„Na Madeiře není týdne, aby se něco neoslavovalo.“

„Je neděle, uličkami vyzdobeného městečka jde procesí, zní hlučná hudba.“

„Před čtyřmi dny bylo Nanebevzetí Panny Marie, dnes farnost uctívá svátost oltářní.“

„To nejlepší víno, americano, madeirskou klasiku, v ochodě však neprodává.“

„A byli jste na našem orchestru – Orquestra Clássica da Madeira…?“

Je půlnoc ze soboty na neděli, hodinu nebo dvě po mši, ulicemi vyzdobeného městečka prochází průvod v čele s hlasitě vyhrávajícími muzikanty. Téměř současně rámusí z blízké skály ohňostroj. Porto da Cruz slaví v tomto týdnu už druhý svátek.

„Na Madeiře není týdne, aby se něco neoslavovalo,“ vypráví nám o pár hodin dříve Victor, s kterým se dáváme do řeči v baru v hlavním městě ostrova. „Buď je nějaký církevní svátek, připomíná se nějaký patron nebo světec, nebo je třeba Den květin, nebo Den banánů… Vždycky se nějaký důvod najde. A když není svátek v jedné obci, tak je ve vedlejší.“

Sedíme u stolku ve funchalské uličce, z baru za našimi zády nezní portugalské fado, ani místní pop, ale euroamerická jazzová klasika. Swing. Úžasná atmosféra. Vývěsní štít hlásá, že tady je Madeira Rum House, což není třeba překládat. Víno nabízí Victor jedno, zato rumů desítky druhů. A také koktejly. Především je to místní poncha – ta jeho vedle třtinového rumu obsahuje cukr a šťávu z limetky, někde může být přidáno jiné ovoce. Victor obsluhuje zrovna jen dva nebo tři hosty, má chvilku a je sdílný. Evidentně ke každému. K nám ale víc. Zjistil totiž, že jazyk, jímž mluvíme, mu připadal povědomý právem. „Říkal jsem si, že by to mohla být čeština. Pracoval jsem totiž dva a půl roku v Brně,“ usmívá se.

Řeč přijde i na operu. Victor byl v Janáčkově divadle. Muselo mu připadat obrovské – a také to přiznává. Divadlo Baltazara Diase ve Funchalu má mnohem skromnější rozměry… Česky se moc nenaučil. Pracoval jako účetní v mezinárodní firmě, s kolegy mluvil anglicky. Brzy ovšem zjistil, že přinejmenšm jídelním lístkům by měl rozumět. Českou klasiku, ovocné knedlíky, totiž nedokázal se svou chutí vnímat jako hlavní jídlo. Snad jako moučník… ale jsou prý moc sladké. A to říká madeirský rodák, jemuž přijde jako normální jíst zdejší klasiku – pečenou rybu s pečeným sladkým banánem – a pít ponchas, koktejly, které jsou vše, jen ne málo sladké.

„A byli jste na našem orchestru?“ ptá se Victor, když zjišťuje, že píšeme o hudbě. Ještě ne… Pozdější pohled do programu sezóny tělesa s názvem Orquestra Clássica da Madeira podává tento obraz: hrají se tu v symfonickém a komorním repertoáru Čajkovskij, Chopin, Falla, Debussy, vídeňští klasikové, trocha barokní hudby, Glinka, Verdi, Suppé, Johann Strauss, Piazzolla, Elgar, Britten, Hindemith, Copland… také Joplin… a z méně známých jmen například Asger Hamerik, Frederico de Freitas, Claude Paul Taffanel nebo Pedro Macedo Camacho. A zazněla tu na jaře Dvořákova Romance. Maličko populárnější, ale regulérní programy. Klasika.

Je neděle, uličky pokrývá koberec z čerstvých květů, vyzdobeným městečkem prochází procesí, zní hlučná hudba. V Porto da Cruz je opět mše, reproduktory umístěné vysoko na věži přenášejí dění u oltáře i zpěv a hudbu nejen na prostranství před kostelem, ale vlastně do celého přístavu. Kněz zpívá dost falešně, nicméně je ze všech nejblíž k mikrofonu, a tak tomu nelze uniknout. Uvědomíte si, že jde ovšem o svého druhu klasiku, vždyť v římskokatolickém prostředí je liturgie univerzálně sdílená po celém světě.

Před čtyřmi dny se tu konaly dvoudenní oslavy Nanebevzetí Panny Marie, současně i svátku patronky kostela a farnosti, jíž je Nossa Senhora de Guadalupe, Panna Maria Guadalupská – mimochodem nejznámější a nejuctívanější obraz v Mexiku a celé Latinské Americe. Na tuto oslavu přijíždějí nejen lidé z okolí, ale také mnozí emigranti, žijící hlavně v Anglii a na ostrově Jersey. A dnes, v neděli? Farnost oslavuje mimořádnou Neděli Páně a uctívá svátost oltářní. Autentický folklór, běžná součást života i vybočení ze všednosti. Důvod slavit.

Je neděle. Zdalipak bude mít otevřeno maličký pan José? Ale jistě, má, už od dopoledne. Prý každý den. Rázovitá postava městečka, v jeho baru je pořád plno, do pozdní noci. Chodí se sem na tresku, na kafíčko, na rum i na víno. Ale to nejlepší víno, mnoho let staré místní „americano“, madeirskou klasiku, v ochodě neprodává. Má ho ve starých sudech v zatuchlém sklepení o dvě uličky dál. Neopakovatelné.

Klasické hudby v Porto da Cruz při církevních slavnostech moc nezní. Kostelní zpěv je ve zdejším podání trochu jiný žánr a orchestr, který vyhrává před chrámem a který o půlnoci procházel ulicemi s břeskným pochodem, je typickou dechovkou. Přesnou, energickou, ale pokleslou a nakřaplou. Zvuk klarinetů a žesťů podporuje velký buben. Všude jsou umělé i opravdové květy, na náměstíčku a v uličkách až dolů k moři jsou stánky. Pouť. Dobroty, sladkosti, alkohol, grilované maso, šperky a další drobné předměty. A klasika – cukrová vata.

V roce 1418 objevili portugalští mořeplavci v Atlantiku bezmála tisíc kilometrů jihozápadně od své vlasti – a téměř stejně tak daleko od západního pobřeží Afriky – nevelký ostrov Porto Santo. O rok později dopluli o padesát kilometrů dál, na Ilha da Madeira. Přirozené centrum souostroví, doposud s vavřínovými pralesy a podnebím vhodným pro pěstování cukrové třtiny a banánů. Ostrov plný divoce rostoucích keřových hortenzií, ostrov vína. Námořní kapitáni se jmenovali Gonçalves Zarco, Tristão Vaz Teixeira a Bartolomeu Perestrelo. Určitě se budou připomínat. Napřesrok tomu bude šest set let. Jistě dobrý důvod k oslavám jak ve Funchalu, tak v Porto da Cruz i v ostatních devíti střediskových obcích či okresech. A pro nás z evropského kontinentu pěkný důvod k další návštěvě. Třeba výročí ve svých programech zohlední i madeirský symfonický orchestr.

Foto: Veronika Paroulková & Petr Veber