„Pokud pomineme jeho takřka objevitelský přínos v oblasti symfonické tvorby Josefa Suka, zásadní kapitolu talichovské diskografie tvoří díla Antonína Dvořáka.“

„Realizace u Supraphonu samozřejmě souvisela s exportem do zahraničí a doma vyšla v anonymních přebalech na dvou LP deskách.“

„Celá nahrávka je jakousi pozvolnou gradací od pasáží prodchnutých bolestí a bohabojností v začátku až po monumentální vítězství naděje a víry.“

Čím méně se setkáváme s nahrávkami Václava Talicha, tím více zůstáváme při jejich novém poslechu překvapeni nad jejich stále aktuální výpovědí. Navzdory technické kvalitě zůstává talichovský archiv obdivuhodně živý a inspirující. Monofonní snímky se nemají ani po sedmdesáti letech za co hanbit. Platí to i o Dvořákově kantátě Stabat mater, natočené v roce 1952. Připomínáme ji právě dnes, kdy uplynulo rovných šedesát let od dirigentova odchodu.

Umění tehdejších zvukových mistrů – k nejslavnějším patřili František Burda a Miloslav Kulhan – mělo špičkovou, ba světovou úroveň. Takřka všechny nahrávky Talichova posledního tvůrčího období (zahrnující konec čtyřicátých a polovinu padesátých let) můžeme dodnes jednoznačně řadit do zlatého fondu nejen Supraphonu, ale veškeré české poválečné produkce. Dlouho byla vzorem celým generacím dirigentů, mnohdy se k nim vracejí i umělci současní. Zcela zásadní talichovskou inspirací pro dnešek byl bytostný vztah k partiturám zvláště novodobých českých klasiků – Smetany, Dvořáka a Suka, byť jeho interpretace Novákovy Slovácké suity je rovněž jedinečná. Nelze ovšem přehlížet jeho vztah k tvorbě dalších světových autorů (vzpomeňme na těžko překonatelnou nahrávku Čajkovského Patetické symfonie) a nezbývá než litovat, že nebyl už čas zachytit jeho umění v mnohem širším dramaturgickém spektru.

I tak jsme vděčni za jeho odkaz. Pokud pomineme jeho takřka objevitelský přínos v oblasti symfonické tvorby Josefa Suka, zásadní kapitolu talichovské diskografie tvoří díla Antonína Dvořáka – od těch nejdrobnějších forem (Slovanské tance) až po ty velké (Osmá a Devátá symfonie a Stabat mater). Zásadně přispěl i k hlubšímu poznání Dvořákových děl do té doby méně hraných (symfonické básně podle Erbena). Krátké skladby Dvořáka, Suka a Nováka nepovažoval za pouhé populární či užitkové miniatury, jak se často stává, ale přistupoval k nim se stejnou pečlivostí a úctou jako k monumentálním dílům. K těm patří Smetanova Má vlast, Sukův Asrael a Zrání a Dvořákova duchovní vokálně-instrumentální kompozice Stabat mater, jíž věnujeme následující řádky.

V době její nahrávky (1952) se netěšila přízni oficiálních kruhů, které politicky řídily tehdejší československou kulturu. Stabat mater byla sice čas od času provedena na koncertních pódiích, nejčastěji asi na koncertech Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, jehož šéf Václav Smetáček prováděl Dvořákovy kompozice mnohdy opakovaně v souborných cyklech. V rozhlase se však zvláště v padesátých, ale i pozdějších letech neobjevovala vůbec. Talichova nahrávka, kterou bylo možno běžně sehnat na šelakových, později vinylových deskách alespoň v obchodech, byla v tomto směru naprostou výjimkou.

Její realizace u Supraphonu samozřejmě souvisela s exportem do zahraničí a doma vyšla v anonymních přebalech na dvou LP deskách. Leckdy došlo k uvolnění menšího množství desek určených na export na domácí trh. V jejich přílohách bylo možno se dozvědět – samozřejmě v cizojazyčných mutacích – více o vlastním díle a jeho interpretech. Jejich výběr odpovídal našemu tehdejšímu maximu s respektem nejen k obsahu hudební i textové výpovědi, ale k samotnému Václavu Talichovi. Ten samozřejmou dokonalou technickou vybavenost všech zúčastněných nikde efektně nepovyšuje nad niterný obraz smutku, bolesti a zbožnosti. Závěrečná katarze pak přináší novou sílu a energii k dalšímu životu.

Tak Drahomíru Tikalovou na počátku potkáváme jako neštěstím zlomenou ženu, jejíž dramatický soprán v závěru díla dominuje nad všemi ostatními, Martu Krásovou jako ženu naopak silnou, která dokáže svou důvěrou v boha překonávat rány osudu. Zatímco ve své době Beno Blachut oslňoval své posluchače coby hrdinný tenor (Dalibor, Dimitrij, Ctirad, Manrico, Canio a další), zde dokonale uplatňuje lyrický témbr svého nádherného hlasu. Své sólo v části Fac me vere přednáší nikoliv jako suverénní hrdina, jak slýcháme v jiných nahrávkách Stabat mater od jeho generačně mladších kolegů, ale se zbožným až chlapecky prostým výrazem. Mužný Karel Kalaš působí jako kontrastní protiklad lyrického sopránu a tenoru a je ideálním dramatickým protějškem altistky. Výborně znějící a vyrovnaný Český pěvecký sbor (dřívější název Pražského filharmonického sboru) a skvělou Českou filharmonii stmelil Václav Talich do zvukově dokonalého obrazu schopného jednolitě reagovat na každou výrazovou změnu.

Celá nahrávka je jakousi pozvolnou gradací od pasáží prodchnutých bolestí a bohabojností v začátku až po monumentální vítězství naděje a víry. S takto přesvědčivou koncepcí se nesejdeme v žádné mladší nahrávce. Závěr Quando corpus morietur nás všechny, kteří jsme vyrůstali s Talichovou nahrávkou, donutí při poslechu jiných zavzpomínat právě na ni! Většinou nejsme zcela uspokojeni. Ve vrcholových pasážích nám mnohdy chybí onen promyšlený vnitřní dynamismus.

Samozřejmě i Václav Talich byl umělec s názory diskutabilními a setkával se nejednou s kritickými výhradami. Například jeho retuše Janáčkových partitur přetrvávaly dlouhá léta, aniž by byly jakkoliv zpochybňovány. Symfonická rapsodie Taras Bulba v rozhlase i na deskách byla řadu let přijímána pouze v jeho „romantizující“ úpravě, zatímco originální Janáčkův rukopis zářil bez jakýchkoliv instrumentálních retuší v nahrávkách Břetislava Bakaly, a zvláště pak při nástupu stereofonie v novém snímku Karla Ančerla na počátku šedesátých let. Ty další talichovské retuše se už netýkaly tak závažných zásahů do instrumentace a jsou dnes přijatelné.

Do jisté míry se jich dočkala i Stabat mater a jsou samozřejmě patrné i v této nahrávce. Jedná se ovšem o rysy spíše pozitivní. Připomeňme alespoň dvě. V závěru první věty přechází hudební tok do dur – nejprve v hornách a vzápětí v mohutné gradaci sólistů, sboru a orchestru. Václav Talich učiní před onou gradací malou pauzu, náhlé překvapivé přerušení. Tím se mu podaří vytvořit obrovské napětí a následující, skoro nečekaná gradace je mnohem přesvědčivější než v originální partituře, kde jsou tyto dva krátké úseky propojeny. Bohužel novodobé rekonstrukce pro CD toto neskutečně působivé „Talichovo“ místo (jistě v dobrém úmyslu) odstranily, pauzu zrušily a upravily vše podle originálu. Chceme-li tedy prožít tento úžasný Talichův okamžik, musíme sáhnout buď po originální šelakové desce, či ještě lépe po vinylovém elpíčku.

Druhou změnou oproti partituře je zařazení dětského sboru v pasáži Sancta Mater, vložené do čtvrté věty (Fac ut ardeat). Nejedná se ovšem přímo o nápad Václava Talicha, ale sbormistra účinkujícího Českého pěveckého sboru Jana Kühna, který nahradil v této pasáži původní ženský sbor Kühnovým dětským sborem (sbormistr Markéta Kühnová). Potvrdil mi to i po letech jejich syn, sbormistr Pavel Kühn, který byl v té době zpěváčkem tohoto tělesa. Václav Talich tento rovněž velmi působivý prostředek akceptoval a od té doby se s dětským sborem ve Stabat mater čas od času setkáme. Skladatel by se za tuto invenci na oba pány jistě nezlobil.

Foto: Supraphon, Wikipedia, Václav Chochola – Fb / Archiv B&M Chochola, archiv České filharmonie