neděle, 12 leden 2020 10:40

Beethoven jako titán?

Autor:

„Kaspar Zehnder pojal čtvrteční uvedení Missy solemnis zápasivě.“

„Chrámovou akustiku filharmonický sál opravdu nemá.“

„Zkomponoval mši, která mešní obřady a hudbu k nim daleko přesahuje.“

 

1

 

Začal jubilejní rok Ludwiga van Beethovena, před jehož koncem, ve čtvrtek 17. prosince, uplyne čtvrtina tisíciletí ode dne, kdy byl budoucí slavný skladatel v Bonnu pokřtěn. Dá se předpokládat, že se narodil o den dřív, ale datum doloženo není. K celoročním připomínkám výročí se provedením Missy solemnis přidala Filharmonie Hradec Králové. I tento koncert – pokolikáté už za všechny ty roky – zpřítomnil opět a mimoděk jednu stálou otázku: jak jeho hudbu chápat. Jako odkaz završitele vídeňského klasicismu, hledajícího nové umělecké obzory a mravní ideály? Nebo jako odkaz bouřliváka, vzpurného bojovníka s osudem?

Skladbu zamýšlenou pro uvedení arcivévody Rudolfa na biskupský stolec nestačil Beethoven napsat včas, zpozdil se dokonce o několik let. Slavnostní mše, hudba velké duchovní hloubky, vznikala v sousedství 9. symfonie, a to – podobně jako ona – se vznešeným záměrem. Beethoven byl přesvědčen, že je v silách člověka vyvolat v bližních víru. Působení, ve které u své hudby doufal, mělo ovšem samozřejmě přesáhnout církevní prostor. A skutečně ho přesáhlo. Missu solemnis dnes vcelku logicky chápeme jako koncertní, nikoli liturgické dílo.

 

6

 

Šéfdirigent Kaspar Zehnder pojal její čtvrteční uvedení zápasivě. Vzhledem k akustice prostoru, poskytující velmi prezentní zvuk a odhalující analyticky každou linku v partituře, se tak stalo v až marnotratně velkém obsazení orchestru i Českého filharmonického sboru z Brna. Část za částí plynuly v rázném výraze, ve vyšší dynamice, v tempech. Pozorně, často výrazně tiše zakončované hudební fráze se proto stávaly pozadím, na kterém tím víc vynikalo až zbytečně naléhavé forte. Tišších míst byli interpreti schopni, byla krásná, zejména v Agnus Dei, ale šetřili jimi. Velkého a mužného zvuku bylo v sále docela hodně, na úkor žádoucí a působivější oduševnělé hymničnosti, neřku-li ztišené niternosti. I samotný závěr by potřeboval spočinout poklidněji, připraveněji, definitivněji. Pro koncert se podařilo najít vyrovnanou čtveřici pěveckých sólistů, Kateřinu Kněžíkovou, Michaelu Zajmi, Ondreje Šalinga a Gustáva Beláčka. Bylo to provedení budící jak díky nim, tak i v celkovém zvuku filharmoniků a sboru respekt a úctu k Beethovenově velikosti. Provedení vpravdě titánské. Beethovena je ale možné vnímat i trochu klidněji a lidštěji. Spíše jako idealistu než jako vůdce. Navíc bylo pojetí ten večer bližší chrámové akustice. Tu ale filharmonický sál opravdu nemá.

 

5

 

Missa solemnis je výjimečné dílo, vzdálené církevnímu mysticismu, vzdálené katolicismu, jak ho známe u Haydna nebo Brucknera. Zapadá to do obrazu skladatele. A ani se to nevylučuje s faktem, že původně uvažoval o skladbě k církevní příležitosti. Ale vymklo se mu to ještě o dost víc. Vždyť i pouhý vnější parametr stopáže překračuje rozměry obvyklé pro mešní kompozice skoro o sto procent… Skladatel byl upřímně věřící a byl hluboce přesvědčen o existenci všemocné božské bytosti, věřil v mravní zákon, ale k církvi jako instituci zachovával zdrženlivost. Zkomponoval mši, která mešní obřady a hudbu k nim daleko přesahuje.

 

2

 

Kyrie, Credo a Agnus Dei z budoucí Missy solemnis poznalo publikum v metropoli, kde Beethoven žil, v květnu 1824. Označení těchto tří částí slovem "hymnus" souviselo se skutečností, že užití mešního textu nebylo tehdy v Rakousku ve světském prostředí povoleno. První veřejné provedení celé mše se nekonalo ve Vídni, ale paradoxně měsíc předtím v Petrohradu. Tam byla skladba celkem pochopitelně označena dokonce jako oratorium – zakotvení jejího latinského textu v katolické liturgii by nebylo v pravoslavném Rusku příliš srozumitelné. Ale ani první souborné provedení skladby v monarchii nehostila podle všeho Vídeň. Zasloužil se o ně učitel Johann Vincenc Richter ve Varnsdorfu na česko-saské hranici. V tamním kostele zazněla 29. června 1830.

Rakouský arcivévoda Rudolf Jan, ve hře na klavír nadaný žák Ludwiga van Beethovena a po léta jeho podporovatel, byl ustanoven olomouckým katolickým arcibiskupem na jaře roku 1819. O rok později byl v Olomouci intronizován. Do města přišel coby čerstvý třicátník plný elánu a vizí. Vedle péče o církevní arcidiecézi nechal obnovit tamní univerzitu a zasadil se o stavbu nové divadelní budovy a o zřízení řady olomouckých parků a promenád. Nakonec mimo jiné rovněž inicioval založení huti ve Vítkovicích, pozdější významné ostravské železárny. Jeho působení se stalo počátkem prosperity a rozkvětu pro město i celý region.

 

77

 

U Beethovena o osmnáct let mladší šlechtic studoval předtím od roku 1804 hru na klavír a kompozici a pro klávesové nástroje sám skládal. Pojilo je přátelství. Arcivévoda ale udržoval styky i s dalšími skladateli. Byl sběratelem hudebnin. V archivu na zámku v Kroměříži, který byl letním sídlem olomouckých církevních hodnostářů, jsou uchována i některá z jeho vlastních děl. Jednou z nejznámějších kompozic je Čtyřicet variací, věnovaných jeho učiteli. Vyšly tiskem v roce 1819. Beethoven mu naopak věnoval postupně čtrnáct ze svých děl. Například čtvrtý a pátý klavírní koncert, několik klavírních sonát, houslovou sonátu, klavírní trio, Velkou fugu… a Missu solemnis.

 

Foto: Veronika Paroulková, Lukáš Hurník, Archiv KlasikyPlus, Wikipedia 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Více z této rubriky: « Varhanice pod Krušnými horami