„Na vznik a vývoj rytmických mší a rytmických písní vůbec měly zásadní vliv dvě okolnosti, či ještě spíše jejich souběh.“

„Letohrad byl ohniskem. Dalo by se říci, že písně se od počátku šířily jako požár.“

„Z těchto písní doslova čiší přímost, nestrojenost, naléhavost a je snadné se s nimi identifikovat. Díky tomu mají také schopnost utkvět v paměti a potom se vynořit a provázet člověka jako motto, jako modlitba.“

V neděli čtrnáctého listopadu se v klášterním kostele na Hoře Matky Boží v Orlických horách konalo Poděkování za dar svobody a mše s kytarovým doprovodem „retro“ rytmických písní. Zde by mohla být tečka a tato věta by snad sama jako sdělení obstála. A přece… polovina listopadu… dar svobody… klášter na Králíkách… kytarová mše… a to „retro“? Hned několik těchto zmínek by si nějaké rozvedení zasluhovalo, tak tedy spíše – dvojtečka:

Setkání jako poděkování za dar svobody se na Králíkách, jak se běžně zdejšímu poutnímu místu říká, koná každoročně v blízkosti 17. listopadu, tedy Dne boje studentů za svobodu a demokracii. Jde o nedělní odpoledne, kdy je sloužena děkovná mše svatá s hudebním doprovodem rytmických písní. Ty se hrají už přede mší i po ní a vybrány jsou takové, které se hrály koncem šedesátých let, kdy byly tyto písně a mše v počátcích. Tedy jako připomínka časů, kdy opravdová svoboda byla, stejně jako mnoho komodit plánovaného hospodářství, nedostatkovým zbožím. Hlavním celebrantem letos byl apoštolský nuncius Charles Daniel Balvo, účast byla hojná a zpíval celý kostel. Toto setkání se v polistopadové éře koná od roku 2014, kdy se po mnoha letech sešla parta hudebníků, kteří v „osmašedesátém“ stáli přímo u zrodu rytmických kytarových mší v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Letohradě-Orlici. Kořeny tohoto setkání musíme tedy hledat právě tam. Přijměte pozvání k výletu za fenoménem křesťanské rytmické písně u nás.

Na vznik a vývoj rytmických mší a rytmických písní vůbec měly zásadní vliv dvě okolnosti, či ještě spíše jejich souběh. Jednou z nich byl v katolické církvi Druhý vatikánský koncil, který kromě jiných změn přinesl možnost sloužit mše v národním jazyce (do té doby vládla univerzálně latina) a pak také možnost v liturgickém hudebním doprovodu (kde měly do té doby výsadní postavení varhany, případně ještě orchestrální nástroje) použít i rytmické hudební nástroje. Tou druhou důležitou okolností bylo uvolnění politických poměrů a závan svěžího vzduchu ve společnosti během takzvaného pražského jara 1968.

Není divu, že hlavně mezi mládeží, které hledání nových cest nebylo nikdy cizí, tyto změny rezonovaly silně povzbudivě a že za této konstelace začaly z nadšení, ale také z niterné potřeby vznikat písně, které bylo možno hrát při mši v kostele, nebo i při různých setkáních. Písně nevznikaly jen v prostředí katolickém, ale také v jiných církvích, přičemž byly vzájemně přejímány. Hudebními předlohami se často stávaly zahraniční originály (anglické, americké, spirituály, ale i jiné), opatřené českým textem. Ale vznikaly také písně kompletně autorské. Z dnešního pohledu je možná poněkud překvapivé, že u mnoha písní z té doby autora neznáme. Vysvětlením může být, že tyto písně vznikaly především pro společenství, a tak autor zůstával spíše v pozadí. Autorství se také neřešilo takovým způsobem, jak je zvykem dnes. A později bylo, vzhledem ke komunistickému slídění, také spíš výhodou, nebyl-li autor obecně znám…

Ohniskem šíření těchto rytmických písní se staly mše v letohradském římskokatolickém kostele na Orlici. Zde se sluší zmínit alespoň dvě jména. Hybatelem věcí a kapelníkem prvního místního uskupení mladých hudebníků byl Vladimír Zamazal. Druhou osobností byl tamní kněz P. František Karel, který kytarové mše nejen umožnil, ale také velmi aktivně podporoval, což při tehdejších poměrech byl velmi nadčasový a progresivní přístup – a vzhledem k dalšímu vývoji i přístup velmi odvážný.

Do kostela na Orlici se za písněmi velice záhy začaly sjíždět lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí a podle záznamů z tehdejší doby vzrostl v krátkém čase počet účastníků těchto nových kytarových mší z několika desítek dokonce až na stovky. Letohradské hudebníky si také začali zvát do okolních farností a u „rytmických“ nezůstalo samozřejmě jen v kostele na Orlici. Nový způsob vyjádření víry i postoje se brzy začal šířit do dalších společenství. Zájemci si pořizovali magnetofonové nahrávky, šířily se notové zápisy a díky nekomplikované struktuře písní často fungovalo i předání stylem „ukaž, jak to hraješ“. Pakliže Letohrad byl ohniskem, dalo by se říci, že písně se od počátku šířily jako požár.

Po pár měsících ale přišlo zchlazení v podobě normalizace a událostí, které zde jistě netřeba vypisovat. Ze své podstaty represivní komunistický režim začal opět utahovat šrouby. Veškeré aktivity kolem rytmických mší byly totalitním autoritám samozřejmě trnem v oku, také proto, že nezanedbatelným rozměrem těchto písní bylo vyjádření svobodného názoru a přesvědčení. Ti, o kterých bylo známo, že se v této věci nějakým způsobem angažují, byli perzekvováni, docházelo k přesunům duchovních, čímž se režim snažil zpřetrhat vazby mezi kněžími a mládeží. Studenti (včetně Vladimíra Zamazala) byli za své působení vylučováni ze škol a těm, kteří se na školy hlásili, často nebylo studium vůbec umožněno.

Rytmické písně už v té době však žily vlastním životem. I přes houstnoucí normalizační atmosféru se v červnu roku 1969 podařilo uspořádat celostátní setkání rytmických kapel právě na Hoře Matky Boží v Králíkách. Napadá mě zajímavé dějinné srovnání – o dva měsíce později ve stejném roce se konal legendární americký hudební festival ve Woodstocku. To sice tematicky se setkáním na Králíkách přímo nesouvisí (paralelou by ale snad mohl být fakt, že i tam se kvůli určitému hudebnímu vyjádření setkali mladí lidé z různých koutů země), je to nicméně střípek do mozaiky událostí tehdejší doby, které – ač za železnou oponou – už na dění v naší zemi, a především na mládež, jistý vliv měly. Zde tedy můžeme nalézt v úvodu nastíněné spojení s předlistopadovou historií rytmických mší na Králíkách, na kterou dnešní setkání od roku 2014 navazují.

Označení těchto písní slovem „retro“ není nijak formální a používá se spontánně až v posledních letech pro odlišení právě těch písní, které se hrály původně na Orlici, vzhledem k tomu, že rytmických písní je už v dnešní době téměř nepřeberné množství. Třebaže jde určitým způsobem o svébytný písňový útvar, žánrové zařazení „retro“ rytmických písní není snadné a jednoznačné – už vzhledem k pestré paletě předloh. Určité charakteristiky se ale vysledovat dají. Z hlediska hudebního jde v zásadě o skladby s jednoduchou harmonickou i rytmickou stavbou a se zpěvnou melodií, což jistě přispívalo k jejich zapamatovatelnosti až chytlavosti. Samostatnou kapitolou jsou potom texty, o nichž by se dalo říci, že jsou odrazem atmosféry tehdejší doby, potřeby vyjádření a také hledání způsobů tohoto vyjádření. Na rozdíl od mnoha dnešních křesťanských písní, které mají spíše charakter obecné oslavy Boha, v tehdejších písních se velmi často objevují konkrétní a všednodenní náměty, životní situace a zkušenosti autorů. Proto také z těchto písní doslova čiší přímost, nestrojenost, naléhavost a je snadné se s nimi identifikovat. Díky tomu mají také verše těchto písní schopnost utkvět v paměti a potom se vynořit a provázet člověka opět v konkrétní situaci jako jakési motto, nebo jako modlitba. A tak i dnes, po mnoha letech, kdy na scénu tuzemské křesťanské písně začaly po listopadu 1989 pronikat i přímé vlivy ze západního směru, mají tyto písně – v tomto smyslu „původní“ či „retro“ – ve zpěvnících stále své místo. A nikoli jen čestné.

Typickým doprovodným nástrojem těchto písní se celkem přirozeně hned od počátku stala kytara, často se tedy tyto mše označovaly také jako kytarové. Jednak bylo možné brát kytaru všude s sebou, jednak byla jako hudební nástroj relativně dostupná a rozšířená. Další nástroje se přidávaly podle možností. Mohl to být kontrabas či baskytara, bicí souprava, housle, flétny a další.

Od začátku, vlastně až do dnešní doby, se kromě příznivců ozývali také kritici užívání rytmických písní při liturgii, hlavně z řad zastánců tradiční varhanní hudby. Rytmickým písním většinou vytýkají triviální formu, nevhodnost určitých textů pro použití při mši svaté a také pochybnou interpretační úroveň. Sám jsem toho názoru, že ač obecná kritéria vhodnosti uvedení skladeb k liturgii existují, vhodnost rytmických písní nelze hodnotit čistě měřítky artificiální hudby A každý hudebník má usilovat o kvality své vlastní hudby i hudby, kterou provozuje. Je to jistě velké téma, o kterém je dobré diskutovat, ovšem daleko přesahuje rámec tohoto článku. Důležité je, že kromě kritiků se i mezi osobnostmi z oblasti klasické hudby nacházejí takoví, kteří mají pro odlišné hudební vyjádření pochopení a dokážou přispět radou, povzbuzením a příkladem. V této souvislosti nelze vynechat zmínku o osobnosti skladatele a varhaníka Petra Ebena. Jeho Truvérská mše z roku 1969 je skvělým příkladem liturgické hudby, která pochází z pera hudebně nadmíru fundovaného autora a může být přitom hrána rytmickou scholou. Snad každý, kdo se někdy o křesťanskou píseň zajímal, setkal se i s „Truvérskou“. Osobně se těším, až tuto mši se scholou v našem společenství nastuduji.

Vraťme se v závěru našeho výletu ke kořenům rytmické písně ještě zpět na Králíky. Poděkování za dar svobody na tomto místě má totiž ještě jiné roviny než navázání na tradici rytmických mší. Jednak je to samozřejmě letitá tradice poutního místa sahající do 17. století, kdy sem přicházejí poutníci s důvěrou a nadějí hledat úlevu od svých těžkostí, a jednak i samotný tamní klášter se stal v roce 1950 jedním z dějišť nechvalně známé totalitní Akce „K“ a na několik let se proměnil v zařízení nucené internace kněží a řeholníků, kde byla svoboda zcela omezována. A ještě jedna aktuální souvislost místa s Letohradem a „rytmickými“ – zvláštními a nikoli přímočarými cestami se na Králíky dostal jako současný správce kněz P. Karel Moravec, který sám také pochází z Letohradu a který se za svých bohosloveckých let spolu se spolužáky zasloužil o tisk zpěvníku rytmických písní Cantate, který se stal pojmem a takřka povinnou výbavou.

Když jsme při letošním setkání hráli jednu z posledních písní, rozhlédl jsem se po kostele. Všichni zpívali naplno a svobodně. Na místě, které před sedmdesáti lety sloužilo jako vězení pro lidi, kteří se provinili jen svou vírou a přesvědčením. Hned vedle mě zpíval pán, kterého jako studenta vyhodili ze školy kvůli víře a přesvědčení. Přemýšlel jsem o svobodě, za kterou děkujeme a která rozhodně ani dnes není jistotou a pevnou konstantou, ale darem, jehož význam snad ani nevidíme, dokud nám nezačne scházet. A právě proto bychom si jej měli připomínat a uvědomovat.

Na úplný závěr si dovolím citovat slova písně, jejíž úryvek se objevil v nadpisu článku. (A ta mlha letos cestou na Králíky opravdu byla.)

Ta silnice plná mlhy, mé auto plouží se v ní.

Mé oči hledají cestu, mám strach, abych nesjel z ní.

Avšak se mnou je Pán, a tak už nejsem sám,

jde to krok za krokem, ale strach odešel.

Ty jsi cesta má, ty jsi též můj cíl,

a s tebou chci jít, a pak přijď si, co přijď.

Alois Neruda

Foto: Pavel Langer – Člověk a víra, Petr Veber