„Poličská pobočka Společnosti Bohuslava Martinů si letos připomněla čtyřicet let existence.“

„Napjatě očekávaným bodem přehlídky bylo promítání dokumentu amatérského filmaře Petra Vorlíčka, který zaznamenal uložení ostatků Martinů v Poličce v roce 1979.“

„Niterná interpretace byla dílem Lubomíry Sonkové (recitace) a Leoše Černého (viola).“

Letos jsme si připomněli hned dvojí kulaté martinůovské výročí: 60 let od smrti skladatele a 40 let od uložení jeho ostatků v rodinném hrobě v rodné Poličce, kde spočívá vedle rodičů a sourozenců – a také vedle manželky Charlotte.

Bohuslav Martinů zemřel 28. srpna 1959 v nemocnici ve švýcarském Liestalu. Byl pohřben na místě, kde v posledních letech svého života strávil nejvíce času – na Schönenbergu nad obcí Pratteln jihovýchodně od Basileje, na soukromém pozemku u usedlosti dirigenta, přítele a mecenáše Paula Sachera. V době úmrtí skladatele to byla nejlepší možná volba, neboť domů do tehdejšího Československa měl Martinů jako emigrant velmi ztíženou možnost návratu.

O rovných dvacet let později se situace změnila, skladatelovo tělo bylo exhumováno a převezeno do rodné Poličky. Stalo se tak navzdory nesouhlasu manželů Sacherových a po dlouhých měsících vyjednávání se švýcarskou stranou již na politické úrovni. A protože platí úsloví „Cherchez la femme“, není ani tento případ výjimkou. Kdoví, jestli by Bohuslav Martinů nakonec spočinul v rodné zemi, kdyby v tomto ohledu velkou iniciativu nevyvinula jeho manželka Charlotte. Ta totiž toužila být pohřbena po boku svého chotě, což bylo na Schönenbergu z více důvodů vyloučeno. Naopak v Poličce – byť byla cizinka – jí byla tato možnost přislíbena.

Přibližně tříletá jednání s paní Martinů přinesla kýžené výsledky pro obě strany: Charlotte byla podle svého přání v prosinci 1978 pohřbena v Poličce v rodinném hrobě rodiny Martinů, kam pak byly po devíti měsících, přesně dvacet let po úmrtí, uloženy i ostatky jejího manžela. A ve prospěch Československa na oplátku paní Charlotte změnila necelé dva roky před smrtí svou závěť. Jako bezdětná vdova odkázala téměř veškerá autorská majetková práva po manželovi pražské Nadaci Bohuslava Martinů.

Její rozhodnutí ovlivnilo více faktorů, zejména nenásilné, ale cílené působení ze strany československého státu. Ten ji prostřednictvím Českého hudebního fondu v posledních několika letech opakovaně utvrzoval o kulturně-politické změně nahlížení na osobnost a dílo jejího manžela, které již není tabuizováno, naopak se těší stále většímu zájmu kulturní veřejnosti. Paní Martinů byla zvána na prestižní festivaly a přislíbeno jí bylo založení společnosti, která bude Martinů dílo propagovat. Tak se i stalo: 21. 2. 1977 byla v Praze založena Společnost Bohuslava Martinů, jejíž se Charlotte stala čestnou členkou. Společnost se stala vyhledávanou platformou šíření a popularizace skladatelova díla, které bylo dlouhá desetiletí dříve „na indexu“. Proto vznikly i její pobočky v dalších městech: 1978 v Brně, 1979 v Poličce a 1980 v tehdejším Gottwaldově, dnes opět Zlíně.

Právě poličská pobočka SBM si letos připomněla 40 let existence. U této příležitosti vydala ve spolupráci s Centrem Bohuslava Martinů zpravodaj mapující své čtyřicetileté aktivity. Jeho autorkou je současná předsedkyně pobočky SBM a pedagožka místního gymnázia Ellen Erbesová. Vydání bylo úmyslně načasováno o dva měsíce později oproti přesnému datu vzniku pobočky (27. 6. 1979) a směrováno k celostátnímu setkání poboček Společnosti Bohuslava Martinů, které se uskutečnilo právě v den výročí úmrtí skladatele. Sejití na celorepublikové úrovni u příležitosti skladatelova výročí se konalo historicky poprvé; není tedy divu, že se setkalo s velkým zájmem a hojnou účastí členů i čestných hostů.

Program uctění památky úmrtí B. Martinů v Poličce byl koncipován jako přehlídka aktivit více místních organizací. V rámci multižánrového festivalu Polička 555 zazněl v neděli 25. srpna v poličském kostele sv. Michaela koncert Pěveckého sdružení moravských učitelů s různorodým repertoárem včetně skladeb Bohuslava Martinů. Napjatě očekávaným bodem přehlídky bylo premiérové promítání dokumentu amatérského filmaře Petra Vorlíčka s názvem Jsem doma. Stalo se tak 27. srpna. Autor byl jediný, kdo s kamerou zaznamenal některé okamžiky přivezení, slavnostního ceremoniálu a uložení ostatků B. Martinů v Poličce. Jde tedy o jediné dochované (známé) filmové záběry z akce, což je jejich nesporné unikum.

Ti, kdo očekávali velkolepý dokument, byli pravděpodobně zklamáni, neboť na ploše celkových 18 minut byly krom ceremoniálu ukládání ostatků skladatele soustředěny také záběry z pokládání moderního náhrobku na rodinný hrob o pět let později a také z otevření nové stálé expozice o životě a díle B. Martinů v roce 1984. Promítání autorského dokumentu bylo pořádáno poličským Spolkem Náš Martinů a vzhledem ke krátké metráži filmu doplněno o maximalistický výklad všech okolností předsedou spolku Jaroslavem Novotným.

Vrcholnou akcí přehlídky byl pietní akt u hrobu skladatele v den jeho úmrtí spojený s komorním koncertem. Za zvonění zvonů z místa, kde se skladatel narodil – z věže kostela sv. Jakuba – začal ceremoniál položení věnců a uctění památky Bohuslava Martinů, v rámci kterého přednesl krátkou, ale působivou řeč ředitel Nadace B. Martinů v Praze prof. Jiří Hlaváč. Následoval komorní koncert nazvaný Píseň domova, konaný v přilehlém kostele sv. Michaela. Vznikl u příležitosti 50. výročí úmrtí skladatele jako autorské pásmo herce Alfréda Strejčka a skladatele Jaroslava Krčka, v současnosti byl textově drobně obměněn citacemi z poezie a korespondence Bohuslava Martinů a Miloslava Bureše. Niterná interpretace byla dílem brněnských umělců Lubomíry Sonkové (recitace) a Leoše Černého (viola). Celkově napomohla k neokázalému ale důstojnému a působivému uctění památky úmrtí slavného poličského rodáka.

Doprovodnou akcí přehlídky byla nová instalace loňské výstavy kreseb skladatele s názvem Martinů obrázky kreslící, realizovaná Městským muzeem a galerií Polička. V průběhu měsíce srpna si mohli návštěvníci prohlédnout její stěžejní – ale ne úplnou část. Výstava byla totiž doplněna o zcela nový oddíl, věnující se okolnostem převozu ostatků skladatele ze Švýcarska do Československa. A protože Polička je na odkaz svého rodáka patřičně hrdá, byla místa spojená se skladatelem smutečně vyzdobena: městský úřad, kulturní Tylův dům a budova Centra B. Martinů byly vyzdobeny praporem připomínajícím dvouleté výročí skladatele, v den úmrtí byl na budově Centra B. Martinů navíc vztyčen i prapor smuteční. Květinovými věnci byly kromě rodinného hrobu dozdobeny také prostor u vstupu do kostela sv. Jakuba a původní rodinný náhrobek, umístěný nyní v atriu Centra B. Martinů.

Foto: Petr Klein, Naděžda Šauerová a archiv Centra B. Martinů