„Ježíš Kristus byl i pro Bacha, a to velmi osobně, Spasitelem a Vykupitelem.“

 „Schreierův lyrický flétnový rejstřík, dokonalá výslovnost a pravdivý a autentický přednes biblického příběhu jen těžko hledají v interpretační rovině hudební srovnání.“

„Z nahrávky je cítit, že pro interprety nejde jen o koncertní kus, ale něco, co bývalo a může být součástí bohoslužby.“

V odkazu Johanna Sebastiana Bacha se dochovalo dvojí zhudebnění pašijového příběhu, biblických textů, které v Novém zákoně popisují poslední dny Ježíše Krista. Velikonoční události, prozatím končící ukřižováním a uložením do hrobu, zakládají velkopáteční přemítání o Spasiteli. Však také Bachovy Matoušovy pašije zazněly roku 1729 v lipském luterském chrámu poprvé na Velký pátek. Z desítek již existujících nahrávek nadčasového díla vyčnívá z mnoha důvodů ta, kterou v polovině 80. let pořídil jako dirigent a zároveň představitel Evangelisty tenorista Peter Schreier.

Po několika letech od zhudebnění velikonočního příběhu podle textu Janova evangelia v Johannes-Passion zkomponoval Johann Sebastian Bach i Matthäus-Passion, oratorium zhudebňující příslušný text Matoušova evangelia. Velkopáteční čtení pašijového příběhu o zatčení, utrpení a ukřižování Ježíše Krista patří k evangelické tradici velmi silně. K tradici luterské církve patřilo a patří zpřítomňovat ho také hudebně. Když Bach v Lipsku ve 20. letech 18. století komponoval pro bohoslužby každé neděle novou kantátu, byl to rychlý běžný provoz. Když však pro sváteční velkopáteční bohoslužbu komponoval Pašije, bylo to něco jiného, jedinečného.

Pašije v Bachově pojetí mají samozřejmě mnohé společné s jeho duchovními kantátami, jejichž libreta jsou lyrickou duchovní poezií. I v kantátách slyšíme střídání zdobných árií a hymnických chorálů, tedy kostelních písní – hudebních čísel, která osobním způsobem komentují teologický obsah biblických textů. Obdobně je tomu v pašijích, ve kterých jsou ovšem navíc jako středobod dějové prvky, které činí ze skladby oratorium: dramatické davové sborové scény, dialogy jednotlivých postav… a hlavně vyprávění Evangelisty, převzaté doslova z Nového zákona a důsledně svěřené sólově zpívajícímu tenoristovi. V původní rukopisné partituře jsou právě tyto hudební partie zapsané červeným inkoustem. Není divu, Ježíš Kristus byl i pro Bacha, a to velmi osobně, Spasitelem a Vykupitelem. Zhudebnění pasáží z evangelia plně odráží teologii a liturgii i způsob prožívání víry a tehdejší hudební kulturu luterské evangelické církve, v níž a pro níž Bach v lipských kostelích pracoval a sloužil.

Bach vtělil do Matoušových pašijí všechno to, co je v Bibli a v co upřímně věřil. Není špatné poslouchat nahrávky s tímto zřetelem. Vnímat všechny zhudebněné modlitby a meditace, jednu píseň za druhou… a hlavně slovo od slova, jak jsou Ježíšovy poslední dny a hodiny popsány v evangeliu. Vzkříšení tam zachyceno není, to náleží až nedělnímu ránu. Luteránské barokní pašije končí hlubokou pokornou meditací, přesně takovou, jaká k Velkému pátku patří.

Nahrávka Petera Schreiera (1935-2019) je neokázalým pomníkem pěvce a dirigenta se světovou kariérou, žijícího v době rozdělení v Německé demokratické republice. Lyrického tenoristy počítaného v druhé polovině století díky pečlivé intonaci a charakteristicky dokonalé dikci mezi nejlepší interprety písní německých romantiků a Mozartovy a Bachovy hudby. Jako operní pěvec uzavřel kariéru v 65 letech. Jedno z vůbec posledních koncertních vystoupení měl v roce 2005 na festivalu Pražské jaro při provedení Bachových Janových pašijí, v nichž zpíval Evangelistu a byl zároveň dirigentem celého večera.

Je tomu tak i na digitální nahrávce Matoušových pašijí z roku 1985, vydané na LP deskách a pak v roce 2006 jako trojalbum na CD. Peter Schreier vyrostl v praxi luterských bohoslužeb, od osmi let byl skoro celé desetiletí členem proslulého chlapeckého sboru Dresdner Kreuzchor působícího u drážďanského evangelického kostela Kreuzkirche a spojeného se školou. V Bachových pašijích, v nichž už tehdy jako sborista účinkoval, byl pak v letech zralosti nejen z ryze vokálních, ale právě i z důvodů osobního křesťanského zázemí nepřekonatelným Evangelistou. Dával doslova každému slovu a každé větě přesný, jedinečný a přesvědčivý výraz. Jeho lyrický flétnový rejstřík, dokonalá výslovnost a pravdivý a autentický přednes biblického příběhu jen těžko hledají v interpretační rovině hudební srovnání.

Stejně jako dirigent a sbormistr Helmuth Rilling, který natočil na desky kompletní Bachovo vokální dílo a s nímž se sešel i na pódiu a ve studiu, byl Peter Schreier přesvědčen, že ke zprostředkování nejvlastnějších skladatelových myšlenek a záměrů, jeho osobního poselství, je potřeba rozumět textům, které jsou základem hudby kantora z Tomášského kostela v Lipsku, a to ve všech jejich teologických detailech a souvislostech. Ani Schreier, stejně jako Rilling, nebyl zastáncem či představitelem hnutí historicky poučené interpretace staré hudby, ale hluboce poučeným interpretem přesto v případě Bachovy hudby byl.

Ještě po polovině dvacátého století převládal v interpretaci barokní hudby, tedy i Bachových duchovních skladeb, důstojný přednes, přednes s patosem, vzhledem k obsazení téměř symfonický, do určité míry někdy až romantizující. Hnutí historicky poučené interpretace směřující k autentickému dobovému zvuku a pocitu přineslo pak živější tempa, menší obsazení a zvuk, civilnější projev. Gardinerovy, Koopmanovy, McCreeshovy… a dnes i Luksovy nahrávky zpřítomňují hudbu místy citlivě niternou, místy důraznou, jindy téměř roztančenou, ve zvuku veskrze cudnou, před velkolepostí upřednostňující komornější a detailnější dikci. Takto podaná hudba je objevná, skvělá, podmanivě strhující. Poutá pozornost muzikalitou, virtuozitou, uměleckou dokonalostí. Přesto se Schreierova nahrávka Matoušových pašijí jeví jako referenční. Má rozumně uměřená tempa, přiměřeně stylový zvuk, nepřeháněnou hymničnost, dramatičnost i niternost, je skvěle zahraná a zazpívaná. V áriích i ve sborech. Ale především: je za ní cítit, že pro interprety nejde jen o koncertní kus, ale o něco, co bývalo a může být součástí bohoslužby. Není to zanedbatelný moment.

Jsou tu zachyceny hlasy Lucie Popp, Mariany Lipovšek, Theo Adama, Eberharda Büchnera, Roberta Holla a dalších pěvců, hrají člennové Staatskapelle Dresden, zpívají lipský Rundfunkchor a Dresdner Kapelknaben. Především je tu však hlas a dirigentská ruka Petera Schreiera, který jako Evangelista i jako nefalšovaný „režisér“ celého monumentu vypráví hluboký i strhující příběh, člení dramatické okamžiky meditacemi, úžasně pracuje s časem, detailním výrazem a dynamikou.

A už jen douška. O sto let později, v Berlíně v březnu 1829, právě touto, tehdy znovu objevenou skladbou, odstartoval Felix Mendelssohn-Bartholdy, tehdy jako mladičký dirigent, novou etapu hudebního života. Vizionářské provedení pozapomenutého díla pomohlo vrátit Bacha do centra pozornosti evropských hudebníků. S Matoušovými pašijemi, ale i s dalšími díly, tam patří dodnes – a nadále čím dál víc a víc.

Foto: Petr Veber, Wikipedia, Leipziger Rundfunkchor, Werner Säubert, archiv KlasikaPlus