neděle, 08 září 2019 10:05

Dvořákovy symfonické básně podle Erbena a podle Talicha

Autor:

„Oproti Vodníkovi byly již pořízeny na magnetofonový pás a jsou proto technicky výrazně kvalitnější. Z hlediska uměleckého však tato výrazná zvuková nejednotnost nehraje žádnou roli.“

„Zdůraznil dramatičnost i hlubokou lyriku. Interpretace bez těchto hlavních atributů z nich vytváří standardní skladby.“

„Ještě jeden tvůrčí rys Talichova pojetí symfonických básní se mi zdá neobyčejně významný, totiž jeho smysl pro závěrečné partie těchto skladeb.“

 

000

 

Čtyři symfonické básně Antonína Dvořáka vznikly všechny v roce 1896, rok po návratu z USA, a jsou jedinými skladbami, které v tom roce zkomponoval. Vodník op. 107, Polednice op. 108, Zlatý kolovrat op. 109 a Holoubek op. 110 vycházejí z balad Karla Jaromíra Erbena. Skladateli se podařilo vystihnout jejich svérázný kolorit a rytmiku veršů. Dosáhl skvělé drobnokresby a vyšla mu přesná charakteristika nálad. Došel navíc ke svéráznému řešení - podstatnou část tematického materiálu vybudoval tak, že řadu pasáží v partituře by bylo možné přímo podložit textem… Jde o originální přístup, který se vymyká z kontextu tehdejší programní hudby. A navíc – někteří lidé na Dvořáka spoléhali jako na zastánce tradičních forem a jeho domněle náhlý příklon k programní hudbě byl pro ně nepřijatelný. Neskrývali údiv nad tím, jak se podle nich zpronevěřuje své dosavadní tvorbě… Na čtveřici symfonických básní v Talichově nahrávce upozorňujeme dnes 8. září, kdy se připomínají Dvořákovy narozeniny.

Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek – pro leckoho nepsaný cyklus symfonických básní, pro jiného samostatné orchestrální skladby. Vzhledem k žánrové jednolitosti, k námětům na balady z jedné sbírky Karla Jaromíra Erbena, k invenční, stylové i kompoziční vzájemné příbuznosti a v neposlední řadě i vzhledem ke kompletům na jednom CD je skutečně můžeme pociťovat jako jeden cyklus. Přitom souborné provedení všech čtyř básní v jednom koncertním programu je naprosto výjimečné - v poslední době na ně vsadil Jakub Hrůša s PKF-Prague Philharmonia. Dokonce k němu nepřistoupil ani jejich pravděpodobně největší propagátor v historii – Václav Talich.

 

Talich-Dvorak5

 

Do svých programů zařadil Talich maximálně básně tři ve spojení s jinou skladbou. A jejich nahrávka, o níž bude dnes řeč, vznikla postupně. Vodníka natočil ještě na šelakové desky v roce 1949 ve studiu Supraphonu Domovina v Holešovicích. Byl to jeden z prvních snímků, které pořídil, když mu bylo umožněno vrátit se do Prahy alespoň k natáčení s Českou filharmonií; do té doby totiž působil na Slovensku – jeho koncerty v Praze byly komunistickou vládou prohlášeny za nežádoucí. Teprve o dva roky později se k Dvořákovým erbenovským básním Talich vrátil. Na jaře roku 1951 vznikly – tehdy již v Rudolfinu – nahrávky tří zbývajících. Oproti Vodníkovi byly již pořízeny na magnetofonový pás a jsou proto technicky výrazně kvalitnější. Z hlediska uměleckého však tato výrazná zvuková nejednotnost nehraje žádnou roli.

Na rozdíl od jiných dirigentů za pultem České filharmonie, včetně jejích šéfů, Václav Talich v minulosti uváděl jednotlivé Dvořákovy básně zcela pravidelně. Nahrávkami na desky po svém návratu k dirigentské taktovce pak zásadně přispěl k jejich renesanci. Zdůraznil jak jejich dramatičnost, tak i hlubokou lyriku. Interpretace bez těchto hlavních atributů totiž z nich vytváří standardní skladby, obsahově mnohdy i samoúčelné, a proto občas kritizované. Česká filharmonie má ovšem od dob Talichových tyto partitury v krvi. V řadě dalších kompletních filharmonických nahrávek jednoznačně vítězí Zdeněk Chalabala (jde o první stereofonní snímek z roku 1961), který ve svém pojetí vědomě navazuje na Václava Talicha a jako mistr operních partitur dokáže podtrhnout dramatické momenty původních balad. Každý z dalších dirigentů, kteří se s celým kompletem měli možnost setkat při nahrávání (tedy Krombholc, Neumann, Košler, Gregor, Mackerras, Rattle, Altrichter a další), vnesl do interpretace jistě svůj cenný a mnohdy velmi silný impuls. Přesto se k nahrávkám Václava Talicha a Zdeňka Chalabaly budeme zřejmě i v budoucnosti navracet jako ke vzorovým.

 

Talich-Dvorak1

 

Vraťme se však k vlastnímu výkladu Talichovu. Při poslechu celého cyklu nám bude sice citelně vadit rozdílná technická kvalita Vodníka (na rozdíl od umělecké!) a budeme asi už navždy litovat, že při jeho natáčení neměl Talich stejné podmínky jako u básní pozdějších. Nicméně už zde se ocitáme v zajetí talichovského výkladu, který umocňuje tragické, ale i hluboce citové rysy tohoto děsivého příběhu mateřské lásky. Oproti jiným nahrávkám volí Talich spíše pomalejší tempa, čímž velmi přesvědčivě podtrhuje úzkost matky při jejím prvním varování a zvláště pak nesmírný smutek (místo radosti), mísící se až s pocitem čehosi cizorodého a vzdáleného při návratu dcery na zem, avšak bez dítěte. Tragédii příběhu pak Talich završuje v samotném závěru, tedy v dovětku, který u původního Erbena není. Pomalé tempo a postupné decrescendo – symbol mizící vražedné vodní bytosti – je jedním z mnoha důkazů Dvořákovy a zde i Talichovy geniality!

 

Talich-Dvorak3

 

Podobné okamžiky, citlivě reagující na dramatický děj, nás čekají i v dalších básních. V Polednici Talich navíc několikrát působivě rozvine hru s orchestrálními barvami, které umocňují drama. Čistou a žádnými efektními prostředky neovlivněnou lyriku potom rozezpívá ve Zlatém kolovratu. Jeho píseň lásky nás místy přenáší do působivých pasáží budoucí Rusalky. Zde ovšem nemůžeme nezmínit určitou pihu na kráse. Václav Talich dosti důsledně respektuje „vi-de“ (většinou nabídnutých samotným skladatelem). Trojici příběhů s tajemným starcem zpracovaných skutečně třikrát – pokaždé s menší obměnou – zužuje pouze na jeden. Velmi redukovaná je i svatební scéna, v níž zazní nové téma, jež zazáří ještě jednou, ale v durové podobě před šťastným závěrem. Bohužel v této nahrávce ji díky redukci uslyšíme právě pouze před tímto závěrem a tím toto štěstím pozměněné původně spíše melancholické téma ztrácí tak svou pointu. To však jsou jen subjektivní výhrady. Celková koncepce tím nijak zásadně neutrpí. Talichův Holoubek ovšem patří k jeho nejpůsobivějším nahrávkám vůbec, a to jak celkovou výstavbou, tak i nádhernými okamžiky uvnitř dramatického děje. Je známo, že Talich obzvláště miloval taneční svatební scénu ve střední části Holoubka.

 

Talich-Dvorak4

 

Postřehy dosavadního nejlepšího ředitele a dramaturga v historii Supraphonu Jaroslava Šedy jsou zároveň ideálním zakončením tohoto textu: „…Ještě jeden tvůrčí rys Talichova pojetí symfonických básní se mi zdá neobyčejně významný, totiž jeho smysl pro závěrečné partie těchto skladeb, v nichž Dvořák s jedinečným citovým bohatstvím podává jakési mravní poslání myšlenky básní, ústící v dojímavý soucit a odpuštění nebo v bolestnou výstrahu… Pamatuji, jak dlouho pracoval při natáčení na závěru Vodníka… nebo na závěru Holoubka, široké vážné scéně, dojímající a přece nerozměklé, se smutkem holubího vrkání, v jehož vyznění v závojích posledních akordů sklání se člověk, posílený vědomím spravedlivého řádu přírody. V procítění a realizování těchto partií objevil Talich něco hluboce národního, tvář české lidové katarze, jež mu potom s úchvatnou silou vstoupila i v pozdější dvořákovské nahrávky, ve finále Stabat mater a kodu Novosvětské, i v bytostně příbuzná díla jiných mistrů, zvláště finále Sukova Asraela a Zrání a Janáčkova Tarase Bulby.“ (I. Medek: Václav Talich - Dokument života a díla; Státní hudební vydavatelství Praha 1967, str. 279)

 

Foto: Supraphon

Bohuslav Vítek

Hudební publicista, dramaturg, pedagog a rozhlasový redaktor.

Rodák z Litomyšle stejně jako Bedřich Smetana, celoživotní příznivec jeho hudby, ale i hudby dalších českých klasiků, sběratel a mimořádný znalec nahrávek klasické hudby, autor nesčetných textů o hudbě, její zasvěcený popularizátor. Vyučoval na pardubické konzervatoři. Jako absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě byl dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Komorní filharmonie Pardubice, kterou několik let vedl také jako ředitel a na jejíž dramaturgii doposud spolupracuje. Dlouhá léta působil v rozhlase, kde byl vedoucím hudební redakce stanice Vltava a dodnes je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.