„Viry i bakterie s námi byly, jsou a budou a nejsmutnější smrt je z vyděšení.“

„Žádný pořadatel si nemůže být jistý, zda nebude jeho akce z okamžitou platností zastavena. Nikdo nemůže doufat, že bude v rozumném předstihu informován.“

„Je třeba s mocí nastavit pravidla hry, jinak může jít naše kultura takříkajíc do kopru.“

Rozhodnutí hygieniků, kteří v pátek v Moravskoslezském kraji zakázali kvůli koronaviru akce s účastí nad sto lidí a kteří i dalšími opatřeními nečekaně vrátili region do doby před uvolňováním restrikcí, vzbudilo emoce. Jako kontroverzní se ukázalo hlavně to, že vydali příkazy bez upozornění a s okamžitou platností. Do dosavadních okolností vnesli bezprecedentní prvek naprosté nejistoty. O rozhodnutí se začalo hovořit jako o bezohledném a devastujícím, jako o výsměchu všem lidem, kteří něco organizují. Stejně jako se z minuty na minutu zrušily akce v jednom regionu, mohou se stejně tak s okamžitou platností zrušit kdekoliv jinde…? Publicista Jiří Vejvoda v textu pro portál KlasikaPlus na zoufalou situaci bezmocných pořadatelů reaguje výzvou, aby nemlčeli.

Václav Havel, s nímž jsem měl v letech 1990 až 1991 tu čest vysílat každotýdenní rozhlasové Hovory v Lánech, užíval osobité přirovnání v situacích, kdy mu něco nebylo příjemné, dráždilo ho to, zneklidňovalo, štvalo: „Už mám zas pocit, že po mně lezou slimáci!“

Tentýž se mě zmocnil v pátek, 17. července 2020 ráno, když jsem si k snídani pustil ČT 24. Z obrazovky na mě promlouvaly emoce ředitelky Colours of Ostrava Zlaty Holušové. Zbystřil jsem, abych pochopil, co se stalo: Krajská hygienická stanice, vylekaná údajně rostoucím množstvím ohnisek nákazy koronavirem, z hodiny na hodinu vydala nekompromisní nařízení. Kromě povinnosti vrátit se v uzavřených prostorách k rouškám obsahovalo i striktní zákaz akcí nad stovku přítomných. Pro náhradní, minimalistické Colours, ale též pro další kulturní akce v Ostravě to znamenalo okamžitý konec.

Jsem v posuzování zákeřnosti viru opatrný. Nehlásám, že jde o komplot s cílem ujařmit obyvatelstvo; zároveň nešílím, protože viry i bakterie s námi byly, jsou a budou a nejsmutnější smrt je z vyděšení. Dokud to bylo nezbytné, dodržoval jsem pravidlo tří R: ruce, rozestupy, rouška. Nechal jsem proto v sobě ranní extempore zrát; zlost nebývá nejlepším rádcem, a proto jsem čekal na podrobnosti.

Přišly odpoledne. Znovu jsem náhodou zapnul televizi – a stal se na dálku svědkem trapné tiskové konference, na níž šéfka Krajské hygienické stanice popisovala situaci málem apokalypticky, načež ji hejtman Moravskoslezského kraje skočil do řeči a její výroky korigoval. A já si začal klást klíčové otázky. Kdo vlastně v této zemi vládne dlouho poté, co byl zrušen nouzový stav? Politici, z nichž mnohé jistě nemusíme mít rádi, ale byli legitimně a legálně zvoleni, anebo epidemiologové a hygienici? A jsou-li to snad ti druzí, co je motorem jejich jednání? Přepečlivé obavy, nekompetentnost, anebo nedejbože jev, který Ladislav Mňačko popsal názvem své knihy Jak chutná moc…?

Ať tak či onak, vrchol všemu následně nasadila verbální strkanice mezi ministrem zdravotnictví a hygieničkou o tom, kdo kdy koho včas informoval a jak to vlastně bylo… Tak takhle ne, vážení, řekl jsem si a přiměl se k napsání článku, který se ostýchám nazvat výzvou, ale de facto jej tak zamýšlím.

Intuicí cítím, že je záhodno reagovat. Datum 17. 7. je totiž přelomové. Nikoli tím, že byly v jednom kraji vyhlášeny zostřené podmínky. Zda právem, mi nepřísluší posuzovat; nemám k tomu potřebná data. Vidím však, že primátor statutárního města a hejtman důležitého kraje v jednání s KHS neuspějí, není jim vyhověno a kormidlo třímá někdo jiný. Co to znamená pro kulturu? Například pro hudební festivaly, koncertní cykly či večery? Naprostou nejistotu. Žádný pořadatel si nemůže být za této situace jistý, zda nebude jeho akce z okamžitou platností zastavena. Nikdo nemůže doufat, že bude v rozumném předstihu informován.

Abych byl správně pochopen. Neapeluji na výkonné umělce, aby sepisovali petice, křičeli, protestovali. Mohlo by se to dokonce projevit kontraproduktivně vzhledem k tomu, jakou prestiž v naší společnosti – na rozdíl třeba od německé či rakouské – bohužel požívají. Toto je záležitost manažerů. Ředitelů. Festivalových, orchestrálních, sborových. Jejich asociací, střešních orgánů. V klasické i jiné hudbě a dalších kulturních disciplínách. To jejich konání je ohroženo!

Jsem vzdálen tomu, abych konkrétně radil, co podniknout. Tito zkušení lidé sami nejlépe vědí, co – pokud vůbec něco – je nejúčinnější. Zda jednání s nejvyššími politiky, nebo jakákoli jiná metoda. Jako šéfové institucí či akcí s významným, mnohdy mezinárodním dosahem, k tomu mají mandát. A obávám se, že mlčet se v tomto případě nevyplatí. Je třeba s mocí nastavit pravidla hry, jinak může jít naše kultura takříkajíc do kopru.

A tak věřím, že i po nich právě teď jaksi lezou slimáci.

Foto: IIlustrační – Fb Colours of Ostrava, Fb NDM, Fb KHS