„Aniž by Straka přepínal, lahodně dosáhne naprosto znělým a nosným způsobem k vysoké poloze i silné dynamice, zřetelně vyslovuje, prokazuje velkou empatii.“

„Žánrově výlučná, originální, hudebně neslýchaně intenzivní a interpretačně náročná skladba…“

„Po osm desetiletí se mělo za to, že text v Lidových novinách byl anonymní lidovou tvorbou.“

Písňový cyklus Zápisník zmizelého, založený na příběhu otištěném v novinách a hudebně inspirovaný vidinou konkrétní ženy, je dílem, které se nepodobá ničemu jinému. U Leoše Janáčka ostatně dost častý jev. První veřejné koncertní provedení tohoto komorního dramatu se uskutečnilo v Brně přesně před sto lety, 18. dubna 1921. Jeho gramofonových nahrávek existuje řada. Vybíráme jako vzorovou tu, kterou pořídili v roce 1998 pěvci Peter Straka a Dagmar Pecková a u klavíru Marián Lapšanský.

Za Zápisníkem zmizelého, stejně jako za Káťou Kabanovou, Věcí Makropulos nebo kvartetem Listy důvěrné, stojí silná citová inspirace, jednostranné vzplanutí skladatele ke Kamile Stösslové. Vztah opětovaný po celé desetiletí v přátelské rovině, na její straně jen s potěšením ze zájmu slavného muže a ze společenské pozornosti, bez skutečného porozumění Janáčkově hudbě. Od Janáčka se dochovaly vášnivé dopisy jeho mnohem mladší múze – a hudba jeho pozdních děl hoří stejnou emocionalitou. Švýcarský tenorista českého původu Peter Straka obdařuje sólový part krásnou dikcí i potřebnými emocemi. Cyklus je poetickou i naturalistickou, zcela mimořádnou, jedinečnou a neopakovatelnou položkou evropské hudby.

Základem více než půlhodinového díla se stal text otištěný na pokračování v Lidových novinách v květnu roku 1916, shodou okolností jen pár dní před pražskou premiérou Její pastorkyně. Nesl název „Z péra samoukova“, byl napsán ve valašském nářečí a Janáčka, celoživotně se zajímajícího o folklor a o nápěvky mluvy, zaujal svou lapidárností, elementární pravdivostí, autentickou syrovostí… a posléze i silným erotickým nábojem. Tím evidentně poté, co se v létě 1917 poznal v Luhačovicích s Kamilou Stösslovou a jejím manželem a co do ní začal projektovat své touhy a představy. Cyklus 21 písní předělených na jednom místě klavírní mezihrou komponoval od srpna toho roku – s přestávkami – do června 1919.

Zápisník zmizelého je syrově intenzivní vyznání o osudovém setkání s ženou, o nečekaném zvratu v jednom lidském životě, o sociálně nepřijatelném milostném vztahu. Vesnický synek Janíček neodolá svodům „uhrančlivě“ tmavooké Zefky, kterou potkává kdesi za vsí a která si ho vyhlédne. „S cigánku“, se kterou se začne tajně scházet a která mu později porodí syna, nakonec odejde od rodičů. „Co komu súzeno, tomu neuteče…“

Premiéra se konala 18. dubna 1921 v brněnské Redutě, ve stejném divadelním sále, ve kterém roku 1767 se svou sestrou Nanerl koncertoval jedenáctiletý Mozart. Janáčkův cyklus zpíval tenorista Karel Zavřel, spoluúčinkovala Ludmila Kvapilová-Kudláčková. Na klavír hrál Břetislav Bakala, tehdy čtyřiadvacetiletý Janáčkův žák, později zakladatel a dirigent orchestru, který dal základ dnešní Filharmonii Brno. Bakala, který byl Janáčkovi i nablízku jako oddaný spolupracovník, mimo jiné tvůrce klavírních výtahů jeho skladeb, našel prý toto dílo pohozené ve skladatelově pověstné truhle.

Po osm desetiletí se mělo za to, že text v Lidových novinách byl anonymní lidovou tvorbou. Prezentovali ho při vydání tak, že byl nalezen v komůrce „spořádaného a přičinlivého mladíka“, který „před časem zmizel tajemným způsobem z domova“. Až na pomezí let 1996 a 1997 se podařilo s jistotou určit, že šlo o literární mystifikaci a že autorem veršů je ve skutečnosti spisovatel a básník Josef Kalda (1871–1921), železniční úředník píšící pod jménem Ozef Kalda vesměs o valašském regionu, kde vyrostl. Je mimochodem autorem libreta k dětské opeře Jaroslava Křičky nazvané Ogaři, která ale dějově nesouvisí se stejnojmennou Kaldovou knihou.

Tenorista Peter Straka, rodák ze Zlína, tedy v podstatě také z Valašska, spojil svou uměleckou dráhu s německým jazykovým prostředím, především s operou v Curychu. Zpíval i v Metropolitní opeře a na dalších významných scénách. Janáčka, Mozarta, Monteverdiho, Berga… Když natáčel v Praze Zápisník zmizelého, bylo mu osmačtyřicet. Jeho jméno se objevuje i v roli Borise v nahrávce Káti Kabanové, kterou pořídil v Praze o rok dřív s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli dirigent Charles Mackerras. Straka figuruje také jako Ctirad na Mackerrasově nahrávce Janáčkovy opery Šárka s Evou Urbanovou z roku 2000 nebo jako Mazal, Blankytný a Petřík v londýnském Bělohlávkově záznamu Výletu páně Broučkových vydaném na CD v roce 2008. A spoluúčinkuje v jedné z vězeňských rolí ve zvukově-obrazovém záznamu skvělé inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu, za kterou v Theater and der Wien stáli v roce 2007 režisér Patrice Chéreau a jako dirigent Pierre Boulez.

V Zápisníku je Peter Straka dokonalý. Aniž by přepínal, lahodně dosáhne naprosto znělým a nosným způsobem k vysoké poloze i silné dynamice, zřetelně vyslovuje, prokazuje velkou empatii. Zpívá zprvu rozechvěle a jemně, upřímně a opravdově, pak roztouženě a rozvášněně, později odevzdaně, posmutněle, zoufale i odhodlaně a ve vášnivém závěru, i s pověstně vražednými vysokými tóny, mimořádně naléhavě. Dagmar Pecková přidává vypjatě podmanivou i svůdně vemlouvavou centrální „piesničku“ – při každém poslechu znovu a znovu uchvacující magický výjev podmalovaný tiše zpívajícím malým ženským sborem a nádhernými akordy klavíru… Pianista Marián Lapšanský dotváří celé provedení nesmírně citlivě, poeticky; tempy i dynamikou jeho hra vypráví i básní, dovede na malé ploše zabouřit i zjihnout, písně v krátkých dohrách doříkává.

Janáčkova žánrově výlučná, originální, hudebně neslýchaně intenzivní a interpretačně náročná skladba po premiéře brzy zaujala. Po řadě koncertních provedení ji uvedl plzeňský operní soubor v roce 1943 scénicky a další následovaly. Takový výklad se nabízí. Existuje i televizní zpracování nebo taneční verze Pražského komorního baletu. A na festivalu Janáček Brno 2018 uvedl belgický soubor Muziektheater Transparant svou inscenaci, příběh muže, který se setká se smyslnou ženou z jiného světa a podlehne jí. Šlo o divadelní projekt s moderním vizuálním výkladem, přesahující předlohu dokonce o dokomponovanou hudbu. To už je druhý pól k „pouhému“ ryze koncertnímu provedení. Až tam lze zajít.

Pro srovnání existují komorní nahrávky Beno Blachuta a Viléma Přibyla, dnes hlavně dokumenty; pak je to krásný snímek Leo Mariana Vodičky a klavíristy Radoslava Kvapila a zajímavý počin britského tenoristy Iana Bostridge, u něhož přes veškeré vokální mistrovství a vcítění však přece jen ruší výslovnost. K dispozici je také verze s orchestrálním doprovodem od Oty Zítka a Václava Sedláčka, kterou natočil s Berlínskými filharmoniky a Claudiem Abbadem anglický tenorista Philip Langridge. Vodičkova nahrávka je – i při vědomí, jak zpívá Smetanova Dalibora – docela „blachutovská“. Strakova deska může připomínat Přibylovo pojetí, ale zní osobněji, komorněji a příjemně civilněji.

A nebo stojí za pozornost až na dřeň osobní podání Jaroslava Březiny, jaké bylo možné zažít na koncertě na Pražském jaru 2018. I on patří k pěvcům, kteří dovedou Janáčka plynule kantabilně zpívat a neztratit přitom v hudbě intenzitu, stručnou dramatičnost, nenapodobitelnou působivost vyprávění a zpovědi. Březinovo podání monodramatu bylo tehdy podmanivé obdivuhodně širokým rejstříkem výrazových nuancí a dynamiky vyplývajících ze zpívaných slov, bohatstvím naléhavosti a uvěřitelnosti i přirozené mimiky. Krásně vystihl jakoby bezděčné zrcadlení toho, co se děje v člověku uvnitř, co sahá od vnitřní motivace a pnutí k pocitům, které ani nejsou vysloveny. Skvěle zazpíval a zahrál váhání, touhu, podlehnutí, výčitky i rozhodnost, poctivost a naivitu i poznání síly smyslnosti. Pojetí a provedení, také si zasluhující dostupný záznam.

Foto: Zdeněk Chrapek, Marek Olbrzymek, Supraphon, Česká televize, NdB, Flickr – Royal Opera House