„Nad ostatní slavná jména vyniká Abbado hlubokým citem a niternou vnímavostí k obsahu skladby.“

„V prvých třech slabikách jako by bylo obsaženo vše: něžný nástup, sotva patrné rozvinutí a lehký odtah poslední noty.“

„Bryn Terfel zpívá zpaměti a ve tváři se mu zračí každé slovo.“

Abbado, Gardiner, Karajan, Herreweghe, Rattle, Solti, Blomstedt, Järvi, Furchtwängler, Celibidache, Gergiev… Mezi top dirigenty světa lze jen těžko najít některého, který by nebyl podepsán pod nahrávkou Brahmsova Německého requiem, a pokud náhodou není, zcela jistě ho provedl alespoň koncertně. A přestože každý z těchto velikánů do této geniální skladby přenesl maximum svého mistrovství, žádná ze studiových nahrávek se nevyrovná živému provedení pod taktovkou Claudia Abbada z roku 1997. Dokonce ani ta Abbadova ne…

Koncert se uskutečnil 3. dubna 1997 ve Zlatém sále vídeňského Musikvereinu, a to u příležitosti 100. výročí úmrtí Johannesa Brahmse. Letos se nám tedy pomalu blíží datum, kdy od jeho úmrtí uběhne 123 let, což také není číslovka k zahození. Je však pravděpodobné, že v tento den se obdobný koncert neuskuteční, ani kdyby býval v plánu, a tak si můžeme k Brahmsově poctě pustit alespoň záznam. Pokud sáhneme po tomto vídeňském provedení, vydaném na DVD, budeme svědky něčeho úžasného.

Tehdy byl Claudio Abbado již osmým rokem šéfdirigentem Berlínských filharmoniků, kteří ho zvolili nástupcem zesnulého Karajana. Právě s nimi přijel do Vídně provést Německé requiem. Sborová složka byla obsazena Švédským rozhlasovým sborem (Swedish Radio Choir) a Komorním sborem Erica Ericsona (Eric Ericson Chamber Choir), se kterými měl Abbado bohatou a zejména vynikající zkušenost. I sólové obsazení byla naprosto hvězdné: sopranistka Barbara Bonney a basbarytonita Bryn Terfel.

Oba sólisté si vydobyli renomé operních hvězd. Američanka Barbara Bonney se sice původně ve Spojených státech věnovala instrumentální hře, se studiem zpěvu však přesídlila do Rakouska a odtamtud zahájila svou operní kariéru. Postupně debutovala v La Scale, Covent Garden, Metropolitní opeře i Vídeňské státní opeře. Bryn Terfel, který pochází z Walesu, je jí v tomto ohledu dokonalým protějškem; navíc v roce 2003 obdržel od královny Řád britského impéria a v roce 2017 byl povýšen do rytířského stavu; zařadil se tak po bok všem Sirům Británie.

Německé requiem vznikalo postupně mezi léty 1865 a 1868 a podle všeho bylo reakcí na úmrtí Brahmsovy matky. Kompozice se skládá ze sedmi vět, které byly postupně a v různých seskupeních premiérovány, až konečně roku 1869 zaznělo requiem kompletní. Navzdory tomu, že v názvu čteme „requiem“ čili „zádušní mše“, skladba nemá tento liturgický význam. Není na rozdíl od celé řádky requiem jiných skladatelů – z nejslavnějších Mozartovo, Dvořákovo, Faurého, Verdiho – komponováno na římskokatolický latinský text, nýbrž na text německý, navíc sestavený uměle skladatelem samotným – odtud přívlastek „německý“ v názvu. Brahms poskládal texty luteránského překladu Bible z různých knih Starého i Nového zákona: evangelií, žalmů, proroků, epištol ad. A není to text plný utrpění a nářku nad smrtí milované osoby, nýbrž text plný naděje a života.

Co se týče Claudia Abbada, jeho interpretace je vždy zárukou nejvyšší kvality. Nad ostatní slavná jména vyniká hlubokým citem a niternou vnímavostí k obsahu skladby. V jeho gestu není ani stopy po tvrdosti, přesto umí vyjádřit i razanci, pokud je to v souladu s výpovědí kompozice. Jen sledovat jeho gesta je fantastickým zážitkem.

Poprvé jsem se s Německým requiem setkala v rámci svých studijních povinností v interpretačním semináři, kde jsme na slavných vokálně-instrumentálních dílech srovnávali interpretační pojetí jednotlivých dirigentů. Mně připadlo Německé requiem. Náhodně jsem si vybrala nahrávku Herberta Blomstedta. Po vyslechnutí první věty jsem si říkala: „To bylo opravdu dobré…intonace, souhra, frázování…co může být lepší?“ Pak jsem si pro srovnání pustila Abbada a bylo mi odpovězeno: „Tohle!“ Přestože předchozí nahrávce nebylo mnoho co vytknout, ta Abbadova byla od prvního tónu zcela jiná, dokonalá a hlavně upřímně vypovídající.

„Blahoslavení plačící, neboť budou potěšeni,“ zpívá sbor první verš. Po jemně se linoucí předehře klade v dlouhých hodnotách do absolutního ticha prvé tři slabiky německého textu „Selig sind“. V nich jako by bylo obsaženo vše: něžný nástup, sotva patrné rozvinutí a lehký odtah poslední noty, to vše v pianissimu, a přitom s úžasným napětím. Se stejnou nenucenou jemností slyšíme o pár taktů dál soprány vyhoupnout se bez akcentu na f2 a pak na a2, jako by to nic nebylo – jen na chvíli zasvítí a pak zase utichnou. Nový tematický materiál se objeví po necelých 50 taktech v mužském dvojhlase: „Ti, kteří rozsévali se slzami“ – žádní ukřičení tenoři, ale něžnost sama. Po malém vzrušení na slovech „sklidí úrodu s jásáním“, které probíhá na malém fugatu, se soprán opět vyhoupne do výšin a Abbado ho v nich modeluje drobnými pohyby levé ruky. Se stejnou měkkostí si sbor počíná i v samém závěru věty. Předpis zní zkrátka crescendo do forte a zase zpět a mnozí interpreti by toho využili, aby své hlasové fondy rozbalili, co to jen jde – ne tak u Abbada, tam se forte snoubí s ušlechtilou nadýchaností každého tónu.

Druhá věta „Každý člověk je jako tráva, všechna jeho sláva jako polní květ. Usychá tráva, kvítí uvadá…“, byť v trojdobém metru, nese pokyn „Pomalu, pochodově“. A skutečně, sazba připomíná kráčející smuteční průvod. Ani zde si to ale Abbado nevyloží jako pobídku k ostrosti, a to ani ve chvíli, kdy hlavní téma hřímá syrytmicky celý sbor za plného doprovodu orchestru – i zde jsou všechny tóny přes svou sílu jemně položené. Ve středním díle se trojdobý pochod náhle zlomí do líbezné kantabilní plochy plné lehkosti. Poté se navrací smuteční průvod a mohlo by se zdát, že věta pomalu pospěje ke svému závěru. Teprve však máme před sebou její druhou polovinu, která by se dala nazvat jednou dlouhou gradací do smírného konce.

Třetí část je dialogem sólového barytonu se sborem. Bryn Terfel začíná za nenápadného podkresu hlubších nástrojů. Zpívá zpaměti a ve tváři se mu zračí každé slovo: „Hospodine, ukaž mi můj konec, kolik dnů jsi mi odměřil, ať poznám, jak pomíjím.“ Sbor je mu velmi dobrým a stejně procítěným partnerem. Větu uzavírá velkolepá fuga: „Spravedlivé duše jsou v Božích rukou a žádná bolest se jich nedotkne!“

Věta, která svým centrálním postavením tvoří jakési srdce celé kompozice, dýchá upřímnou láskou k Bohu: „Jak překrásně je ve Tvém příbytku, Hospodine zástupů!“ V podání švédských sborů se jeví jako nekomplikovaná zpěvná melodie ve čtyřhlasé úpravě. V jejich interpretaci není jediné kostrbatosti, vše plyne legatově, každá fráze je přirozeně dynamicky vyklenuta ke svému vrcholu a opět stáhnuta zpět.

„I vy teď zakoušíte úzkost, ale až se znovu uvidíme, vaše srdce bude jásat radostí a tu radost vám nikdo nevezme.“ Pátá věta vznikla ve skutečnosti jako poslední a můžeme být vděčni, že se k jejímu zkomponování Brahms odhodlal. Je to místo překrásné zpovědi sólového sopránu. Také Barbara Bonney zpívá zpaměti a pohled na ni musí každého přesvědčit o absolutním porozumění zpívanému slovu. Její hlas jako by patřil nebeským výšinám. Pečlivá intonace, absolutní legato, vykreslení každé slabiky a drobná agogika přetvářejí už tak dokonalou melodii v něco naprosto božského. Sbor jí odvětí: „Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit“ a na nenápadné pianissimovém deklamaci v osminových hodnotách ještě dokáže vykouzlit přiměřené vynesení akcentu tam, kde to jazyk vyžaduje. Stejně dokonale věta i pokračujte, v některých momentech Abbado sotva pohybuje rukama, pouze svým pohledem a lehce se vlnící levou rukou udržuje plynulý chod hudby.

Přichází asi nejbouřlivější část skladby. Věta, v níž je smrt poražena, mrtví vzkříšeni a Bůh oslavován. Sbor se zde opět překonává v plynulosti legata, v přirozeném frázování a vynášení drobných akcentů. Stejné superlativy samozřejmě patří i orchestru, který dokonale reaguje na dirigentovu promyšlenou interpretaci. V několika momentech do dění opět promluví Bryn Terfel a dramaticky dovede větu k prvnímu zlomu – změně metra na trojdobé, tempa do Vivace a strhujícího zpěvu: „Protože trubka bude znít, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Smrt je pohlcena! Smrti, kde je tvá zbraň? Peklo, kde je tvé vítězství?“ I tato věta ústí do velké oslavné fugy: „Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu a čest i moc!“ Triumfální vstupy jsou prokládány něžnými melodiemi, v nichž excelují obzvlášť tenoři, avšak dámy za nimi nezaostávají.

V závěrečné větě Brahms uzavírá celou kompozici opět úvodním tématem a také analogickým textem: „Blahoslavení jsou mrtví, kteří umírají v Pánu.“ Opakuje se ona nevýslovná nádhera první věty s tím rozdílem, že nyní – i záměrem skladatele – dochází k ještě silnější katarzi. Účinek na posluchače je fantastický – po utichnutí posledního akordu zůstává vídeňský sál po téměř 45 sekund naprosto zmrazený.

Největší předností tohoto záznamu není špičkové obsazení, ani to, že ačkoliv se jedná o živou nahrávku, předčí svými kvalitami nahrávky studiové, ale to, s jakou silou a strhující emocí dokáže zapůsobit i skrze obrazovku a reproduktory. Pokud vás dokáže přimět k slzám pouhá zmenšenina vizuálního vjemu a do určité míry zkreslený zvuk, co to asi muselo udělat s lidmi přítomnými v sále…?

Foto: Berlínští filharmonikové, archiv KlasikyPlus