„Nepamatuji svět, ve kterém by Plácido Domingo nebyl jednou z největších tenorových hvězd současnosti.“

„Opera a Domingo jsou v podstatě synonyma.“

„Pravé kvality operního umělce by měl posluchač ocenit někde jinde než v hokejové hale s umělou zvukovou amplifikací.“

Kompilace s bohatě faktograficky a obrazově vybaveným bookletem, nazvaná „Plácido Domingo: Live Recordings 1967–1999“, zachycuje světoznámého tenoristu prostřednictvím jeho vídeňských kreací z doby tří desítek let, během nichž si vybudoval bezprecedentní uměleckou pověst. Album podrobně přibližujeme přesně v den, kdy pěvec slaví osmdesátiny.

Nejprve několik slov k úvodnímu obrázku. Je na něm španělský tenorista José Plácido Domingo Embil (narozen 21. ledna 1941 v Madridu) v roce, kdy oslavil Kristova léta neboli třiatřicátiny. Vidíme ho tu v kostýmu Cavaradossiho z produkce Pucciniho Tosky ve veronské Areně, ve které debutoval v roli Kalafa z Turandot už o pět let dřív. V době, kdy zpíval v antickém amfiteátru pod širým nebem své „E lucevan le stelle“, už byl stálým hostem newyorské MET, milánské Scaly, Vídeňské státní opery, londýnské Covent Garden a řady dalších prestižních scén. Pro EMI, BMG a další důležité nahrávací společnosti natočil hlavní úlohy v necelé dvacítce operních kompletů a asi deset sólových recitálů.

Pokud se ptáte, proč jsem se zaměřil na osobu Plácida Dominga právě v roce jeho třiatřicátin, je má odpověď jednoduchá. Narodil jsem se v něm. Nechám pouze na vás, zda se pustíte do náročné matematické operace, která vám odhalí, o jaký rok se jedná, a kolik je mi tím pádem let. Není to totiž důležité. To podstatné, co vám chci sdělit, je skutečnost, že nepamatuji svět, ve kterém by Plácido Domingo nebyl jednou z největších tenorových hvězd současnosti. V čase, kdy jsem zjistil, že nějaký Domingo existuje, tedy ve druhé polovině osmdesátých let, se už navíc v mých očích jednalo o bezkonkurenční světovou superstar. Proč bezkonkurenční? Protože jediný způsob, jak tehdy zjistit, jak vypadá soudobý operní velikán, bylo zhlédnout v televizi či kině nějaký operní film. A právě ty se tenkrát bez Dominga prostě neobešly. Zeffirelliho Traviata a Otello a Rossiho Carmen mě nejen naučili milovat operu jako žánr, ale zároveň mě přesvědčili i o prosté pravdě, že OPERA a DOMINGO jsou v podstatě synonyma.

Vzpomínám si, že krátce po Sametové revoluci jsem se dvakrát ocitl na místech, kde bylo možné spatřit Dominga živého. K mé smůle se mi to ani jednou nepodařilo. Nejdřív se to stalo v prosincových dnech roku 1992 ve Vídni. Pěvec tady vystupoval v roli Siegmunda ve Valkýře a já se po návštěvě pokladny Staatsoper se smutkem smířil s faktem, že je vyprodáno… Vůbec mě nenapadlo pídit se po vstupenkách k stání, které se prodávaly až před představením. Inu, truhlík na cestách. O rok později jsem krátce před Silvestrem pobýval v Mnichově, kde mě zase provokovaly všudypřítomné plakáty na Mistrův stadionový galakoncert. Tady stačilo se pouze zeptat po cenách vstupenek, aby mi bylo jasné, že bohužel nemám na to koupit si ani tu nejlevnější. Mimochodem, dodnes mě mrzí, že jsem se této události neúčastnil, protože na ní Domingo představil historicky první finalisty své čerstvě založené soutěže Operalia. Jejich jména vám určitě nebudou neznámá – jednalo se o sopranistky Ainhou Artetu, Invu Mulu a Ninu Stemme a basistu Kwangchula Youna.

Skutečného Plácida Dominga jsem tak viděl a slyšel až jako většina jeho českých fanoušků na jeho koncertu v holešovické sportovní aréně v dubnu roku 1994. V mých tehdejších dvaceti letech to byl samozřejmě splněný sen a velkolepý zážitek (díky němuž jsem si zapamatoval i jméno mladé rumunské sopranistky, která tehdy vystoupila po Domingově boku a říkala si Angela Gheorghiu). Přesto jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že pravé kvality operního umělce by měl posluchač ocenit někde jinde než v hokejové hale s umělou zvukovou amplifikací. Toto zjištění mě tenkrát přimělo donutit přátele ke společnému výletu do Vídně v říjnu roku 1995 za účelem přepadení tamní Státní opery. Giordanovu Fedoru s Domingem v roli Lorise jsem hodlal navštívit za každou cenu! K mému překvapení se ukázalo, že ta cena nakonec nebyla nijak horentní. Na místě jsme byli poučeni, že vyzvedneme-li si včas pořadová čísla a budeme v určený okamžik čekat před vchodem k pokladnám, budeme si moci za pakatel zakoupit vstupenky k stání. A tak jsem 27. října toho roku vůbec poprvé ucítil vůni hlediště špičkového operního domu, spatřil na jevišti svého největšího oblíbence z tehdy populární skupiny Tři tenoři a dospěl k rozhodnutí, že se do tohoto divadla ještě mnohokrát vrátím…

Pokud jste dočetli až sem, tedy vězte, že pro sepsání celého toto úvodního domingovského vyznání jsem měl pádný důvod. Je to totiž nutné entrée k vysvětlení, proč jsem si jako referenční nahrávku na oslavu Mistrových osmdesátin zvolil právě titul, který vám chci představit. Přesuňme se kvůli němu do roku 2007. Domingovi bylo tehdy šedesát šest let. Nikoho nenapadlo, že by měl někdy zpívat jiné role než tenorové a na podzim měl přijít o svého celoživotního rivala (ale také přítele a kolegu) Luciana Pavarottiho, který zemřel 6. září ve svých nedožitých dvaasedmdesáti. Ještě předtím, konkrétně v květnu, si ale Vídeň připomněla jedno velké kulaté výročí spjaté právě s Plácidem Domingem. Ve Vídeňské státní opeře totiž debutoval jako Verdiho Don Carlos právě před čtyřiceti lety! Středobodem oslav byla pochopitelně série jubilantových vystoupení v dotyčném divadle. Ve dnech 9. až 16. 5. se představil jako dirigent série představení Pucciniho Tosky, aby se pak 19. května stal hlavní hvězdou večera s názvem „Gala: 40 let ve Wiener Staatsoper“. Tvořilo ho první dějství Valkýry a čtvrté dějství Otella s Domingem v hlavních tenorových rolích. To ale nebylo všechno, čím Vídeň čtyřicet let pěvcovy věrnosti městu uctila. Státní opera vydala výpravnou publikaci s podrobným přehledem všech umělcových vystoupení na této scéně (bylo jich od onoho památného debutu 16. 5. 1967 až po aktuální galavečer hodně přes dvě stě) a společnost Orfeo d‘Or ji doplnila kompletem tří CD s ukázkami jeho pěveckého i dirigentského umění pod názvem „Plácido Domingo: Live Recordings 1967–1999“. Protože jsem své předsevzetí z roku 1995, že se „do tohoto divadla ještě mnohokrát vrátím“, skutečně splnil, mohl jsem posledních pět let z uvedeného období sledovat Domingovy vídeňské kreace naživo. Část z nich jsem na těchto – pro mne skutečně vzácných cédéčkách – také nalezl, ale s velkým potěšením jsem se zaposlouchal i do všech ostatních.

Kompilace s bohatě faktograficky a obrazově vybaveným bookletem totiž zachycuje Plácida Dominga po dobu více než třiceti let, během nichž si svou bezprecedentní uměleckou pověst vybudoval. Kromě předeher k Traviatě a Puritánům a intermezza z Carmen, kde je Domingo uveden jako dirigent, obsahují ony téměř čtyři hodiny hudebních záznamů především jeho pěvecké výkony. A ty jsou skutečně fascinující: jeho charakteristický tenor zde zní vždy plně a nosně, je ve všech polohách vyrovnaný a emocionálně nesmírně působivý. Především v italském a francouzském klasickém repertoáru nemůže být pochyb, že ho má Domingo po stylové stránce dokonale v krvi. U ruské a německé operní literatury by se snad dalo o pěvcových vlohách právě pro ni pochybovat, nicméně jeho obrovské osobní nasazení a zjevná muzikalita, s nimiž se s rolemi Richarda Wagnera a Petra Iljiče Čajkovského vypořádal, jsou rozhodně také hodny obdivu.

První CD představuje Dominga jako interpreta Verdiho, Pucciniho a italských veristů. Nechybí tady ani záznam árie „Io l’ho perduta… Io la vidi“ z Dona Carlose z roku 1967 (byť ne přímo ze dne pěvcova debutu) a tercet „A mezzanotte, ai giardin della Regina“, kde Domingo dokazuje, že se ve skvělé formě nacházel i v roce 1992, kdy byli jeho zdejšími partnery Waltraud Meier jako Eboli a Leo Nucci coby Posa. Kromě několika ukázek z Trubadúra (v roce 1978 v něm tenorista zpíval Manrica pod taktovkou Herberta von Karajana) samozřejmě nebylo možné opomenout ani Otella. Duet z prvního dějství s Desdemonou (Mirella Freni) z roku 1982 zachycuje Dominga jako skutečně ideálního titulního hrdinu – jeho hlas je pevný, průrazný a plný napětí. V duetu ze třetího aktu je pak Domingovou partnerkou Barbara Frittoli. Jednomu z představení z této série jsem byl v roce 1997 osobně přítomen a vzpomínám si, že toho večera tenoristu hlas několikrát nepříjemně zradil. Neposoudím, zda se jednalo o momentální indispozici, či dlouhodobější problémy, které Domingo se svou snad nejslavnější rolí tenkrát měl. Faktem ale zůstává, že přinejmenším ve Vídni už se k této opeře v kompletním provedení nikdy znovu nevrátil. Zbývá ještě doplnit perličku, kterou v jinak příkladně vypravené knize o Domingových čtyřiceti letech ve Wiener Staatsoper nenajdete: v době, kdy pěvec s Barbarou Frittoli účinkovali ve zmíněné sérii představení Otella, se v divadle konalo také benefiční matiné na podporu univerzity v Tel Avivu. Frittoli na něm zazpívala árii z Cileovy Adriany Lecouvreur a Domingo ji zde doprovodil nikoliv jako pěvecký partner či dirigent, ale jako pohotový klavírista. Zážitkem, na jaký patrně do smrti nezapomenu, pak byla jedna z Brahmsových skladeb, kterou poté čtyřručně zahráli staří přátelé Plácido Domingo a Daniel Barenboim… Další ukázky na CD pocházejí z let 1987 až 1991 a tenorista je na nich příkladným představitelem tenorových partů z Pucciniho Bohémy, Děvčete ze zlatého Západu a Tosky (přičemž „E lucevan le stelle“ zazní dokonce dvakrát: jednou jako standardní součást představení a podruhé jako opakování, které si nadšené publikum vytleskalo). Kromě árie z Leoncavallových Komediantů pak našince jistě potěší i duet z druhého dějství Andrey Chéniera, kde je Domingovou kolegyní Gabriela Beňačková (celý záznam inscenace z roku 1981 je k dispozici také na DVD).

Druhé CD je pestrou přehlídkou Domingových francouzských rolí. Mezi jejich vrcholy patří Offenbachův Hoffmann z roku 1993 a samozřejmě Don José v Carmen ve slavné produkci Franca Zeffirelliho (rovněž dostupné na videozáznamu) z roku 1978. Kromě ukázky z druhého dějství z premiérového obsazení s Elenou Obrazcovovou v hlavní roli je tu i nahrávka neobyčejně dramaticky provedeného finále z roku 1992, kde se Domingův José střetl s Carmen Agnes Baltsy. S ní se na tomto disku pěvec setkává ještě v duetu ze Samsona a Dalily na záznamu představení z roku 1990. Zajímavými kuriozitami jsou Jean z Massenetovy Hérodiady ze skandální inscenace z roku 1995 (ona skandálnost spočívala zejména v angažování kontroverzního výtvarníka a performera Hermanna Nitsche do role scénografa) a titulní Meyerbeerův Prorok z roku 1998. Také tato produkce sklidila značně vzrušené reakce, a to za prvé kvůli poměrně svévolné hudební úpravě původního díla a za druhé zásluhou skutečně výstředního režijního pojetí Hanse Neuenfelse. V paměti mi z něj ulpělo finále, v němž má Jan z Leydenu neboli Prorok vyhodit svůj zámek do povětří. Domingův hrdina zde poklekl k odpalovacímu zařízení, které stačilo pouze zmáčknout. Učinil tak – a hudba dozněla a v sále se rozsvítilo… Těch několik vteřin, kdy ohromené publiku celý tento výjev beze slova sledovalo, než pochopilo, že představení skončilo, si budu určitě také dlouho pamatovat.

Velkým finále CD číslo dvě je nejnovější nahrávka, která se v kompletu ocitla. Domingo na ní spolu s legendární Ritou Gorr zpívá scénu Heřmana a Hraběnky ze třetího dějství Čajkovského Pikové dámy. Onoho 29. května 1999 jsem byl v divadle osobně přítomen a mohu potvrdit, že výkon, jaký v představení osmapadesátiletý tenorista předvedl, byl doslova heroický. S těžkým partem i ruštinou si poradil pěvecky obdivuhodně a velmi přesvědčivě ztvárnil tohoto „ruského Otella“, jak opeře sám přezdíval, také po herecké stránce.

Třetí a poslední CD lze charakterizovat pouhými třemi slovy: Domingo a Wagner. První dvě ukázky pocházejí z legendární produkce Lohengrina z roku 1985 a posluchači nepřijdou ani o závěrečný zpěv „In fernem Land“. Velká plocha je zde věnovaná třem pasážím z Valkýry z prosince 1992 (čili právě jednomu z představení, které jsem zmínil na počátku tohoto článku). Poslední připomínkou Domingova vstupu do wagnerovského světa je procítěně zazpívaný monolog „Amfortas! Die Wunde!“ z druhého dějství Parsifala.

Není bez zajímavosti, že uvedený trojkomplet a celé oslavy Domingových „vídeňských čtyřicátin“ v roce 2007 byly pojaty v podstatě jako důstojný hold umělci, jehož kariéra se s blížící se sedmdesátkou zdála být už téměř u konce. Kdo by si byl tenkrát pomyslel, že už dva roky na to chytí Domingo pomyslný druhý dech, opustí tenorový obor a začne v berlínské inscenaci Verdiho Simona Boccanegry zcela novou kapitolu svého uměleckého života?

Právě během ní jsem mimochodem zažil hned několik specifických oslav Domingových narozenin, byť ne tak kulatých, jako jsou ty dnešní. Po skončení představení Simona Boccanegry v lednu 2013 zazpívalo Mistrovi „Happy Birthday“ z hlediště několik set návštěvníků Vídeňské státní opery. O rok později se totéž opakovalo v nedalekém Divadle Na Vídeňce po doznění Dvou Foscariů, kde Domingo vystoupil ve své další „dóžecí“ roli. V lednu 2015 si pak zazpívalo i publikum v lipském Gewandhausu na konci galakoncertu z Verdiho barytonových árií. Pak dlouho nic – až konečně 27. ledna 2019 jsem mohl Plácidu Domingovi osobně stisknou ruku a popřát k narozeninám po skončení mozartovského koncertu v pražském Stavovském divadle. Nevím, jak tomu říkáte vy, ale pro mne to byl happyend…

Ano, ještě lepší by určitě bylo popřát jednomu z největších operních pěvců historie naživo k jeho aktuálním osmdesátinám. Bohužel momentálně žijeme ve světě, kdy je to téměř nemožné. Věřím ale, že až se náš život opět vrátí do normálních kolejí, bude to zase život i s otevřenými divadly a koncertními síněmi, na jejichž jevištích bude možné potkat i Plácida Dominga. A že příležitost stisknout mu pravici určitě ještě nastane, a to nejpozději při jeho dalších kulatinách.

Takže: Happy Birthday, Plácido!

Foto: Wiener Staatsoper, Radovan Šubín, archiv autora