„Není pravdivé tvrzení, že u nás plně otevřel cestu k poznávání tvorby Martinů teprve rok 1989. Důkazem je i tato kompletní nahrávka opery Hry o Marii.“

„Jde o velké celovečerní operní dílo, budící svou koncepcí hned z několika důvodů obdiv.“

„Nahrávku Jiřího Bělohlávka právem zařazujeme do fiktivního zlatého fondu Supraphonu.“

Hry o Marii jsou fenomenálním operním dílem Bohuslava Martinů, jehož výročí jsme si připomínali v posledních dvou letech. Formou nahrávky však toto dílo před téměř čtyřmi dekádami nezvěčnil nikdo menší než Jiří Bělohlávek. Právě k jeho nedožitým pětasedmdesátinám se sluší tuto nahrávku připomenout.

Stalo se tak po prvních provedeních komorní kantáty Otvírání studánek na přelomu let 1955 a 1956. Díky rozhlasu a brzké pohotové nahrávce u Supraphonu se toto dílo setkalo s tak bouřlivým ohlasem, že zlé hlasy ozývající se z tehdejších oficiálních míst, ba i z hudebních kruhů samotných, nemohly zabránit velkému zájmu o skladatele Bohuslava Martinů, a to ani ze strany těch, kteří doposud toto jméno neznali. Už tehdy, ale zvláště pak o několik let později, když skladatel ve Švýcarsku zemřel (1959), nejvíce pak po dalších dvaceti letech (1979), kdy byly jeho ostatky převezeny do jeho rodné Poličky, vzrostl tento zájem natolik, že odsudky z poválečných let ze strany oficiálních kruhů utichly a Martinů byl oficiálně zařazován (vedle Smetany, Dvořáka a Janáčka) do nejvýznamnější čtveřice českých skladatelů. Není tedy pravdivé tvrzení, že u nás plně otevřel cestu k poznávání jeho tvorby až teprve rok 1989.

Důkazem je i tato kompletní nahrávka opery Hry o Marii z let 1982–83. Už v roce 1958 natočil Karel Ančerl s Českou filharmonií záznam Symfonických fantazií, oceněný nejprestižnějšími zahraničními cenami, Jaroslav Krombholc natočil v roce 1964 kompletně Juliettu a nahrávka všech symfonií s Václavem Neumannem, pořízená v sedmdesátých letech, získala Supraphonu doposud nejvyšší počet světových ocenění. Těch nahrávek (často rovněž oceněných) bylo v té době ještě mnohem více. K jejich velké invazi došlo v letech sedmdesátých a osmdesátých. V Brně vznikla s Charlesem Mackerrasem nahrávka Řeckých pašijí a Supraphon se snažil postupně odstraňovat absenci nahrávek nejednou i základních skladeb do té doby u nás mnohdy zcela neznámých. Zde sehráli vedle mnoha dalších interpretů rozhodující uměleckou úlohu šéfdirigent České filharmonie Václav Neumann a šéfdirigent Pražských symfoniků a dirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek.

Druhý ze jmenovaných seznámil veřejnost prostřednictvím výtečných snímků například s Eposem o Gilgamešovi, kantátou Česká rapsodie, s balety O motýlu, který dupal a Kdo je na světě nejmocnější, s kompletní pěticí klavírních koncertů (se sólistou Emilem Leichnerem) a s řadou dalších skladeb. A také s operou Hry o Marii, s níž se mohli doposud setkávat čas od času jen návštěvníci občasných nastudování v divadlech.

Dnes už ji všichni považujeme za trvalou součást českého operního repertoáru. Než se v roce 1985 objevila na třech LP vinylových deskách, byly v široké veřejnosti prakticky známy pouze už zmíněné Julietta (Krombholc) a Řecké pašije (Mackerras, později v české verzi Pešek). Jde o velké celovečerní operní dílo, budící svou koncepcí hned z několika důvodů obdiv. Významně reprezentuje tehdy méně známou meziválečnou tvorbu Bohuslava Martinů. Díky popularitě Studánek se pozornost soustřeďovala spíše ke skladbám posledního skladatelova životního období. Hry o Marii zde otvírají pro leckoho, kdo se s nimi setkává poprvé, velmi překvapivě čtyři světy. Každý z nich novodobou hudební řečí stylizuje formy z dávné minulosti, ale často nahlíží k lidové slovesnosti i k prvkům neoklasickým.

První obraz – Panny moudré a panny pošetilé –  je jakýmsi posvátným vstupem. Pak už následují tři skutečné opery s dějem – Mariken z Nimègue je stylizace středověkého miráklu, Narození Páně je líbezný obraz lidového betlému a nejdramatičtější závěrečná část Sestra Paskalina zpracovává jednu ze středověkých legend ze Zázraků Matky boží. Martinů zde rozehrává úchvatnou výrazovou i stylovou škálu vrcholící rozsáhlou posvátnou scénou, hodnou označení mistrovská kantáta. Těch zajímavých detailů, postřehů a analytických poznámek nabízí opera obrovské množství. Obsahuje mnoho zásadních prvků typických právě pro skladatelovu tvorbu tohoto tvůrčího období, cítíme latentní propojení s jeho dvěma dalšími základními skladbami let třicátých – baletem Špalíček a cyklickou kantátou Kytice.

Nahrávku Jiřího Bělohlávka právem zařazujeme do fiktivního zlatého fondu Supraphonu. Především nám svými úctyhodnými výkony připraví nevšední posluchačský zážitek všechny tři přítomné ansámbly – Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a dnes už bohužel neexistující dvě vynikající sborová tělesa – Pěvecký sbor Československého rozhlasu (sbormistr Milan Malý) a v betlémské scéně dětský sbor Bambini di Praga (sbormistr Bohumil Kulínský). Při poslední inscenaci Her o Mariích v Národním divadle pozval Jiří Bělohlávek vzhledem ke komplikovanému vícesborovému partu ke spoluúčinkování ještě Pražský filharmonický sbor. I když připouštíme, že při nahrávání přizval Milan Malý zřejmě ještě další externí pěvce, podává zde někdejší rozhlasové těleso úctyhodný, ba obdivuhodný výkon. Podobně lze hovořit i o účinkování FOKu. Na nahrávce slyšíme celou plejádu našich operních pěvců z druhé poloviny 20. století. Každá z Marií (Jiřina Marková, Anna Kratochvílová, Eva Děpoltová) byla vybrána velmi citlivě vzhledem k charakteru partů. Podobně lze hovořit o obsazení partů ostatních. Navíc pamětníci se jistě neubrání vzpomínkám na někdejší osobnosti české operní scény – namátkově na Václava Zítka, Marii Mrázovou, Dalibora Jedličku, Karla Průšu a řadu dalších. Velmi adekvátně se k nim v mluveném partu připojuje svým nezaměnitelným hlasovým témbrem Otakar Brousek.

Při pohledu na řadu kompletních nahrávek oper Bohuslava Martinů, ale i základního českého operního repertoáru, které ve studiích Supraphonu kdysi vznikaly, je nám dnes poněkud smutno. Ta absence byla řadu let zdůvodňována nejistou laťkou umělecké úrovně a samozřejmě i náročnými ekonomickými požadavky. Sledujeme-li některé dnešní inscenace, zjišťujeme, že máme opět vynikající pěvce, jejichž nahrávky by mohly úspěšně konkurovat těm dávným. Tím, že se spokojujeme s někdejšími špičkovými nahrávkami českého operního repertoáru a prakticky nenatáčíme, nejenže mizí tato skvělá reprezentační tvorba ze světového i domácího povědomí, ale pro budoucnost nebude trvale zaznamenaná reprodukční úroveň už několika novodobých generací. Považme, že od poslední nahrávky Prodané nevěsty (nepočítáme-li Bělohlávkův živý snímek z BBC) uplynulo čtyřicet let!

Foto: Supraphon, Národní divadlo Brno, Marek Olbrzymek, Petra Hajská