„V Žitné Dvořák postupně bydlel nejméně ve čtyřech různých bytech.“

„Varhany, na které hrával u sv. Vojtěcha, byly přeneseny ke sv. Haštalu.“

„U Hlávků Dvořák hrával na klavír, často na čtyři ruce s paní Zdeňkou.“

„Dvořák chodil do Konviktu pravidelně také do hostince.“

„Jelikož měl s Hlaholem úzký vztah, je možné, že se byl podívat, jak se budova staví.“

Bohu díky, psávali někteří skladatelé na konci svých rukopisných partitur. Byli to zbožní muži a mysleli to jako vyjádření kratičké vděčné modlitby, jako poděkování za inspiraci, za dokončené dílo. Patřil k nim i Antonín Dvořák. Byl římský katolík. Z bytu v Žitné ulici chodil denně do kostela sv. Ignáce. Když byl na Vysoké, tak chodil hrát do kostela Nanebevzetí Panny Marie do nedalekého Třebska. Vystudoval ostatně Varhanickou školu a v mládí se živil jako varhaník. 

„V kostele svatého Vojtěcha, kde Dvořák působil na kůru od února 1874 po tři roky, jsou dnes jiné varhany. Nástroj, na který tu hrával, se však dochoval – byl jen přenesen do kostela svatého Haštala na Starém Městě,“ přibližuje historické reálie americký muzikolog David Beveridge, dvořákovský badatel žijící už čtvrtstoletí v Praze. „Byly to barokní varhany, mající omezený rozsah, takže například velké Bachovy skladby, které znal z Varhanické školy, u Vojtěcha Dvořák hrát nemohl,“ řekl portálu KlasikaPlus.cz. Dvořák byl podle něj členem komise, která nové varhany ke svatému Vojtěchovi vybírala. Byly tam instalovány brzy poté, co z místa varhaníka odešel.

Prologem festivalu Dvořákova Praha byla dnes série čtyř koncertů na místech se skladatelem v metropoli spojených, včetně sv. Vojtěcha. Barokně přestavěný gotický kostel, kde byl v těch letech regenschorim otec skladatele Josefa Bohuslava Foerstera, stojí nedaleko Národního divadla. Dvořák byl předtím devět let violistou v orchestru Prozatímního divadla, jehož budova stála na nábřeží v podstatě na stejném místě a byla do novostavby „zlaté kapličky“ v 80. letech 19. století včleněna. V divadelním orchestru hrával pod taktovkou Bedřicha Smetany, podílel se tak i na premiérách jeho oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta a Dalibor. Smetana, ještě než ohluchl, naopak dirigoval některé Dvořákovy rané skladby, například Třetí symfonii.

Většina adres, na kterých se za svého života Antonín Dvořák v Praze vyskytoval, není daleko. Nedlouho bydlel u strýce na dnešním Karlově náměstí, první vlastní byt obýval po svatbě v ulici Na Rybníčku pár minut chůze nad náměstím. Stěhovali se sem s manželkou měsíc poté, co se stal varhaníkem u sv. Vojtěcha. O tři roky později se Dvořákovi odstěhovali za roh do Žitné ulice.

„Dvořák tam postupně bydlel nejméně ve čtyřech různých bytech. Je to velký objekt,“ vypráví David Beveridge. Nejprve žil v místnostech v pasáži do druhého dvora, potom blíže u prvního dvora. V areálu bydlelo víc jeho příbuzných –  teta s dcerou a také jeho tchyně. „Dvořák se nakonec přestěhoval do většího bytu, ve druhém patře, s okny do Žitné ulice. A v tomto posledním bytě zůstal až do smrti. Bydlel v něm dvacet let, od roku 1884. Byt si mimochodem držel, i když byl v Americe,“ dává nahlédnout muzikolog do historického místopisu, jehož znalosti má hlubší než leckterý Pražan.

Veřejnosti neznámým místem, kam Antonín Dvořák chodíval, je byt Josefa a Zdeňky Hlávkových nedaleko Václavského náměstí. Stavitel Hlávka byl mecenášem umění. Pořádal s manželkou páteční večery, kam zvali umělce, politiky a další osobnosti. „Chodil tam i Dvořák s manželkou, chodili tam například členové Českého kvarteta, objevoval se tam Vítězslav Novák… Zněla tam hudba a Dvořák tam hrával na klavír, často na čtyři ruce se Zdeňkou Hlávkovou. Právě zde například patrně zazněla v takové úpravě poprvé v Praze symfonická báseň Holoubek. A nebo Píseň bohatýrská,“ vypráví David Beveridge. Dvořák chodil k Hlávkovým i soukromě.

Jednou tam zřejmě také přinesl celý balík dopisů, které obdržel od Fritze Simrocka, protože chtěl od Hlávky obchodní radu – jak s berlínským nakladatelem jednat. Dopisy tam podle Beveridge zůstaly a dnes jsou uloženy s pozůstalostí Josefa Hlávky v Památníku národního písemnictví. Při vydávání souborné Dvořákovy korespondence se o tom ještě nevědělo.

Jeden z koncertů byl dnes umístěn do Konviktu na Starém Městě. Dvořák tam studoval na Varhanické škole. Navíc v tomto areálu – v někdejším refektáři kdysi jezuitského objektu – byl v 19. století zřízen významný pražský koncertní sál, kam skladatel chodil na koncerty a kde mu také hráli jeho díla, včetně některých premiér. Dodnes, částečně přestavěný, slouží prostor kultuře. Zvenku Konvikt vypadá dokonce úplně stejně jako tenkrát. „Dvořák chodil do Konviktu pravidelně také do hostince, který provozovali rodiče jeho přítele, skladatele Karla Bendla,“ upozornil muzikolog. Když byl za ním na návštěvě Johannes Brahms, přivedl ho i tam.

Když později začal Antonín Dvořák učit na pražské konzervatoři, bylo to v sousedství. Sídlila tehdy v budově za přilehlým kostelem sv. Bartoloměje; dnes je tam ženský klášter.

Festival Dvořákova Praha dnes uspořádal komorní vokální koncert i v sále Hlaholu na nábřeží nedaleko Žofína. „Budova Hlaholu se začala stavět až v posledním roce Dvořákova života a sál tam byl otevřen až po jeho smrti. Nicméně Hlahol se podílel na provedení Dvořákova Hymnu Dědicové Bílé hory, první skladby, kterou na sebe violista a varhaník s úspěchem veřejně upozornil jako autor. Sbormistrem Hlaholu byl skladatelův přítel a spolužák Bendl, později jeho žák Adolf Piskáček. Jelikož měl Dvořák celý život s tímto pěveckým sborem úzký vztah, je možné, že se byl podívat, jak se budova staví,“ uzavírá David Beveridge.