Ani se mi nechce věřit, že už je to opravdu deset let, kdy ve většině operních domů a dalších hudebních institucí po celém světě vrcholily celoroční oslavy stých padesátých narozenin jednoho z nejslavnějších a nejpopulárnějších hudebních skladatelů všech dob. Ano, Giacomo Paccini (narozen 22. prosince 1858 v italské Lucce) měl tenkrát zkrátka své velké kulatiny, které si důstojné připomenutí opravdu zasloužily. Letošní krásné mistrovy sto šedesátiny však média prakticky neřeší. Na otázku proč, je asi snadná odpověď: bez Pucciniho Bohémy, Toscy, Madama Butterfly nebo Turandot si nelze představit repertoár žádného operního domu na světě, tak k čemu ještě další oslavy navíc? Pro řadu milovníků klasiky je podle mého názoru také jistým problémem přiznat prostou pravdu “miluju Pucciniho” právě proto, že je jeho hudba tak chronicky známá, snadno dostupná a v pravém slova smyslu populární.

Osobně jsem si vždy moc užíval všechny dobře míněné znalecké rozpravy o tom, jak jsou Pucciniho opery umělecky úpadkové a že nejsou v podstatě ničím jiným, než dekadentní ukázkou pokleslého nadbíhání diváckému vkusu. Jakkoliv to může být pravda, nikdo mi nikdy nevysvětlil, jak je možné, že se přes veškerou snahu žádný jiný skladatel po Puccinim nikdy nenaučil “nadbíhat diváckému vkusu” tak úspěšně jako on. Giacomo Puccini byl ve svém kompozičním stylu a skladatelském talentu možná úpadkový, ale rozhodně i naprosto jedinečný… Další “srovnatelný Puccini” už se v dějinách opery po Giacomově smrti v roce 1924 zkrátka nevyskytl – a milovníci velkých melodií i divadelní intendanti ho dodnes marně vyhlížejí.

Ale dosti neplodných úvah. Pucciniho se v operních domech prostě nezbavíme, i kdybychom sebevíc chtěli… A protože se kvapem blíží Vánoce, možná neuškodí, připomeneme-li si Mistrovo jubileum jednou pozoruhodnou nahrávkou opery, jejíž děj právě na Štědrý den začíná.

Bohéma z roku 1896 je jedním z nejnahrávanějších hudebně divadelních děl vůbec, takže vybrat jen jeden audiozáznam a označit ho za v pravdě referenční bych si asi s klidným svědomím netroufl. Nahrávka, kterou bych rád představil, je ale unikátní už okolnostmi, za nichž byla pořízena. Zkratka a dobře: v roce 1985 se stal v hlavním hostujícím dirigentem Maďarské státní opery v Budapešti poněkud překvapivě tehdy tři a třicetiletý Američan Rico Saccani. Překvapivě proto, že Maďarsko bylo tehdy ještě součástí bloku socialistických států, kde se podobné výstřelky obvykle příliš netrpěly. Právě v Maďarsku (a současně také v Polsku) však tehdy pomalu, ale jistě začaly tát pomyslné ledy, takže angažmá novopečeného absolutního vítěze Karajanovy dirigentské soutěže v Budapešti bylo možné chápat i jako jeden z prvních symbolů vzdoru vůči všeobjímajícímu diktátu z Moskvy. Saccani pak na svém postu setrval až do roku 2005, přičemž od roku 1996 zastával současně i funkci generálního hudebního ředitele Budapešťského symfonického orchestru. Dvacet umělecky plodných let v metropoli nad Dunajem dirigent poté zúročil vydáním rozsáhlé série živých nahrávek, pořízených v celém období jeho tamního působení.

Upřímně řečeno, vizuálně působí kolekce “Rico Saccani: The Budapest Years 1985-2005” jako velmi amatérská představa o tom, jak má vypadat a co má obsahovat CD nahrávka. V graficky prostých a informačně velmi chudých bookletech je toho k přečtení opravdu málo – o to větší rarity se však na discích nacházejí. Donizettiho Favoritka s Denyce Graves a Salvatorem Fisichellou, Verdiho Na jeden den králem s Alessandrem Corbellim a Enzem Darou, Rigoletto s Leem Nuccim či Marcellem Giordanim, Madama Butterfly s Rainou Kabaivanskou a Nicolou Martinuccim… To vše je jen malá ochutnávka pravých hudebních pokladů ze Saccaniho archivu.

Jedním z těch největších je ale právě nahrávka Pucciniho Bohémy z roku 1986. Dirigentovi se tehdy podařilo dostat k hostování za železnou oponou samotného Luciana Pavarottiho, který se mu v roli Rudolfa odměnil svrchovanou kreací jedné ze svých erbovních rolí. Na zmíněném záznamu můžeme slyšet Pavarottiho skutečně na vrcholu sil, takže už proto stojí za to porovnat jeho zralý výkon například s o dekádu starší Karajanovou studiovou nahrávkou.

Vynikající partnerkou je tenorovi v budapešťské inscenaci skvělá sopranistka Veronika Kincses, jejíž půvabnou interpretaci role Mimi známe i z nahrávky Ondreje Lenárda pro slovenský Opus. Spíše standardním Marcellem je zde Sandor Sólom-Nagy, ovšem velmi živou a hlasově svěží Musettu představuje Američanka Madeline Reneé a v Collinově monologu o plášti nelze přeslechnout specificky zabarvený bas budoucí světové operní hvězdy Laszlo Polgára. Představitele Schaunarda (stejně jako všech ostatních rolí) sice booklet neodhaluje, videozáznam inscenace, dostupný na YouTube, ovšem prozrazuje, že se jednalo o spolehlivého a rovněž z Lenárdovy nahrávky známého barytonistu Balasze Póku.

Technicky pozoruhodně kvalitní nahrávka představuje Saccaniho jako citlivého dirigenta, který takříkajíc dýchá spolu s pěvci a je jim zjevně znamenitým partnerem. První a druhé dějství pulsuje v sympaticky rychlém tempu, zatímco druhou polovinu opery Saccani působivě a úmyslně kontrastně koncipuje jako pozvolnou cestu k nezvratně tragickému závěru.

Celkový zážitek z nahrávky je čirá posluchačská radost. Všem milovníkům Bohémy i velkých hlasů lze CD jen doporučit. A závěrem nezbývá, než popřát autorovi opery k jeho dalším kulatým narozeninám: Buon compleanno Maestro!