„Mám na pultě něco, co nesložila živá bytost. Chtě nechtě to člověka přinutí k chvilce filosofie a osobní etiky‘.“

„Najednou zjišťuje, že si skrze černé kuličky „povídá“ s duchem člověka, který dle našich materiálních měřítek dávno ‚skončil‘.“

„Člověk odnepaměti posedlý touhou ovládnout mechanismus (S)tvoření. Ale budeme jednou milovat iDvořáka???“

Jednoho dne mi v polovině března zazvonil telefon: volali mi z PKF Prague Philharmonia a nabídli mi možnost zúčastnit se projektu Future Dvořák. Byl jsem poněkud v časové tísni – skladbu bylo nutné nastudovat během týdne – ale přemohla mne zvědavost a souhlasil jsem. Princip projektu zazněl již několikrát v médiích, přesto si dovolím pro přehlednost jej stručně zopakovat.

Týmy firmy Wundermann a Komerční banky, které celý projekt realizují, se rozhodly dokončit jednu ze skic nalezených v pozůstalosti Antonína Dvořáka, a to pomocí umělé inteligence – přesněji řečeno ve spolupráci s firmou AIVA Technologies, která počítač pracující na principu machine learning provozuje. Zařízení „nastudovalo“ 30 000 stránek děl hudebních velikánů, aby se naučilo zákonitostem klasické hudby. V dalším kroku do něj bylo vloženo kompletní dílo Antonína Dvořáka, a konečně, zhruba po měsíci studia, mu byla předložena zmíněná skica, aby ji v duchu autorově dokončilo. Následně složil počítač ještě další dvě věty, které již komponují zcela novou skladbu na základě naučených motivů a kompozičních vzorců Dvořákových. Výsledkem tedy bude třívětá skladba nazvaná Z budoucího světa (From The Future World), odkazující svým názvem k Dvořákově nejslavnější symfonii Z nového světa. Její třetí věta zazní v interpretaci PKF Prague Philharmonia 15. 11. na jejím abonentním koncertě. V těchto dnech byla má nahrávka první věty oficiálně představena v Bruselu na slavnostní prezentaci Národní strategie České republiky, a to v rámci globálního eventu s názvem EU as a Leader in AI.

Musím říct, že když jsem partituru s novou skladbou vzal poprvé do ruky, měl jsem značně smíšené pocity. Články o umělé inteligenci a její stále širší infiltraci do života nás všech čteme již několik let, ale najednou JE TO TADY a já mám na pultě něco, co nesložila živá bytost. Chtě nechtě to člověka přinutí k „chvilce filosofie a osobní etiky“.

Už od chvíle, kdy si mladý muzikant poprvé položí otázky, co je vlastně hudba, proč ji někdo napsal, a co chtěl jejím prostřednictvím vyjádřit, noří se do skutečné podstaty umění a v neposlední řadě samotné lidské existence. Luští notový záznam, pozoruje, jak na něj samotného racionálně i pocitově působí, je nezřídka překvapen, kolik emocí a rozličných stavů v něm hudba vyvolává, a co vše do ní – vědomě či „nadvědomě“ vložil její autor.

Najednou zjišťuje, že si skrze černé kuličky „povídá“ s duchem člověka, který dle našich materiálních měřítek dávno „skončil“. A přece si s ním rozumí, někdy i více než s lidmi kolem sebe. Proč? Protože on i jeho dávno mrtvý přítel jsou součástí jednoho „Velkého Systému“, živoucího organismu světa bez umělých hranic času a prostoru. Systému, jehož chod spoluvytváří, ale neřídí. Systému tak složitého a neustále na všech úrovních plynoucího, že jeho zákonitosti není schopen poznat racionálním myšlením, nýbrž pouze komplexním napojením na něj.

Přes (anebo snad právě pro) svou schopnost stát se na chvíli Bohem, je člověk odnepaměti posedlý touhou ovládnout mechanismus (S)tvoření. Právě ve slovech „ovládnout“ a „mechanismus“ však může být skryt ďábel. Počítač AIVA, který dokončí, či dokonce samostatně napíše „Dvořákovu skladbu“ je na jedné straně úžasný technický nástroj, který navíc vymysleli lidé, jež musela bez diskuse pohánět velká touha. Na druhé straně si ve své DNA tento „hudební Golem“ nese jeden háček: jeho principem je racionální logika, tedy pouze jeden z mnoha aspektů lidského ducha. Proto, dle mého soudu, je takový „neuronový skladatel“ rovněž produktem toho, co jsem nazval Velkým Systémem, ale z určitého hlediska nikoli jeho součástí – protože prostě neobsahuje tajemství života a stvoření (zda si zde dosadí slovo Bůh, příroda, či něco jiného, nechám s dovolením na laskavém čtenáři), a živoucí lidský duch s ním tedy těžko může na této komplexní bázi komunikovat.

Ať už dáme přednost jakémukoli pohledu na umělou inteligenci a potažmo na projekt Future Dvořák, rozhodující pro její (jeho) budoucnost bude účel použití a v té souvislosti poptávka po ní (něm). Sebesofistikovanější technologie je ve své podstatě neutrální, vždy je to člověk, který ji nějakým způsobem a s nějakou motivací použije. Dokonale kaleným ocelovým nožem mohu perfektně naporcovat kuře k obědu nebo neoblíbeného souseda – ale nůž zůstane nožem (pomiňme těžko komentovatelný fakt, že v některých zemích přesto existuje snaha zakázat dlouhé nože coby zdroj nebezpečí samo o sobě).

Nedokážu odhadnout, zda a do jaké míry se umělá inteligence v hudbě prosadí. Ale myslím, že s jistotou mohu říci dvě věci: za prvé postrádá smysl snaha o umělou restrikci podobných věcí. Je bytostnou potřebou člověka vymýšlet nové technologie a zkoušet si jejich prostřednictvím zlepšovat či usnadňovat život i za cenu, že některé takto otevřené skřínky se ukážou býti Pandořinými. Za druhé, a to je vlastně dobrá zpráva, o uplatnění umělé inteligence v klasické hudbě rozhodne publikum, tedy my všichni (mnoha umělci paradoxně nenáviděná neviditelná ruka trhu). Tvůrci projektu i dnes hovoří o tom, že jejich ambicí není konkurovat živým skladatelům, nebo je nahrazovat, ale naopak použít technologii k produkci hudby coby užitého umění, např. jako kulisu k počítačovým hrám. Zde může umělá inteligence nesporně radikálně urychlit a zlevnit produkci a přinést svým tvůrcům zasloužený zisk. Nicméně vsadím se, že dříve či později někdo zkusí AI zakomponovat do skutečné vlastní tvorby s uměleckou ambicí. A pak bude záležet na nás všech. Dnes chodíme na koncerty děl Antonína Dvořáka z mnoha důvodů – někdo jde možná učinit za dost společenskému bontonu, či představit novou róbu, ale drtivá většina z nás proto, že ji milujeme. Budeme jednou milovat iDvořáka???

Foto: archiv PKF, Dušan Martinček