„Festivalový koncert z května 1990 je z těch, na které se nezapomíná.“
„Nadchne technikou, kterou nikdy nějak okázale nezdůrazňoval, ale vždy jen diskrétně používal, noblesou a bezpečným nadhledem.“
„Zůstává největším českým pianistou.“
Rudolf Firkušný, stejně jako Rafael Kubelík, se v emigraci dožil pádu komunistického režimu v roce 1989. Oba stačili symbolicky vystoupit v roce 1990 na prvním svobodném Pražském jaru – festivalu, u jehož zrodu v roce 1946 osobně jako mladí umělci plní sil byli. Čechoameričan Firkušný plánoval na počátku 90. let, že se usadí ve vlasti. Nestihl to, jeho život se v USA uzavřel 19. července 1994, tedy před 25 lety. Bylo mu dvaaosmdesát. O dva roky později, také v dvaaosmdesáti, zemřel v létě ve Švýcarsku Kubelík.
Firkušného nahrávky u nás dodnes asi těžko někdo vlastní všechny pěkně pohromadě, systematicky. Jsou mezi nimi Beethovenovy a Brahmsovy sonáty, Debussy a Chopin, Mozart, Musorgskij, Schubert a Ravel, také Tomášek, Voříšek nebo Benda a samozřejmě i Janáček, u kterého jaké dítě v Brně studoval. Existuje deska, na které doprovází v písňovém repertoáru sopranistku Gabrielu Beňačkovou, a album, které zahrnuje tři klavírní koncerty od Martinů, natočené roku 1993 s Českou filharmonií za řízení Libora Peška, a k tomu ještě i sólové skladby od téhož autora nahrané v roce 1988. Vyšel Firkušného recitál z Pražského jara 1992, kde je na živém snímku komorním partnerem houslistovi Josefu Sukovi a kde zní Dvořákova Sonatina, Janáčkova Sonáta a sonáty od Brahmse a Beethovena. V Praze s Českou filharmonií vznikl také počátkem 90. let snímek Dvořákova Klavírního koncertu s Firkušným a Václavem Neumannem, Nahrávka vyšla společně s Janáčkovým Concertinem a Capricciem. S Kubelíkem Dvořákův Klavírní koncert hrál a nahrál Firkušný na Pražském jaru 1946. Na desce vydané v 90. letech je také Dvořákova Osmá. A existuje samozřejmě rovněž záznam 2. klavírního koncertu Bohuslava Martinů s filharmoniky a Jiřím Bělohlávkem. Deska se jmenuje Rudolf Firkušný In Prague, zachycuje koncert na Pražském jaru 28. května 1990 a jsou na ní vedle Martinů také Dvořákovy Symfonické variace.
Festivalový koncert z května 1990 je z těch, na které se nezapomíná. Bylo jich ten rok víc, ale tři byly zcela výjimečné – Kubelíkova Má vlast, Bernsteinova Beethovenova Devátá – a Firkušný, pro většinu z nás přítomných poprvé naživo, navíc ve skladbě, kterou mu Martinů věnoval. Záznam výkonu sedmasedmdesátiletého pianisty dodnes dokáže nadchnout: technikou, kterou nikdy nějak okázale nezdůrazňoval, ale vždy jen diskrétně používal, noblesou a bezpečným nadhledem nad formou a stylem i nad nejednoduchým komplikovaně skotačivým průběhem díla. Firkušný zůstává v paměti jako usměvavý skromný starý muž, po pódiu cupitající drobnějšími krůčky, ale u klavíru naplno upomínající na ta předcházející desetiletí své skvělé umělecké dráhy, která jsme bohužel my za železnou oponou nemohli sledovat osobně. Poslech desky už umožňuje soustředění na hudbu a interpretaci, ale tehdy v sále měly obrovskou sílu i emoce, vyvolané neuvěřitelnou dobou. „Vše se tehdy odehrávalo v citovém vzepětí, jaké historie dovoluje člověku snad dvakrát třikrát za život,“ jak vzpomíná ve své knize Tinnitus muzikolog Jaroslav Mihule, životopisec Bohuslava Martinů.
Firkušný emigroval dvakrát. Druhá světová válka ho, podobně jako Bohuslava Martinů, zastihla v Paříži. Prožil podobnou cestu lodí z Lisabonu do USA, kde se také musel prosadit – a prosadil. Firkušného protihráči byli na koncertní americké scéně Rachmaninov, Rubinstein, Arrau, Horowitz… a mnozí další. V roce 1941, u příležitosti 100. výročí Dvořákova narození, zahrál v Chicagu jeho Klavírní koncert a Američanům pozapomenuté dílo znovu objevil. Ve Spojených státech i všude jinde po světě ho pak uváděl, stejně jako Smetanovy, Sukovy a Janáčkovy skladby a díla Bohuslava Martinů, se kterým ho pojilo úzké přátelství. V roce 1945 se vrátil už jako uznávaný světový pianista – a protože na rozdíl od houslistů neměl v klavíru předchůdce, tak i jako největší český pianista. A tím zůstává nadále, i když od puče komunistů, tedy od roku 1948, opět působil v cizině a odmítal účinkovat nejen v Sovětském svazu, ale i v Československu. Cítil to vzhledem k panujícímu režimu jako jednoznačně nepřijatelný krok, ostatně obdobně jako Kubelík - a jako Bernstein. Do vlasti se Firkušný párkrát vrátil jen výhradně soukromě za maminkou a v roce 1965 se stejně neveřejně na Moravě oženil s Taťánou Nevolovou, která s ním odešla do Ameriky.
Firkušný nemá nejen předchůdce, ale zatím asi ani stejně světoznámého českého následovníka, pokud se teď nebudeme pokoušet o přesnější srovnání s Ivanem Moravcem, který si vydobyl nemalé uznání, ale byl se všemi výhodami i nevýhodami usazen v Praze. Firkušného, který pocházel z Napajedel, si dnes připomínáme nahrávkou pořízenou v Praze, ale on sám patří snad ještě víc Brnu. Učil se tam u Janáčka a je - nedaleko od něj - i se svou ženou pohřben.
Foto: Pražské jaro - Klavírní festival R. Firkušného, archiv Supraphon
