„Pro CD Paula McCreeshe s rekonstrukcí vánoční bohoslužby je charakteristický opulentní zvuk.“

„Skladatel Praetorius je navíc autorem spisu Syntagma musicum, impozantního hudebně teoretického díla.“

„Protože brunšvický panovník byl důvěrným přítelem císaře Rudolfa II. Habsburského, není překvapivé, že jsou v prvním desetiletí sedmnáctého století doloženy i Praetoriovy pobyty v Praze.“

Život raně barokního skladatele Michaela Praetoria rámují dvě data. Patnáctý únor 1571 a patnáctý únor 1621. Narodil se před 450 lety a zemřel před čtyřmi sty lety. Přesně na své padesáté narozeniny. Jeden z nejpůsobivějších hudebních pomníků mu postavil britský dirigent Paul McCreesh, když v roce 1993 zrekonstruoval a natočil vánoční bohoslužbu, jak mohla vypadat v některém velkém městském luterském kostele kolem roku 1620.  

Z Praetoriova odkazu figuruje na nahrávce souborů Gabrieli Consort a Gabrieli Players s dirigentem Paulem McCreeshem desítka duchovních kompozic, zejména ze sbírky Polyhymnia caduceatrix e Panegyrica. Dopňují je instrumentální skladby Samuela Scheidta a Johanna Hermanna Scheina a anonymů. Pro CD je charakteristický doslova opulentní zvuk: střídání sborů a nástrojů, zpěv lidu v kostele, vynalézavé uplatnění trombonů a cinků, dulcianů, racketů a krumhoren, zobcových fléten, trubek a bubnů, theorb a virginalů, mohutné tóny varhan s dunícími pedálovými basy… Natáčelo se v katedrále v dánském městě Roskilde, spoluúčinkoval tamní chlapecký sbor i shromáždění věřící. Nejmohutněji působí společné písně jako například Vom Himmel hoch – Z nebe přicházím samého – a pak závěrečný hymnus Puer nobis nascitur a zpěv In dulci jubilo při odchodu procesí. 

Michael Praetorius (1571-1621) je zřetelně ovlivněn soudobými italskými skladateli, i když často vychází z německého protestantského chorálu. Moteta z roku 1602 jsou v Německu mezi prvními díly reflektujícími novou italskou praxi. Jeho tvorba z  let, kdy se hudba náležející ještě k době renesance měnila v hudbu patřící už baroknímu slohu, je příbuzná s hudbou Heinricha Schütze, o něco mladšího současníka, který také propojil benátské tradice se severoněmeckými a který rovněž přemosťoval katolickou a protestantskou hudební kulturu. Na rozdíl od Schütze, který studoval hudbu u Giovanni Gabrieliho, kapelníka v benátském chrámu svatého Marka, však zřejmě Praetorius do Itálie nikdy nejel. 

Byl synem evangelického faráře z durynského Creuzburgu. Studoval ve Frankfurtu nad Odrou, kde byl pak nějakou dobu varhaníkem. Později se stal kapelníkem na dvoře vévody Heinricha Julia z Braunschweigu a Lüneburgu, který měl hlavní rezidenci v dolnosaském Wolfenbüttelu. Často cestoval. A protože brunšvický panovník byl důvěrným přítelem císaře Rudolfa II. Habsburského, není překvapivé, že jsou v prvním desetiletí sedmnáctého století doloženy i Praetoriovy pobyty v Praze. I když potom sloužil také jako dvorní kapelník v Drážďanech, zemřel ve Wolfenbüttelu; je tam pochován v chrámu Panny Marie, v klenbě pod varhanami.

Zanechal po sobě stovky kompozic – chorálních koncertů a dalších rozsáhlejších duchovních skladeb, chorálů a kostelních písní, z nichž patrně nejznámější je Es ist ein Ros entsprungen, v českém evangelickém prostředí známá jako Aj růže rozvila se. Skladby a písně se dochovaly v dobových devíti svazcích sbírky Musae Sioniae, dále v Missodia Sionia, Hymnodia Sionia, Megalynodia Sionia, v Polyhymnia Caduceatrix e Panegyrica  a v Polyhymnia Exercitarix seu Tyrocinium. K tomu se přidává jeho Terpsichore, sbírka několika stovek instrumentálních tanců a dalších světských skladeb. Vedle toho všeho je Michael Praetorius ještě autorem spisu Syntagma musicum, impozantního hudebně teoretického díla, hudební příručky zabývající se historickým vývojem duchovní i světské hudby, hudebními nástroji, hudebními druhy, notací, terminologií i provozovací praxí. Čtvrtý díl této jeho cenné práce, která dodnes slouží jako zdroj poznání raně barokní německé hudby, zůstal nedokončen.

Pouhá milost, pouhá víra, pouhé Písmo. A pouhý Kristus. Reformace, která definitivně od šestnáctého století mění církevní dějiny a tvář evropského křesťanství, těmito slovy vyjadřuje přesvědčení, že spasení je možné díky Boží milosti a není k němu třeba zásluhy dobrých skutků; vyjadřuje přesvědčení, že k odpuštění hříchů a nezaslouženému ospravedlnění stačí důvěra v Beránka Božího, tedy Bohem darovaná víra v evangelium o smírčí oběti jeho Syna. Reformátoři toto vše spolu s dalšími podněty vyčetli z Bible. Reformace, to byl definitivní nástup novověku. Přišlo s ní nové pojetí kněžství a svátostí i vědomí osobní odpovědnosti, svoboda vyznání a svědomí… a také obecná přístupnost Bible a srozumitelný jazyk v bohoslužbě, včetně písní a další hudby. V tomto případě, jak je slyšet i z Praetoriovy vánoční hudby, místo latiny často němčina. Luterská bohoslužba tehdy mnohem víc než bohoslužba reformované církve, tedy štrasburské a ženevské reformace, zachovávala poměrně výrazně některé liturgické prvky katolické mše, včetně latinské figurální hudby v podání sboru. Nicméně společné písně se ve shromáždění zpívaly německy a německy se také kázalo. 

Paul McCreesh proslul rekonstrukcemi hudební podoby typických příležitostí a událostí. Vedle luteránské vánoční mše dal dohromady také benátskou velikonoční mši obsahující ordinarium Orlanda di Lassa a skladby Andrey a Giovanniho Gabrieliů, Claudia Merula a Cesara Bendinelliho. A pak rekonstruoval vánoční benátskou mši Prima Missa in Nativitate Domini z doby kolem roku 1600. Ordinarium je z pera Cipriana de Rore, ostatní části jsou od Giovanni Gabrieliho. Nahrávka evokuje světla svíček a olejových lamp, procesí, v němž jsou vedle benátského dóžete papežští legáti… Také toto CD se pohybuje na hranici renesanční polyfonie a barokních novinek, jako byl koncertantní princip nebo vícesborovost kombinující navíc vokální a instrumentální ansámbly. Za všemi těmito projekty stojí nejen obrovitý interpretační vklad, ale i velká badatelská a editorská práce Paula McCreeshe, vedeného obrovským entusiasmem. Z nahrávek je víc než patrný.

Foto: Wikimedia, Sheila Rock