„Jeho kariéra se rozvinula do celosvětového měřítka. Často se protínala s dráhou Marie Callas. Natočili spolu nejméně desítku oper.“

„Kritici oceňovali, jak měl zpěv pod kontrolou, i jeho pěveckou inteligenci, zmiňovali jeho sladká piana a dokonalé frázování i srozumitelnost zpívaného textu.“

„V roce 1963 neplánovaně pomohl Pavarottimu, když odřekl londýnské představení Pucciniho Bohémy.“

Legendární Pucciniho Tosca, jak ji v padesátých letech natočili pěvci Maria Callas, Giuseppe di Stefano a Tito Gobbi, je ještě stále životná nahrávka. Připomínáme ji nyní především kvůli tenoristovi, který zpívá malíře Cavaradossiho. Di Stefano se narodil přesně před sto lety a mnozí na něj dodnes vzpomínají jako na umělce s nejkrásnějším lyrickým hlasem. S velkým uznáním se na jeho adresu vyjádřil i Luciano Pavarotti. Hovořil o něm jako o svém idolu: jeho muzikalita byla přirozená a krásná tak, jak byl podle něj fenomenální jeho hlas, plný slunce, otevřený, neuvěřitelný…

S Lucianem Pavarottim můžeme souhlasit. Giuseppe di Stefano měl mimořádně krásný, vyrovnaný a nosný hlas… Historie nezná kdyby. Pokud a kdyby přesto byli na světě generačně v opačném sledu, musel by ovšem být Pavarotti idolem pro di Stefana. Pavarottiho umění dlouhodechého belcanta je ještě uvolněnější, otevřenější, lahodnější… Ale to už se dostáváme na půdu osobních preferencí, vkusu ovlivněného mimo jiné i dobou a také ke známé skutečnosti, že každá generace má své vzory a idoly, které s příchodem nových generací většinou blednou. Však ani Maria Callas nenadchne při podrobnějším zkoumání barvy hlasu každého, ač je uznávanou a pro někoho nedotknutelnou legendou. Už dávno se objevily další a další představitelky Pucciniho Tosky, pro aktuální generaci operních fanoušků bližší, zajímavější, lepší… Nic to ale nemění na skutečnosti, že poslech nahrávky, kterou pořídil se zmíněnými třemi hvězdami a s orchestrem a sborem milánské Scaly v roce 1953 dirigent Victor de Sabata, je strhujícím zážitkem.

I přes zvuková omezení, daná bezmála sedmdesátiletým odstupem, je zřejmé, že provedení těží s velkého symfonismu, z kontrastů mezi vyhrocenými emocemi a opulentním zvukem na jedné straně a mezi vemlouvavými ztišeními na straně druhé. Tito Gobbi (1913-1984) je na nahrávce i přes svůj o něco světlejší témbr zlovolným policejním úředníkem. Maria Callas (1923-1977), pěvkyně s témbrem naopak tmavším a s mimořádně širokým rozsahem, je v dramatičtějším stylu jako Tosca operní divou, žárlivou, vášnivou a odhodlanou. A Giuseppe di Stefano? Když zpívá ve třetím dějství v árii s výrazným klarinetovým sólem o zářících hvězdách, je zřejmé, že má k dispozici široký rejstřík výrazu od jemného projevu, využívajícího v nejvyšší poloze zcela přirozeně i trochy falzetu, až k pevně napjatým, sebejistým a naplno zpívaným výškám. A dovolí si do toho v rámci verismu i citlivě, nepřehrávaně vzlyknout.

Narodil se na Sicílii, ve vesnici Motta Santa Anastasia poblíž Catanie, 24. července 1921. V mládí uvažoval o kněžském povolání, ale po službě v Mussoliniho armádě, z níž se mu podařilo dostat do uprchlického tábora do Švýcarska, se vydal na dráhu operního umělce. Měl k ní nakročeno už před válkou. V Miláně zpíval ve dvou chlapeckých sborech, později vystupoval v kavárnách a kinech, kde zpíval operní árie i neapolské písně a hity taneční hudby. V roce 1938 vyhrál dvě pěvecké soutěže a pak zpíval i ve sboru v La Scale. Za války zpíval pod pseudonymem Nino Florio.

Profesionální sólový debut měl Giuseppe di Stefano v roce 1946. Stalo se tak v Reggio Emilia a zpíval rytíře Des Grieux v Massenetově Manon. O rok později už zpíval stejnou postavu v milánské La Scale a další rok, v sedmadvaceti, debutoval v newyorské Metropolitní opeře, kde byl v letech 1948 až 1952 trvalou senzací… Zpíval i v Baltimore, Bostonu, Miami, Dallasu, Los Angeles, Salt Lake City, Detroitu, Pittsburghu a Clevelandu.

Di Stefanova kariéra se rozvinula do celosvětového měřítka. Často se protínala s dráhou Marie Callas. Poprvé v roce 1951 v Theatro Municipal de São Paulo v Brazílii – v Tosce. Natočili spolu nejméně desítku oper: Puritány, Sedláka kavalíra, Komedianty, Bohému, Trubadúra, Maškarní ples, Manon Lescaut…. A na vrcholu sil je ukazuje i živý záznam Donizettiho Lucie z Lamermooru z roku 1955, opery dirigované v Berlíně Herbertem von Karajanem.

Callasové byl di Stefano po boku i počátkem sedmdesátých let, když se po letech hlasové krize pokusila při velkém celosvětovém turné o návrat. Koncert na rozloučenou měli v Londýně. Comeback se příliš nevydařil, její aktivní léta skončila a jako čtyřiapadesátiletá zemřela. Di Stefano v té době také odešel z nejvyšších příček světové slávy. Objevoval se při recitálech, v divadlech už ne. Naposledy zpíval v opeře v roce 1992 – nevelkou roli čínského císaře v Pucciniho Turandot.

K jeho parádním rolím se řadily ty lyričtější. Z opravdu širokého spektra úloh však v několika vynikal zcela mimořádně. K těm patří Vévoda ve Verdiho Rigolettovi, úloha, ve které debutoval v Metropolitní opeře a která jeho hlasu vyhovovala ideálně. I na tomto kompletu se s ním podíleli Maria Callas a Tito Gobbi. Cavaradossi v Pucciniho Tosce byl rovněž takovou rolí. Debutoval v ní v Královské opeře Covent Garden v Londýně. A nedostižný byl jako Nemorino v Donizettiho Nápoji lásky nebo jako Alfredo ve Verdiho Traviatě. Publikum milovalo v jeho podání také jihoitalské písně.

O jeho tenoru, jednom z nejlepších ve dvacátém století, se hovořilo jako o robustním, typicky italském, ale také přirozeně hřejivém. S hlasem Marie Callasové výrazně kontrastoval. Kritici oceňovali, jak měl zpěv pod kontrolou, i jeho pěveckou inteligenci, zmiňovali jeho sladká piana a dokonalé frázování i srozumitelnost zpívaného textu. Zmiňovali však i skutečnost, že neměl potřebnou soudnost a sebekontrolu a příliš brzy přidával k lyrickému oboru náročnější role v oboru spinto – mimo jiné třeba Dona José v Carmen nebo Andreu Chenier ve stejnojmenné Giordanově opeře, ale také hlavní tenorové úlohy v Aidě, Komediantech, Síle osudu a dokonce v Turandot… Svému hlasu tak podle mnohých uškodil.

V roce 1963 neplánovaně pomohl Pavarottimu, když musel kvůli hlasovým problémům odříci londýnské představení Pucciniho Bohémy a umožnil tak mladičkému italskému tenoristovi při záskoku v roli Rudolfa první velký mezinárodní úspěch.

V Keni, kde pak ve stáří žil, byl Giuseppe di Stefano v roce 2004 těžce zraněn při přepadení. Po převozu do Itálie žil ještě čtyři roky, ale stal se bezmocným. Zemřel jako šestaosmdesátiletý 3. března 2008 v Santa Maria Hoè v Lombardii, nedaleko Milána.

Foto: Wikipedie (Klaus Dolle – licence: CC BY-SA 4.0), Onbekend / Anefo, Klaus Dolle, Fb. stránka In memoria di Giuseppe Di Stefano