčejné obecné prospěšnosti pro kulturní rozhled. Vnikl jsem díky tomuto orchestru do světa vážné (artificiální) hudby, naprosto nenásilně, skrze populární, lehčí repertoár na kolonádních koncertech. Ale podobně tisíce jiných překonaly ostych vůči klasické hudbě a náhle se jim otevřel nový svět poznání, vnímání, emocí. Jsem přesvědčen, že tento psychologicko-propedeutický význam orchestru je často nedoceněn.

Druhým motivem pro moji nynější cestu do Mariánských Lázní na inaugurační koncert byla skutečnost, že jsem v uplynulých letech glosoval několik koncertů Radka Baboráka s Českou sinfoniettou na Smetanově Litomyšli, které mne oslovily. Vstupní koncert pana Baboráka jsem proto ihned zařadil v impulzech soudobého koncertního času k mimořádně zajímavým, kde se bude zřejmě díti cosi pro hudební historii jedinečného. Proto jsem přijel do Mariánských Lázní včas, abych mohl pozorovat i poslední dvě zkoušky orchestru před oním dnem „D“. Je to mým oblíbeným zvykem, až na naprosté výjimky bývá tato jakási moje profesionální „deformace“ soubory pozitivně akceptována.

 

205

 

Na vstupním koncertu ve Společenském sále Casina jsem mohl posoudit míru progrese, která nastala ve finálních zkouškách v porovnání s vlastním veřejným výsledkem. Koncert sám byl dramaturgicky moc dobře koncipován. Dvě závažná díla české a německé hudby 19. století jakoby symbolizovala dvě stě let existence orchestru, tvořícího de facto v blízkosti hranic se Spolkovou republikou Německo. Program doplnila adekvátně díla menšího formálního rozsahu, pro publikum jistě líbivá, z tvorby Gustava Mahlera a Niccola Paganiniho, kde obsazení pro sólovou hornu a fagot mělo i svůj specifický důvod pro zařazení – Radek Baborák a ředitel orchestru Milan Muzikář předvedli své schopnosti výtečných sólistů na lesní roh a fagot. Pan Muzikář ostatně hrál v orchestru na fagot celý program. Tak tohle se věru nevídá často.

Volba Smetanova Vyšehradu – první z cyklu symfonických básní Má vlast – byla báječná. Už z toho důvodu, že pokud se hrají jednotlivé symfonické básně cyklu samy o sobě, bývá Vyšehrad opomíjen. V posledních dekádách už byl plně doceněn Tábor a Blaník, ale Vyšehrad jakoby tvořil jen jisté entrée do mimořádného cyklu, jaký nemá v hudební literatuře obdoby. Sám o sobě bývá uváděn málo. Význam skladby je ale pro celý cyklus motivicky zásadní. Vždyť jen znělka českého rozhlasu po mnoho desetiletí je právě vstup harfy, kde prvé dva melodické tóny dávají dokonce autorův monogram – B. S.

 

203

 

Vstupní sólo na harfu hrála s úžasným vnitřním klidem a výrazově sugestivně mladá umělkyně Roxana Händler, členka Baborak Ensemble, jedna z vícera hostů inauguračního koncertu. Interpretace Vyšehradu mne dirigentsky opravdu nadchla svým tempickým a dynamickým rozvržením k vrcholu, podstatnou tektonikou. Ocenil jsem měkkost smyčců, zaujetí v houslové skupině, vedené v tomto večeru koncertní mistryní Olgou Šroubkovou, jejíž zřetelná zainteresovanost a vnitřní nadšení hudbou byly zjevně pro ostatní až nakažlivé. I proto vyznělo soustředěně obtížné Allegro vivo, ma non agitato, které z jednotného unisona smyčců vyrostlo několikanásobnou imitací do výrazné gradace. Na vrcholu vyzněl motiv Vyšehradu s obdivuhodnou plností a průbojností.

V hybném tempu pojaté Più mosso interpretoval pan Baborák dle zápisu v partituře, rozeznělo se v nezvykle bryskním tempu, plném lesku, ale bez často obvyklého patosu. Možná inspirace Danielem Barenboimem v Praze s Vídeňskou filharmonií. Barenboim rovněž pojal Smetanu více beethovenovsky, bez patosu, jak i sám proklamoval, víc se klonil v pojetí k syntéze klasicismu s romantismem než k přílišné adoraci romantismu. Rovněž Wolfgang Sawallisch svého času s Českou filharmonií volil tento stylový úhel pohledu. Panu Baborákovi se dobře vydařil ostrý zlom ve skladbě po úderu činelu, kdy se ideová stavba hroutí do sutin, vzruch utichne a motiv slávy doznívá elegicky. V Allargandu vyzněla plasticky vymodelovaná myšlenka, vydařené bylo souznění harfy v souladu s lesními rohy, v repríze sceleny, na rozdíl od expozice. Unisono smyčců v závěru znělo až velebně, kdy akordy v pianu Vyšehrad s citem uzavřely. Trochu se mohl umírnit v průbojnosti pro mne už trochu drsný zvuk tuby – kupodivu v závěru Brahmse ve spojení s pozouny se mi naopak líbil, ale u Smetany vystupoval dynamicky z celku příliš tvrdě.

 

111

 

Cítil jsem na koncertu logické hudební propojení osy Smetana – Brahms, což rámovalo tento koncert dramaturgicky výborně. Brahmsova Druhá symfonie D dur, op. 73 je skvělým autorovým dílem mezi jeho čtyřmi symfoniemi. V této skladbě musí dirigent nad jiné projevit své tektonické schopnosti na poměrně rozsáhlé ploše, skladbu vyhmátnout stylově, neb syntéza klasicismu a romantismu, bez zbytečného patosu, je zde opět důležitá. U Brahmse jsem pozoroval od zkoušek nejvýraznější progresi v technické základně, z níž nutně vyrůstá styl a výraz skladby. Bez této základny by sebelepší představy dirigenta byly málo platné. Progrese od zkoušky ve čtvrtek přes generálku koncertu v pátek dopoledne byla až neuvěřitelná. Původně poněkud těžkopádný zvuk ve druhé a třetí větě se měnil smysluplnými podněty dirigenta v lehký, jemněji zahraný, dobře odstíněný v dynamice. Pokrok v půvabné třetí větě – Allegrettu graziosu – v odlehčenosti menuetového charakteru motivu, poté vystupňování v Prestu, zastupujícím zde obvyklá tria u Schumanna a Schuberta, byl znatelný! Proto jej rád zaznamenávám. Úsilí dirigenta o pojetí této půvabné části symfonie se nejmarkantněji projevilo, hráči na dřevěné dechové nástroje se etablovali ve zvuku i frázování znamenitě.

Na koncertě imponovala hned první věta Allegro non troppo, kdy po třech výrazných tónech kontrabasů (hrály ve čtveřici) upoutala právě zmiňovaná skupina dechů. Druhé téma přineslo naopak vyjemnělý zvuk houslové skupiny, která mě vícekrát svou měkkostí hry a frázováním zaujala. Druhá věta v Adagio ma non troppo je interpretačně obtížná, zní zde trochu překvapivě zpěv až hypersenzitivní, bolestný, naznačuje náladově rozdílnou Brahmsovu předchozí symfonii. Atmosféru ale záhy rozsvítilo kontrastní L’istesso tempo ma grazioso, které dostalo v interpretaci Baborákově až taneční lehkost. S nástrahami témat si poradil dirigent s nadhledem. Zvláště zřetelně vyzněly motivické figury v pozounech. Čtvrtá část – Allegro con spirito – zaujala až živelností ve vstupním tématu, tady se skladba posouvá zřetelně stylově víc ke klasicismu první vídeňské školy. Půvabně zazněla hudební epizoda Tranquilla v hezkém dialogu flétny s houslemi – flétnistka byla hostem z Orchestru Národního divadla v Praze – Denisa Geislerová. V repríze na sebe upozornily efektním vstupem trombony (u prvního trombonu hostoval Ital Diego Gatti, první trombonista z Teatro Arena Verona). Vystupňovaný výraz finále skladby se vydařil, žesťová skupina imponovala zvukovou průbojností v rámci daného stylu, homogenita celkového zvuku orchestru v harmonii zde až překvapila svou kvalitou. Ne vždy se takto celkově ideálně sourodý zvuk orchestru dařilo vyvážit, zde bude ještě čekat určité úsilí, aby všechny skupiny byly vždy tak vyvážené, jak jsem oceňoval ve finále Brahmse. Dirigentsky, to jest především v tektonice, vystižení stylu, ve vyváženosti temp a dynamiky, byl Brahms zřetelným vrcholem zajímavého večera. V něm se objevila i znatelná až překvapivá progrese od zkoušek v míře souhry, ve frázování a v dosažení patřičné lehkosti, ba i ve vnitřních harmonických hlasech, což je pro zvukový dojem homogenity celku zásadně důležité.

 

995

 

V programech koncertů je dramaturgicky moc důležitý zákon kontrastu, to nejhorší pro auditorium je naplnit program skladbami stejného charakteru, nálad, temp. Koncert působil svěže proto, že tento nepsaný zákon kontrastu respektoval. Po majestátním, velebném Vyšehradu byla výrazově až diametrální změna v Koncertu pro fagot, lesní roh a orchestr Niccola Paganiniho. Skladba, stojící líbivostí a virtuózním charakterem na pomezí vyššího populáru, kde skladatelský duch tkví v čistě klasickém základu, ale výkonný sloh a party sólových nástrojů už nesou pečeť nově nastupující doby. Pro autora početných houslových skladeb vysoké míry virtuozity není tato skladba sice charakteristická, ale nový šéf orchestru je vyhlášený virtuóz ve hře na lesní roh, pan ředitel je výborným fagotistou, takže důvod volby v rozsáhlé tvorbě Paganiniho je logický. Radek Baborák stačil výtečně demonstrovat své výborné hráčské schopnosti a zároveň vést orchestr, Milan Muzikář dokázal širokému publiku představit technické možnosti fagotu, který nezní sólově z pódia tak často. Byl jsem svědkem příjemného, nehledaného, spontánního muzicírování, kdy dvojnásobně platí stará dobrá pravda, že cokoliv děláme opravdu dobře, umíme tehdy, když se publiku zdá, jak je to vlastně všechno ohromně snadné… Že ono poslechově snadné bývá ryze technicky často nejobtížnější, je v daných souvislostech vedlejší. Publikum reagovalo na provedení s maximální mírou spontaneity, nechyběla řada výkřiků bravo.

Druhou vnitřní skladbou programu, třetí v pořadí, byla u nás málo známá skladba Gustava Mahlera Blumine. Původně součást Mahlerovy První symfonie coby serenádová druhá část s názvem Andante. Dle dobových ultra přísných kritiků byla tato část příliš „triviální“, laciná, do symfonie se nehodící. Prvních šest tónů navíc bylo zcela shodných s jedním z témat Brahmsovy První symfonie. Mahler tudíž při třetím vydání (1899) raději tuto část ze symfonie odstranil. Blumine se tak hraje jako samostatné dílko, od symfonie izolované, díky řadě významných dirigentů, kteří začali skladbu na koncerty zařazovat. Je půvabná, působí báječně oním zákonem kontrastu, dává krásnou příležitost dechovým nástrojům, potřebuje vyjemnělé smyčcové skupiny. Na koncertě působila svěže, mile, naplnila záměr tvůrců programu večera, báječně odlehčila svým provedením náladu zkraje druhé části koncertu. Delikátní sólo trubky na počátku, sólo hoboje, působivé technicky a způsobem členění frází, s dílčími jemnými vrcholy, vyjemnělá místa houslí, violoncell, to vše zaujalo. Na hoboj byl pozván Lukáš Pavlíček z pražského SOČRu, kde hraje i ředitel orchestru Milan Muzikář, sólista v Paganiniho skladbě. Hra orchestru dosáhla od zkoušek potřebné plasticity zvuku, však se zkoušelo poctivě, s nasazením, zároveň v příjemné tvůrčí atmosféře.

 

997

 

Dirigent Radek Baborák disponuje dobře čitelným, exaktním typem gesta, v jeho mimice se zračí výraz hudby, dokáže hudebníky strhnout k výrazné interpretaci. Zejména fortové vrcholy dokáže přinést v plnosti zvuku, se zdravou mírou efektu. Koncert probíhal se zřetelnou silnou koncentrací, v napětí před publikem šel výkon celkově nahoru, což není neobvyklé.Při vnitřním pocitu dobré přípravy se určitá mírná tréma stává kladným, motivujícím, nikoliv záporným jevem.

Podle vyjádření pana Baboráka, které jsem přečetl, chtěl by per futurum právě Mahlerovo dílo zařazovat častěji, takže drobné, půvabné Blumine bylo vhodnou chuťovkou, předkrmem. Volba před Brahmsem to byla chvályhodná, zákon kontrastu vyšel.

 

2525

 

Vstupní koncert se vydařil. Smetanův Vyšehrad mne až dojal, což pravda, u mne – Smetanovce od dětství dodnes – není obtížné. Virtuózní Paganini a sóla v rukou šéfů, jemný Mahler a pevně koncepčně dirigentsky uchopený Brahms, to je krásné vykročení do nové etapy orchestru s obrovskou, dvousetletou tradicí. Ale na tomto koncertě byla v orchestru řada hostů, osvědčených umělců z Prahy, z Německa i Itálie, studenti z uměleckých škol českých, rakouských, německých. To umožnilo hrát skladby v potřebném počtu členů, ale nesporně tento fakt i posiloval technickou základnu, nešlo zdaleka jen o jedince. Ti mohou hrát jen určitou, determinovanou roli, znám z vlastní dlouhé praxe de facto totéž u sborů.

Naskýtá se otázka, co bude dále, po této tak vydařené introdukci do lepších časů? „Co dále, to mlha oku zahaluje,“ zpívá kněžna Libuše ve svém proroctví. V tomto ohledu nemusí našim očím mlha tolik zahalovat, jako je zahalen osud národa v budoucnosti kněžně Libuši. Orchestr má v čele šéfa s výtečným renomé, kompetentního profesionála, navíc s kontakty v blízkém Německu, které by mohlo mít též zájem na – ryze historicky vzato – svém původním orchestru. Od zájmu k podpoře dobré věci už je mlhy v oku méně a méně. Znal jsem orchestr v dobách dětství a mládí, kdy hrával v obsazení šedesáti i pětašedesáti hráči. Co bylo reálné v trochu liberálnějších časech Novotného nadějné dekády, není snad možné dnes? To bych se divil, tehdy jsem poprvé v životě slyšel právě v Casinu symfonické básně Richarda StrausseDona Juana a Enšpíglova šibalství, to přece potřebovalo velký orchestr! Věřím, že mlha v oku se brzy rozplyne a Západočeský symfonický orchestr čeká nadějné období rozkvětu. Vždyť hudební kultura je v tomto překrásném lázeňském městě nedílnou součástí života, publikum je zde mezinárodní a, jak jsem pozoroval, vnímavé. Na začátku své reflexe jsem dal vlastní příklad, za mnohé jiné, jak lze právě v lázeňském městě začít vnímat hudební hodnoty, dosud nepoznané. Vložené prostředky jsou mnohovrstevnaté, někdy je nevidíme okamžitě, ale vrátí se s naprostou určitostí.

 

998

 

Potlesk po skladbách byl spontánní, upřímný, v závěru postupné standing ovation, publikum nechtělo a nechtělo odejít, žádalo přídavek. Čekal jsem osobně některý z Brahmsových atraktivních Uherských tanců, tipoval jsem si pro sebe, zda bude pátý či šestý… Asi se s tak vytrvalým aplausem vyprodaného sálu nepočítalo, tak příště by bylo dobré přídavek mít na pultech připravený.

Závěrem musím akcentovat, že koncert byl pro mne neobyčejně milým zážitkem. Orchestru a panu Baborákovi vřelý dík za vydařený vstupní koncert, který dokázal přesvědčit. Bravo!

 

999

 

Foto: archiv a fb Západočeského symfonického orchestru

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.