„Kaspar Zehnder pojal čtvrteční uvedení Missy solemnis zápasivě.“

„Chrámovou akustiku filharmonický sál opravdu nemá.“

„Zkomponoval mši, která mešní obřady a hudbu k nim daleko přesahuje.“

Začal jubilejní rok Ludwiga van Beethovena, před jehož koncem, ve čtvrtek 17. prosince, uplyne čtvrtina tisíciletí ode dne, kdy byl budoucí slavný skladatel v Bonnu pokřtěn. Dá se předpokládat, že se narodil o den dřív, ale datum doloženo není. K celoročním připomínkám výročí se provedením Missy solemnis přidala Filharmonie Hradec Králové. I tento koncert – pokolikáté už za všechny ty roky – zpřítomnil opět a mimoděk jednu stálou otázku: jak jeho hudbu chápat. Jako odkaz završitele vídeňského klasicismu, hledajícího nové umělecké obzory a mravní ideály? Nebo jako odkaz bouřliváka, vzpurného bojovníka s osudem?

Skladbu zamýšlenou pro uvedení arcivévody Rudolfa na biskupský stolec nestačil Beethoven napsat včas, zpozdil se dokonce o několik let. Slavnostní mše, hudba velké duchovní hloubky, vznikala v sousedství 9. symfonie, a to – podobně jako ona – se vznešeným záměrem. Beethoven byl přesvědčen, že je v silách člověka vyvolat v bližních víru. Působení, ve které u své hudby doufal, mělo ovšem samozřejmě přesáhnout církevní prostor. A skutečně ho přesáhlo. Missu solemnis dnes vcelku logicky chápeme jako koncertní, nikoli liturgické dílo.

Šéfdirigent Kaspar Zehnder pojal její čtvrteční uvedení zápasivě. Vzhledem k akustice prostoru, poskytující velmi prezentní zvuk a odhalující analyticky každou linku v partituře, se tak stalo v až marnotratně velkém obsazení orchestru i Českého filharmonického sboru z Brna. Část za částí plynuly v rázném výraze, ve vyšší dynamice, v tempech. Pozorně, často výrazně tiše zakončované hudební fráze se proto stávaly pozadím, na kterém tím víc vynikalo až zbytečně naléhavé forte. Tišších míst byli interpreti schopni, byla krásná, zejména v Agnus Dei, ale šetřili jimi. Velkého a mužného zvuku bylo v sále docela hodně, na úkor žádoucí a působivější oduševnělé hymničnosti, neřku-li ztišené niternosti. I samotný závěr by potřeboval spočinout poklidněji, připraveněji, definitivněji. Pro koncert se podařilo najít vyrovnanou čtveřici pěveckých sólistů, Kateřinu Kněžíkovou, Michaelu Zajmi, Ondreje Šalinga a Gustáva Beláčka. Bylo to provedení budící jak díky nim, tak i v celkovém zvuku filharmoniků a sboru respekt a úctu k Beethovenově velikosti. Provedení vpravdě titánské. Beethovena je ale možné vnímat i trochu klidněji a lidštěji. Spíše jako idealistu než jako vůdce. Navíc bylo pojetí ten večer bližší chrámové akustice. Tu ale filharmonický sál opravdu nemá.

Missa solemnis je výjimečné dílo, vzdálené církevnímu mysticismu, vzdálené katolicismu, jak ho známe u Haydna nebo Brucknera. Zapadá to do obrazu skladatele. A ani se to nevylučuje s faktem, že původně uvažoval o skladbě k církevní příležitosti. Ale vymklo se mu to ještě o dost víc. Vždyť i pouhý vnější parametr stopáže překračuje rozměry obvyklé pro mešní kompozice skoro o sto procent… Skladatel byl upřímně věřící a byl hluboce přesvědčen o existenci všemocné božské bytosti, věřil v mravní zákon, ale k církvi jako instituci zachovával zdrženlivost. Zkomponoval mši, která mešní obřady a hudbu k nim daleko přesahuje.

Kyrie, Credo a Agnus Dei z budoucí Missy solemnis poznalo publikum v metropoli, kde Beethoven žil, v květnu 1824. Označení těchto tří částí slovem „hymnus“ souviselo se skutečností, že užití mešního textu nebylo tehdy v Rakousku ve světském prostředí povoleno. První veřejné provedení celé mše se nekonalo ve Vídni, ale paradoxně měsíc předtím v Petrohradu. Tam byla skladba celkem pochopitelně označena dokonce jako oratorium – zakotvení jejího latinského textu v katolické liturgii by nebylo v pravoslavném Rusku příliš srozumitelné. Ale ani první souborné provedení skladby v monarchii nehostila podle všeho Vídeň. Zasloužil se o ně učitel Johann Vincenc Richter ve Varnsdorfu na česko-saské hranici. V tamním kostele zazněla 29. června 1830.

Rakouský arcivévoda Rudolf Jan, ve hře na klavír nadaný žák Ludwiga van Beethovena a po léta jeho podporovatel, byl ustanoven olomouckým katolickým arcibiskupem na jaře roku 1819. O rok později byl v Olomouci intronizován. Do města přišel coby čerstvý třicátník plný elánu a vizí. Vedle péče o církevní arcidiecézi nechal obnovit tamní univerzitu a zasadil se o stavbu nové divadelní budovy a o zřízení řady olomouckých parků a promenád. Nakonec mimo jiné rovněž inicioval založení huti ve Vítkovicích, pozdější významné ostravské železárny. Jeho působení se stalo počátkem prosperity a rozkvětu pro město i celý region.

U Beethovena o osmnáct let mladší šlechtic studoval předtím od roku 1804 hru na klavír a kompozici a pro klávesové nástroje sám skládal. Pojilo je přátelství. Arcivévoda ale udržoval styky i s dalšími skladateli. Byl sběratelem hudebnin. V archivu na zámku v Kroměříži, který byl letním sídlem olomouckých církevních hodnostářů, jsou uchována i některá z jeho vlastních děl. Jednou z nejznámějších kompozic je Čtyřicet variací, věnovaných jeho učiteli. Vyšly tiskem v roce 1819. Beethoven mu naopak věnoval postupně čtrnáct ze svých děl. Například čtvrtý a pátý klavírní koncert, několik klavírních sonát, houslovou sonátu, klavírní trio, Velkou fugu… a Missu solemnis.

Foto: Veronika Paroulková, Lukáš Hurník, Archiv KlasikyPlus, Wikipedia