neděle, 30 prosinec 2018 07:44

Vánoce, láska a rána z pistole: Massenetův Werther pod taktovkou Kenta Nagana

Autor:

„Osudové setkání Werthera s krásnou Charlottou se sice uskuteční v červenci, ale už v té době nacvičuje dívčin otec se svými mladšími dětmi koledy.“

„Dnes asi nejhranější opeře Julese Masseneta trvalo poměrně dlouho, než si své pevné místo v repertoáru vydobyla.“

„Po triu Carreras - Domingo - Pavarotti bylo na Werthery 21. století třeba ještě chvíli čekat.“

 

úIMG0124

 

Když se řekne “Vánoce v opeře”, vytane asi většině fanoušků zmíněného žánru na mysli Pucciniho Bohéma a její první dvě dějově i hudebně radostná dějství. Hned na druhém místě si ale milovníci opery určitě vzpomenou i na jiné populární dílo, kde hrají svátky klidu a míru snad ještě podstatnější roli, byť oproti přímočaré Bohémě přece jen o něco rafinovanější. Samozřejmě je řeč o Massenetově WERTHEROVI, jemuž skýtají vánoční reálie vítaný kontrast k příběhu milostného vzplanutí, které nezadržitelně dospěje až do tragického vyústění.

Osudové setkání mladíka Werthera s krásnou Charlottou se sice uskuteční v červenci, ale už v té době nacvičuje dívčin otec se svými mladšími dětmi koledy, aby je zima nezastihla nepřipravené. A to se skutečně nestane; vánoční shledání obou hlavních protagonistů, mladé ženy provdané za jiného muže a z tohoto faktu zcela zlomeného Werthera, končí sebevraždou titulního hrdiny, kterou doprovází právě za okny znějící dětský zpěv koledy z úvodu opery.

Vánoce s příchutí nenaplněné lásky a smrti. Tak si asi nejkrásnější svátky roku většina z nás nepředstavuje a není proto divu, že dnes asi nejhranější opeře Julese Masseneta trvalo poměrně dlouho, než si své pevné místo v repertoáru vydobyla. Skladatel složil toto dílo podle slavného Goethova románu “Utrpení mladého Werthera” už v letech 1885-1887 a nabídl ho k uvedení pařížské Komické opeře, ale byl odmítnut právě kvůli celkově truchlivému ladění své novinky. Opera se tak dočkala premiéry až v únoru 1892 v dnešní Vídeňské státní opeře, a to pochopitelně v němčině. Poprvé ve francouzštině zazněl Werther koncem téhož roku v Ženevě, aby zahanbená Opéra Comique v Paříži konečně uvedla v té době už hojně oslavený Massenetův opus 16. ledna 1893.

 

posterforwertherbyjulesmahi

 

Od té doby má tedy francouzská opera jedno ze svých kultovních děl, na němž je neodolatelně francouzské snad vše kromě námětu, což ale v sousedství Gounodova Fausta, Offenbachových Hoffmannových povídek nebo Bizetovy Carmen není žádná výjimka. Co je ovšem pozoruhodné, je zjištění, že v novodobé nahrávací historii této opery prakticky neexistují audiozáznamy, kde by hráli francouzští interpreti zásadní roli. Ještě na začátku devadesátých let dvacátého století byla k dispozici pouze trojice nahrávek výhradně se španělskými tenorovými grandy v titulní úloze. Operní aristokrat Alfredo Kraus elegantně kraloval nahrávce Michela Plassona pro EMI, kde byla neméně ušlechtilou Charlottou Tatiana Troyanos; ústředním párem v Chaillyho nahrávce pro DG plné temné bezvýchodnosti byli borci těžké vokální váhy Plácido Domingo a Elena Obraztsova, a konečně vášnivou a skutečně mladistvě působící dvojicí se na dramatické nahrávce Colina Davise pro Phillips stali José Carreras a Frederica von Stade. Jako zajímavý příspěvek k této kolekci je možné chápat i supraphonskou nahrávku z poloviny osmdesátých let, kde pod taktovkou Libora Peška excelují Peter Dvorský a Brigitte Fassbaender; záznam však vznikl v první radě jako soundtrack k filmu Petra Weigela a proto je třeba ho v této souvislosti také chápat.

Nahrávací boom devadesátých let, který tehdy definitivně potvrdil vítězství kompaktního disku jako ideálního zvukového nosiče, s sebou kupodivu dlouho žádnou novou nahrávku Werthera nepřinesl. Možná je to pochopitelné, trio Carreras - Domingo - Pavarotti (který sliboval, že “obleče Wertherův kabát, jen co do něj zhubne”, takže k tomu nikdy nedošlo) tehdy jen neochotně uvolňovalo prostor na jevištích i v nahrávacích studiích novým tenorovým hvězdám. Na Werthery pro 21. století tedy bylo třeba ještě chvíli čekat.

Trochu překvapivě tak v roce 1997 přišel na trh snímek, jehož ústřední hrdina patřil se svou kariérou spíše ještě do éry kralování Tří tenorů. Vlastně mohl být úplně klidně Čtvrtým tenorem a z tria mohl být kvartet: Američan Jerry Hadley totiž se svými úspěchy na jevištích celého světa a gigantickým množstvím nahrávek, vzniklých od počátku osmdesátých let, za zmíněnými supertenory téměř v ničem nezaostával. Majitel hlasu s nezaměnitelnou barvou, popisovanou často jako sladkou nebo sametovou, navíc ve své univerzálnosti směle předčil i Plácida Dominga. Byl skvělým představitelem rolí italského belcanta, verdiovských a pucciniovskych hrdinů, ale i Stravinského Prostopášníkem nebo dokonalým interpretem operetního a muzikálového repertoáru.

 

5171jkMBt3L

 

Pěvec těchto kvalit asi nemohl uniknout pozornosti svého krajana, dirigenta s japonskými předky Kenta Nagana. Ten se v té době blížil k závěru svého veleúspěšného působení na postu uměleckého ředitele Opéra National de Lyon, během něhož v letech 1988-1998 nahrál s jeho orchestrem, sborem a vynikajícími pěvci pro label Erato velké množství skvěle hodnocených snímků širokého žánrového rozsahu. Pro svou novou nahrávku Werthera si Nagano vedle Hadleyho zvolil dvě pěvkyně, které v té době představovaly úplně nový typ operních hvězd. Švédská mezzosopranistka Anna Sophie von Otter se dokonale zhostila role zpívající intelektuálky schopné vcítit se do nejrůznějších hudebních stylů. Dokázala oslnit na koncertním pódiu i divadelním jevišti charismatem, hereckým uměním i zřídka vítanou schopností nebrat sebe sama příliš vážně. Něco podobného byla v oboru lyrického sopránu i Američanka Dawn Upshaw, která udělala nesmírně mnoho zejména pro propagaci americké klasické hudby a umělecky hodnotné broadwayské tvorby. Jen vizuálně se oproti zpívající šlechtičně von Otter vyjímala spíše jako jakýsi křehký, až androgenní tvor. Dnes už sice vypadá o poznání jinak, ale zůstaňte teď přece jen raději na konci devadesátých let.

Takže - Jerry Hadley jako nešťastný básník, Anna Sophie von Otter v roli Charlotte a Dawn Upshaw coby její sestra Sophie tvořili základ týmu sestaveného Kentem Naganem pro první nahrávku Werthera digitální éry. Výsledkem je podle mého názoru záznam až do dnešních dnů takřka referenční. Hadley a von Otter se jako ústřední pár skvěle doplňují; oba jsou s to navodit pocit, že se jedná o skutečně mladé protagonisty, a oba dovedou výtečné projít všemi zákoutími psychologicky i vokálně obtížných partů. Oproti Hadleyho Wertherovi, ze kterého především nekontrolovaně tryskají milostná vyznání a slova nejtěžšího zoufalství, působí Charlotte v podání von Otter dlouho jako příklad maximálního ovládání a sebekontroly; tím působivěji pak posluchače zasáhne její závěrečné odevzdání se Wertherovým citům.

Protože je hlavní milostný motiv opery opravdu od počátku naplněný předzvěstí svého bolestivého průběhu i konce, potěší Naganova snaha ho odlehčit a prosvětlit, kdekoliv a jakkoliv je to možné. Orchestr sice ukázkově zachovává styl a nezůstává nic dlužen lyrickým ani dramatickým pasážím díla, ale přesto zní v o poznání jasnějších a zvukově opulentnějších barvách, než jak tomu bylo u předchozích nahrávek. Svým něžným a třpytivým sopránem se o více světla v temném příběhu maximálně přičiňuje Dawn Upshaw jako dětsky hravá Sophie, ale vynikající je i buffózní Správce basisty Jeana-Marie Frémaua, nemluvě o skvěle obsazené dvojici venkovských mudrlantů Schmidta a Johanna v luxusní, ba hvězdné interpretaci Gillese Ragona a Frédérica Catona. Albert barytonisty Gérarda Théurela zůstává v této konstelaci mírně v pozadí, ale i tak se jedná o vysoce profesionální výkon.

 

 

Osobně mám za to, že Naganovo pojetí pomohlo vlít wertherovské interpretaci přelomu tisíciletí novou krev do žil. Dokonce vyprovokovalo i téměř současný vznik dalších dvou nahrávek: v roce 1999 vyšel Werther pod značkou RCA s Ramónem Vargasem a Veselinou Kasarovou (dirigent Vladimir Jurowsky), načež kontrovala EMI s projektem, jemuž vévodili Roberto Alagna, Angela Gheorghiu a dirigent Antonio Pappano.

Na závěr se snad sluší doplnit, že Naganova nahrávka má kromě svrchu uvedených předností také jedno smutné prvenství. Jde o jediný záznam, kdy zpěvák představující Werthera později sdílel i jeho osud. Po letech uměleckých i osobních nezdarů se totiž Jerry Hadley v roce 2007 zastřelil...

 

images

 

Robert Rytina

Grafik a publicista.

Profesionální výtvarník, diskofil, operní nadšenec a znalec, který nepohrdne ani muzikálem a operetou ani symfonickou hudbou a který za svými hudebními láskami a zájmy rád cestuje. Je autorem textů o hudbě a hudebnících. A je patriotem v Praze - Vinoři, kde žije po celý svůj život, kde má své grafické studio a kde je místostarostou. Pořádá tam také koncerty, jejichž protagonity jsou známí operní pěvci. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.