čtvrtek, 14 listopad 2019 09:30

Tři nejznámější skladby Leopolda Mozarta

Autor:

„Když rozpoznal jeho naprosto mimořádný hudební talent, věnoval Leopold veškerý svůj čas a umění k rozvíjení chlapcových schopností v takové míře, že se od roku 1771 prakticky vzdal vlastní skladatelské činnosti.“

„Jednou z prvních orchestrálních skladeb Leopolda Mozarta, zaznamenanou v roce 1961 na komerční nosič, byla Dětská symfonie.“

„Půvabnému kouzlu Dětské symfonie propadla nejedna dirigentská celebrita a mnohé přední orchestry.“

 

10

 

Narodil se přesně před třemi sty lety, 14. listopadu 1719. Mozartova otce Leopolda asi někdy podceňujeme, také o něm a o jeho hudbě příliš moc nevíme. Vedle toho, že rozpoznal synův mimořádný talent a udělal vše pro to, aby tento talent nepřišel nazmar, je také autorem úctyhodné řádky hudebních děl v rozpětí od Missy solemnis přes koncerty pro dechové nástroje až po klavírní skladby. A vedle toho rovněž autorem vlivné učebnice hry na housle Versuch einer gründlichen Violinschule. Historickým paradoxem je, že se jeho nejznámějšími a nejčastěji hranými skladbami stala tři divertimenta, orchestrální hudební hříčky. Nesou názvy Dětská symfonie, Selská svatba a Hudební jízda na saních. Právě jejich berlínská nahrávka z časů Německé demokratické republiky stojí v centru naší pozornosti.

Umělecká a lidská osobnost Leopolda Mozarta bývá v širším obecném povědomí často různě deformována, podceňována a její hodnocení soustavně doprovázejí zjednodušující či nepřesné náhledy, které často odkazují k velmi povrchní interpretaci dobových pramenů nebo tradovaných legend – s nimiž se ostatně můžeme setkávat v některé beletristické literatuře nebo ve filmech i v jiných případech. Přitom však šlo o nesmírně vzdělaného, přátelského a pozoruhodného člověka, který v polovině 18. století patřil k respektovaným uměleckým autoritám salcburského regionu. Leopold Mozart byl nejenom otcem, učitelem a impresáriem svého geniálního syna Wolfganga Amadea (a také dcery, mimořádně nadané klavíristy Marie Anny). Byl rovněž renomovaný hudebník, houslista, vyhledávaný pedagog, velice plodný skladatel a vicekapelník dvorního orchestru salcburského knížete-arcibiskupa. V jistém smyslu je pak historickým paradoxem, že se jeho nejznámějšími a možná i nejčastěji hranými skladbami postupem času staly tři orchestrální hudební hříčky, divertimenta: Dětská symfonie, Selská svatba a Hudební jízda na saních.

Leopold Mozart, narozený 14. listopadu 1719 v rodině knihaře v Augsburku, se díky výraznému hudebnímu nadání jako první v rodě, jehož kořeny sahají do dvacátých let 17. století, vypracoval na renomovaného profesionálního hudebníka. Po počátečních univerzitních studiích práva se věnoval výhradně hudbě. Od 40. let 18. století se trvale usadil v Salcburku, vstoupil do služeb hraběte Thurn-Valsassina-Taxis, v nichž zastával místo komořího a hudebníka, a po nějakém čase byl přijat do knížecího arcibiskupského orchestru na post čtvrtého houslisty. Po dvaceti letech služby byl jmenován vicekapelníkem. Na sklonku čtyřicátých let se Mozart oženil s dcerou úředníka salcburského Opatrovnického úřadu Annou Pertlovou. V tomto období se začal také úspěšně prosazovat jako skladatel komorní, orchestrální, chrámové i jevištní hudby. Po narození syna Wolfganga, když rozpoznal jeho naprosto mimořádný hudební talent, věnoval Leopold Mozart veškerý svůj čas a umění k rozvíjení chlapcových schopností v takové míře, že se od roku 1771 prakticky vzdal vlastní skladatelské činnosti.

 

1

 

Za života Leopolda Mozarta zněla jeho hudba nejenom v Salcburku a v rodném Augsburku, ale zcela jistě i v dalších lokalitách salcbursko-bavorského regionu, nemluvě o skladbách vydávaných tiskem a dále tak šířených po tehdejší hudební Evropě; včetně jeho nejslavnějšího pedagogického traktátu „Důkladné školy hry na housle“ z roku 1756, který patří spolu s pracemi Johanna Joachima Quantze a Carla Philippa Emanuela Bacha do trojice dobových odborných textů a dodnes stěžejních pramenů, pojednávajících o technice nástrojové hry a hudební interpretaci vůbec. Že se Leopold Mozart těšil umělecké úctě a respektu skutečně v širším měřítku, dokládá například dobový výrok berlínského hudebního pedagoga a skladatele Carla Friedricha Zeltera: „Leopold Mozart je neobyčejně nadaný skladatel…“ A tehdejší slavný německý muzikolog Friedrich Marpug mu věnoval celé jedno číslo svého časopisu Historisch-Kritische Beyträge zur Musik a pravděpodobně mu nabídl i členství ve Společnosti hudebních učenců v Lipsku.

Po smrti Leopolda Mozarta v květnu roku 1787, kdy se pozornost hudebního světa začala postupně stále více obracet k dílu jeho geniálního syna Wolfganga, se zájem o jeho obdivuhodně rozsáhlý a rovněž i žánrově nesmírně pestrý hudební odkaz na téměř 150 let vytratil. Nicméně přibližně od poloviny 20. století mezinárodní mozartovské muzikologické bádání dochované části hudebního díla Leopolda Mozarta postupně odkrývá a zpracovává. Vznikají odborné studie, kritické edice i tematický katalog skladeb, což umožňuje i častější veřejné provozování a studiové nahrávání jeho hudby a hudebnímu publiku pak dovoluje poznávat její krásu a kvalitu. V roce 1992 (v den jeho narození 14. 11.) byla v Německu založena Mezinárodní společnost Leopolda Mozarta (Internationale Leopold Mozart Gesellschaft), která se spolu s Centrem Leopolda Mozarta při Universitě v Augsburku podílí na propagaci jeho díla, vydávání literatury, zvukových nosičů a pořádání koncertů.

Bylo-li řečeno, že po Mozartově smrti v roce 1787 se jeho hudba postupně vytratila z provozovací praxe, pak je toto tvrzení v jistém smyslu pravdivé, ale současně i mírně relativní, protože jeho drobné klavírní (cembalové) kusy se průběžně objevovaly v rozličných sbornících klavírních skladeb. V neposlední řadě se pak některé části z jeho chrámových děl objevily v rámci dodnes existující edice Denkmäler der Tonkunst in Österreich, založené rakouským muzikologem Guido Adlerem na sklonku devadesátých let 19. století. Nicméně jednou z prvních orchestrálních skladeb Leopolda Mozarta, zaznamenanou v roce 1961 na komerční nosič (Kapp Sinfonietta New York, Emanuel Vardi), která se stala skladatelovým nejznámějším dílem, byla právě Dětská symfonie. Osud tohoto necelých deset minut trvajícího dílka je velmi zajímavý. Dětskou symfonii (v orig. Kindersinfonie) tvoří vlastně osamostatněné tři části z rozsáhlé orchestrální Kasace G dur (Cassatio ex G, LMV VIII:7), kterou Leopold Mozart vytvořil přibližně v letech 1750-60. Přídomek dílka („dětská“) odkazuje k salcburské oblasti Berchtengadenska, které svého času bylo proslulé výrobou různých kuriózních dětských hudebních hraček a nástrojů (bubínků, řehtaček, píšťalek, trumpetek, kukaček, slavíčků ad.), které Mozart nesmírně vtipně uplatnil v instrumentáři sedmivěté Kasace.

 

3

 

Půvabné dílko se záhy rozšířilo po rakouských zemích v mnoha různých opisech a dalších úpravách, kdy se z něho vyňalo třeba jen několik částí (změnila se někdy i tónina) a mnohdy se neuvádělo ani jméno autora. Jistě pak nepřekvapí, že některé opisy, ale i pozdější vydání Mozartovy Dětské symfonie, byly hudebními nakladateli opatřeny „slavnějším jménem“, aby se dílo „dobře prodávalo“ (což nebylo na přelomu 18. a 19. století v evropských nakladatelských domech nic výjimečného). Vlivem těchto okolností se stalo, že autorství Dětské symfonie bylo časem připsáno Josephu Haydnovi, pod jehož jménem skladba zazněla už v roce 1790 ve Vídni (pouhé tři roky po úmrtí Leopolda Mozarta) v Schikanederově Divadle na Vídeňce a po celé 19. století byl pak Haydn považován za jejího autora (v některých pramenech a dobových opisech je autorství dokonce přisuzováno skladatelovu mladšímu bratru Johannu Michaelu Haydnovi). To se změnilo v roce 1951, kdy německý muzikolog Ernst Fritz Schmid v Bavorské státní knihovně objevil rukopis původní verze „Dětské symfonie“ respektive Kasace G dur, a jednoznačně tak prokázal autorství Leopolda Mozarta. První novodobé vydání skladby tiskem pochází z roku 1952, po něm u různých nakladatelů následovala řada dalších.

Dalšími dvěmi nejznámější skladbami Leopolda Mozarta jsou divertimenta „Selská svatba“ (v originále „Bauernhochzeit“, LMV VIII:6) a „Hudební jízda na saních“ (v orignále „Musikalische Schlittenfahrt“, LMV VIII:8). Obě díla pocházejí z roku 1755 a vznikla na objednávku, pro Collegium Musicum ve skladatelově rodném Augsburku.

Pětivěté Divertimento „Selská svatba“ je jakýmsi žánrovým, rokokově idylickým hudebním obrázkem venkovské svatby a veselí s ní spjatého. V orchestrálním instrumentáři se vedle smyčců, dvojice hobojů, fagotů a lesních rohů uplatní i niněra a dudy, a aby iluze venkovského prostředí byla dokonalá, najdeme v partituře jednotlivých vět rozličné pokyny, kdy se má po selsku zavýskat (zajuchat), nebo na znamení slávy vystřelit z pušky a tak podobně. V roce 1908 se pak dílo dočkalo novodobého vydání tiskem v rámci edice Denkmäler der Tonkunst in Bayern a v roce 1963 je pravděpodobně jako jedni z prvních na komerční nosič nahráli Bamberští symfonikové.

Dvanáctivěté DivertimentoHudební jízda na saních“ je vlastně programní suitou, která hudebně líčí průběh masopustní zábavy, spojené s jízdou na saních (doprovázenou cinkotem rolniček a práskáním biče), zastávkou na plese (se slavnostními fanfárami trubek), kde zazní jak dvorský menuet, tak i lidový německý tanec nebo jakési charakteristické intermezzo, líčící zimomřivé dámy, a další a další výjevy. I zde má hlavní slovo hudební zvukomalebná stylizace, v níž byl Leopold Mozart skutečným mistrem. Jistě také není bez zajímavosti, že obě Mozartova divertimenta, „Selská svatba“ a „Hudební jízda na saních“, v Augsburku prvně zazněla v lednu roku 1756 v hostinci U tří králů, pouhých 14 dní před narozením Leopoldova syna Wolfganga Amadea.

Co do četnosti studiových nahrávek zmíněných tří skladeb za bezmála uplynulé tři čtvrtě století zjevně vede „Dětská symfonie“, jejímuž půvabnému kouzlu propadla nejedna dirigentská celebrita a přední orchestry (např. English Chamber Orchestra/D. Barenboim, Kammerorchester Berlin/H. Koch, Orchestre de chambre de Toulouse/G. Armand, Kremerata Baltica/G. Kremer, I Musici de Montreal/J. Turovsky, Philharmonia Orchestra/H. von Karajan, Orchestre de Chambre J.-F. Paillard/J.-F. Paillard, Toronto Chamber Orchestra/K. Mallon ad.). Hned v závěsu za ní jsou společně obě divertimenta „Selská svatba“ (např. Amsterdam Baroque Orchestra/T. Koopman, Capella Savaria/P. Németh, Kammerorchester Berlin/H. Koch, Münchener Kammerorchester/H. Stadlmair, Orfeo-Barockorchester/M. Gaigg ad.) a „Hudební jízda na saních“ (Ensemble E. Melkus, Kammerorchester Berlin/H. Koch, Münchener Kammerorchester/H. Stadlmair, Orchestra R. Haymon/R. Haymon).

 

4

 

A kterou nahrávku zmíněných tří skladeb Leopolda Mozarta doporučit jako „tu referenční“ čili „top“? To je otázka, na kterou se dá těžko odpovědět, protože všechny zmíněné snímky mají špičkové interpretační parametry. Nicméně autor těchto řádků by (zcela subjektivně) doporučil nahrávku z počátku sedmdesátých let minulého století, kterou pořídil německý dirigent Helmut Koch (1908-1975) s Kammerorchester Berlin (jehož byl od založení roku 1945 prvním dirigentem). Na LP ji v roce 1976 vydalo Východoněmecké vydavatelství Eterna, čímž gramodeska, na rozdíl od vydavatelské produkce západoněmecké firmy Deutsche Grammophon a dalších západních vydavatelů, byla bezproblémově k dostání na hudebním trhu tehdejšího socialistického Československa.

V Kochově tradičním hudebním pojetí (byť místy způsob frázování svědčí o znalosti stylu tzv. historicky poučené interpretace) působí všechna tři díla (Dětská symfonie, Selská svatba, Hudební jízda na saních) velice svěže, zemitě a přitom stylově, bez zbytečného přehánění tempa, agogiky či artikulace (jak se někdy pod rouškou „autentické interpretace“ děje). Lze s povděkem kvitovat, že v roce 2002 byla tato nahrávka digitálně remasterována a následně vydána na kompaktním disku vydavatelstvím Berlin Classics (stylově dramaturgicky doplněna nahrávkou Hudebního žertu, KV 522, W. A. Mozarta, v podání Staatskapelle Dresden s Otmarem Suitnerem z r. 1960) a o jedenáct let později, v roce 2013, ji v licenci do svého katalogu zařadilo vydavatelství Brilliant Classics.

 

7

 

8

 

Leopold Mozart

* 14. 11. 1719 Augsburg

† 28. 5. 1787 Salzburg

 

Foto: Archiv KlasikaPlus, Stadt Augsburg, Petr Veber 

Libor Dřevikovský

Skladatel, sbormistr, publicista a dlouholetý hudební redaktor Českého rozhlasu. Od konce 90. let se po dvě desetiletí podílel na přípravě vysílaní stanice Vltava a nyní nadále spoluvytváří obsah digitální stanice D-dur. Je absolventem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Na Pražské konzervatoři byl předtím v kompozici žákem Oldřicha Semeráka, Ivana Kurze a Bohuslava Řehoře. Působil rovněž jako archivář, učitel základní umělecké školy a odborný redaktor v nakladatelstvích Panton, Fortuna a Supraphon. Vede Farní sbor při chrámu sv. Václava v Praze-Vršovicích.
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.