„Pokud tvůrce kalibru Stevena Holla uspěje ve výběrovém řízení na stavbu v České republice, je nutno zbystřit.“

„Zatímco navržená koncertní síň pro klasickou hudbu pojme 1 300 diváků, dosavadní sál bude sloužit jako multifunkční prostor pro 475 návštěvníků.“

„Akustické poměry v nové koncertní síni jsou vytvářeny nejprestižnější firmou na světě, japonskou Nagata Acoustics.“

V Ostravě byl tisku představen projekt nové koncertní síně, která by se podle současného harmonogramu měla hudbou rozeznít v horizontu čtyř let. K jejímu zhotovení byli přizváni profesionálové těch nejzvučnějších jmen a Ostrava doufá, že se nového sálu, který doplní stávající Dům kultury, v dohledné době skutečně dočká.

Anne-Sophie Mutter, Riccardo Muti, Seiji Ozawa, Plácido Domingo, ale také Arvo Pärt nebo Philip Glass. Spojnicí mezi nimi je nedávný zisk významné japonské ceny Premium Imperiale, udělované každoročně v pěti uměleckých oborech – včetně architektury, v níž se tohoto ocenění dočkaly rovněž naprosté špičky: Oscar Niemeyer, Jean Nouvel, Richard Rogers, Frank Gehry a roku 2014 Newyorčan tělem i duší Steven Holl. Pokud tvůrce takového kalibru uspěje – navíc proti silným soupeřům – ve výběrovém řízení na stavbu v České republice, je nutno zbystřit.

Zajímá nás to dvojnásob, jedná-li se navíc o koncertní síň, od vzniku Rudolfina první, jež je zde podobného označení plně hodna. A navíc, dost neobvykle, navržena nikoli na zelené louce, ale náročně „vedle a nad“ dosluhujícím Domem kultury – tou „bílou lodí uprostřed černé Ostravy“, jak se poeticky přezdívalo Fragnerově budově, jež měla být původně poválečným parlamentem v Praze, ale pak se ve zmenšené a upravené podobě ocitla ve městě uhlí a oceli. Ostrava už dávno není černá. A její primátor Tomáš Macura nepřehání, když vznikající koncertní síň nazývá – i s odkazem na podobné skvosty od Paříže po Hamburk – „katedrálou nové doby“.

V pondělí 3. srpna 2020 se v Domě kultury města Ostravy neboli DKMO uskutečnilo tiskové setkání s představiteli magistrátu, Janáčkovy filharmonie a zakladateli pražského studia Architecture Acts, které se Stevenem Hollem na projektu spolupracuje. Architekti Hana Petříková a Martin Kropáč zdůrazňovali právě fakt, že nejde „jen“ o výstavbu nového sálu, ale o jeho symbiózu s původní, památkově chráněnou budovou: „Propojení mezi oběma objekty je praktické i symbolické. Zatímco navržená koncertní síň pro klasickou hudbu pojme 1 300 diváků, dosavadní sál bude po zevrubné rekonstrukci sloužit jako multifunkční prostor pro 475 návštěvníků, kteří mají rádi komorní klasiku, ale taky jazz či amplifikovanou hudbu. V původní budově vznikne též důstojné zázemí pro orchestr a edukaci, ale zůstane divadelní sál. Vše je navzájem propojeno chodbami.“

Symbolika bude zvenčí viditelná na první pohled. „Futrál na housle“, jak se Hollovu dílu přezdívá, nabídne srovnání dvou epoch: těžkopádné sorely padesátých let, jakkoli se ji Fragner snažil změkčit odkazy na antiku, za které byl vrchností kritizován, a vzdušného díla, úmyslně otočeného čelem nikoli na bývalý „Gottwaldův bulvár“, předimenzovaný po sovětském vzoru, ale do půvabného lesoparku s památkou na židovský hřbitov a sochařské objekty šedesátých let. Tam, s výhledem na umělé jezírko, bude diváku dopřáno zmnožit citový prožitek z hudby; tam se bude futrál pomyslně otvírat svému okolí a jeho silueta odrážet ve vodní hladině.

„Pro každého umělce je důležitá sebereflexe, a pro orchestr také,“ navázal na výklad o architektuře ředitel Janáčkovy filharmonie Jan Žemla, který je zároveň předsedou představenstva DKMO. „A má-li na sobě jedinec i celek pracovat, zlepšovat se, musí se dobře slyšet. Proto mě těší, že akustické poměry v nové koncertní síni jsou vytvářeny nejprestižnější firmou na světě, japonskou Nagata Acoustics. Samozřejmě, že užitek z nich bude mít i divák. Mám na mysli transparentnost v tom smyslu, že pokud se zaměří na kterýkoli nástroj z jakékoli nástrojové skupiny, bude si ho schopen uchem vytáhnout a vychutnat.“ Než se tak stane, bude Janáčkova filharmonie koncertovat v původním sále i při probíhající stavební činnosti.

Harmonogram projektu za přibližně dvě miliardy korun včetně rekonstrukce DKMO, který byl zahájen roku 2016 finálním rozhodnutím o umístění koncertního sálu a přípravou podmínek architektonické soutěže a následován o tři roky později vyhlášením jejího vítěze, je nyní v polovině svého maratonu. Byla dokončena studie, kterou kolegové z Architecture Acts představili počínaje upozorněním na ekologické prvky stavby a konče detaily typu šedé či modré barvy sedadel v sále. Ten je – podobně jako třeba v Scharounově ikonické Berlínské filharmonii – koncipován ve tvaru takzvané vinice. Čili v podobě diváckých řad obklopujících či přímo obkružujících jeviště. Dalším milníkem bude příprava projektové dokumentace, její schválení úřady a vyhlášení výběrového řízení na zhotovitele. Když všechno dobře dopadne, mělo by se začít stavět koncem roku 2022. A svou premiéru by nový koncertní sál zažil o dva roky později.

Steven Hall se kvůli problémům s cestováním, způsobeným koronavirem, nemohl tiskovky zúčastnit osobně. Oslovil nás alespoň krátkým videem ze zámoří a také na místě rozdanými kartičkami s akvarely, jimiž koncertní síň i její okolí a souvislosti zpodobnil. Netuším, do jaké míry je tento globálně slavný architekt, filozoficky navazující na podněty fenomenologie, seznámen s tím, že u nás – bohužel – odjakživa závist hory přenáší. A že vše, co vyčnívá, je spíš napadáno než respektováno. Kéž se stane výjimkou stavba, která chce být – slovy ostravského primátora – „nejen novým sídlem výborné Janáčkovy filharmonie, ale také turistickým magnetem i centrem kultury a vzdělanosti.“ K čemuž dodává, že za posledních 160 let proběhlo v Ostravě šest (!) pokusů o výstavbu koncertní síně; jednou ji zhatila hospodářská krize, jindy změna společensko-politických poměrů. „Tak posedmé, věřím, už to snad vyjde.“

Foto: Fb projektu Koncertní sál Ostrava