úterý, 25 červen 2019 09:15

Smetanův Dalibor let šedesátých

Autor:

„Prvotřídní nastudování českých oper byla v té době v Praze na běžném repertoáru, stala se vzorovými pro další léta a desetiletí.“

„Nejen v Edinburghu, ale i pro velkou část české hudební veřejnosti vzbudil senzaci mladý Vilém Přibyl, ještě poněkud neznámý, ale svým uměním strhující.“

„Krombholcova zvuková velkorysost a nasazení nás přenášejí velmi působivě do dramatického děje.“

 

R-12182162-1529945456-5863jpeg

 

Do naší sběrné rubriky NahrávkaPlus přidáváme Dalibora Bedřicha Smetany. Není to sice u příležitosti nějak zakulaceného výročí jeho premiéry, tu měl 6. května 1868 v pražském Novoměstském divadle v rámci oslav spojených s položením základního kamene Zlaté kapličky, ale proto, že právě v těchto dnech vrcholí přípravy nové inscenace, kterou chystá Národní divadlo v Praze v režii Jiřího Nekvasila. Premiéry jsou ve čtvrtek a v sobotu, 27. a 29. června, a novinka se pak vzápětí představí i na festivalu Smetanova Litomyšl o týden později. Pro referenční nahrávku tohoto titulu jsme ovšem sáhli půl století do historie.

Bylo to v roce 1964. Pražské Národní divadlo bylo pozváno na hudební festival do skotského Edinburghu. Nebylo to poprvé, co nahlédla tamější dramaturgie do tehdy těžko dostupného operního světa Východu. Tento pro tamější návštěvníky festivalu velmi zajímavý trend otevřeli o dva roky dříve s vyloženě ruským repertoárem umělci z Jugoslávie. V roce 1963 navštívila Edinbourgh Maďarská státní opera a balet. A v roce 1964 přijelo Národní divadlo. Přijelo a zvítězilo! O inscenacích Dvořákovy Rusalky, Janáčkovy Káti Kabanové a oper, které zazněly na ostrově vůbec poprvé, Smetanova Dalibora, Janáčkova Z mrtvého domu a Cikkerova Vzkříšení, psala média celého světa. Prvotřídní nastudování všech těchto oper byla v té době v Praze na běžném repertoáru, stala se vzorovými pro další léta a desetiletí. Z mnohých hudebních nastudování čerpáme dodnes, pokud ovšem se tyto opery objeví na repertoáru. Přímo pro Edinburgh byl studován pouze Janáčkův Mrtvý dům v nastudování Bohumila Gregora.

Vedle tohoto Janáčkova epilogu se zvláště vřelého přijetí dostalo Daliboru pod taktovkou Jaroslava Krombholce. Měli jsme možnost se o tom přesvědčit i u nás doma – díky rozhlasovým přenosům. Nejen v Edinburghu, ale i pro velkou část české hudební veřejnosti vzbudil senzaci ještě jeden fakt. Poprvé se na tak významném pódiu představil ještě poněkud neznámý, ale svým uměním strhující mladý Vilém Přibyl. Vzpomínám si, že zapůsobil krásným, do jisté míry blachutovským témbrem, zvláštním lyrickým, až chlapecky zajímavým projevem. V té době již samozřejmě byl znám brněnskému publiku, kam přešel po krátkodobém působení v Ústí nad Labem a ještě předtím zářil jako tenorista v amatérské opeře v Hradci Králové. V Národním divadle do té doby nejednou hostoval. Avšak jeho edinburské vystoupení v titulní roli v opeře Dalibor se stalo odrazovým můstkem k jeho světové kariéře.

 

 

Bylo velmi záslužné, že tehdejší uměleckou úroveň naší první scény skvěle zdokumentoval Supraphon. Komplety oper Z mrtvého domu a Vzkříšení byly natočeny ještě v onom festivalovém roce, Dalibor byl zaznamenán až v roce 1967. Je dobře, že v jeho případě Supraphon vyčkal, byť touha slyšet právě tuto operu ze stereofonního nosiče byla ze strany fanoušků obrovská. Naprosto nedostižným vzorem titulního představitele byl v té době stále Beno Blachut – a to nejen na scéně, ale i díky legendární nahrávce z roku 1950. V šedesátých letech však obor hrdinný tenor postupně opouštěl. Dalibor samozřejmě z repertoáru naší první scény nezmizel. Vedle Blachuta v titulní roli úspěšně figurovali mladší pěvci, například Jaroslav Kachel, Jaroslav Stříška, Oldřich Spisar, později i Ivo Žídek. Avšak ideální představitel tehdy – podobně jako dnes – chyběl.

 

0TUBPER

 

Tím radostněji byl přivítán nový komplet z roku 1967, který se na trhu objevil v radostném období politického uvolnění v roce 1968. Byl pod ním opět podepsán – podobně jako ve zmíněné vůbec první nahrávce na deskách z roku 1950 – Jaroslav Krombholc. Nebyl to pouze bezmezně obdivovaný stereozvuk, díky němuž byla tenkrát tato nahrávka přijata. I po letech vítáme další zajímavé detaily. Na žádné jiné nahrávce není vystavěn příchod krále Vladislava s takovou gradací, vrcholící břeskným zvukem trubek na scéně, jako právě zde. Na jiných snímcích je snadno přeslechneme, na live-nahrávce Jiřího Bělohlávka z Londýna nejsou slyšet vůbec, což je vážná piha na kráse. Orchestr Národního divadla zní Krombholcovi s působivou dynamikou a místy s tak strhujícím výrazem, že promineme drobné, malé, byť dnes už asi těžko přijatelné intonační prohřešky. Krombholcova zvuková velkorysost a nasazení nás přenášejí velmi působivě do dramatického děje.

Samozřejmě hlavní složkou nastudování jsou sólisté. A ti jsou zde velmi zajímaví. V šedesátých letech už nebyl výběr vyloženě smetanovských pěvců, kteří by v těchto rolích spatřovali své nejvyšší životní poslání, tak bohatý jako v předcházejících desetiletích. Přesto se Krombholcovi podařilo sestavit hvězdný tým. O Vilému Přibylovi, v té době skvělém „novém“ Daliborovi, již byla řeč. Marii Podvalovou – Miladu ze zmíněné nahrávky z padesátých let nyní vystřídala Naděžda Kniplová, pravá heroina, jejíž proměna v horoucně milující ženu přichází zcela přirozeně a s plnou přesvědčivostí. Tyto atributy uplatnila bohatě už ve výtečné nahrávce Libuše z roku 1965. „Váhavému“ králi Vladislavovi (což odpovídá historické skutečnosti) Václava Bednáře dodá skvěle disponovaný Jindřich Jindrák větší mužnost a méně váhavého soucitu – oba pánové v tomto směru přesto plně vyhovují této zvláštní roli. Ač je nás mnoho, kteří milují hlas Karla Kalaše a mrzí nás, že nebyl a není doceňován tak, jak by si zasloužil, žalářník Jaroslava Horáčka byl postavou tak přesvědčivou, že si jej vybral i Václav Smetáček do své novější brněnské nahrávky. Ostatní pěvci, například Antonín Švorc coby velitel stráže (v 50. letech Theodor Šrubař) a Zdeněk Švehla (dříve Antonín Votava) jako Vítek ztvárňují v obou nahrávkách své menší role zcela stylově a s patřičným nasazením.

 

 

Určitou raritou a překvapením se stalo pozvání Hany Svobodové-Janků do vedlejší role Jitky. Její tehdy už mladodramatický soprán ji v příštích letech předurčil k nejvýznamnějším sopránovým rolím na předních světových scénách. Nedávno jsme měli prostřednictvím vydaného záznamu představení možnost se přesvědčit, jak skvělou Libuší byla na brněnské scéně v roce 1968. Miladu zpívala potom několikrát ve Vídeňské státní opeře. Škoda, že její život vyhasl tak brzy!

Je těžké rozhodnout se pro některou z řady nahrávek Smetanova Dalibora. Tím, že zde dostal hlavní prostor snímek Jaroslava Krombholce z roku 1967 a nejednou byl uplatněn odkaz na nahrávku Dalibora, která byla dlouhou dobu z řady těch komerčních jediná (nedávno ovšem vydal Radioservis ještě starší rozhlasový snímek z roku 1946 rovněž s B. Blachutem), nemá být řečeno, že ty ostatní kompletní záznamy na hudebních nosičích za těmito co do umělecké kvality pokulhávají. S Vilémem Přibylem v titulní roli existují ještě dva novější komplety – rozhlasový opět s Jaroslavem Krombholcem (1977) a brněnský s Václavem Smetáčkem (1979). Nelze nevzpomenout heroického výkonu dirigenta Zdeňka Košlera, který natočil výtečně Dalibora (s Leem Marianem Vodičkou) již těžce nemocen (1995) – jen několik dní před smrtí. Zcela zvláštní kapitolu by zasloužil pohled na nahrávky zahraniční, z nichž převažují záznamy z veřejných provedení. Z mnoha vzpomeňme alespoň na Kripsův z Vídeňské státní opery (1969), Quelerové z New Yorku (1977 s Nicolaiem Geddou v titulní roli), anebo na záznam koncertního provedení Jiřího Bělohlávka s českými a slovenskými sólisty a s BBC Symphony Orchestra z Londýna (2015). Ač žádná z nich z nejrůznějších důvodů nedosahuje laťky vzpomínaných studiových nahrávek, dokazují, jak zajímavé postavení má tato opera ve světě. Je relativně neznámá, avšak při občasném nastudování přináší posluchačům nečekané a mimořádné zážitky. Zaslouží si svůj život a každé nové nastudování, zvláště na naší první scéně, by mělo být natolik zodpovědné a dokonale koncipované, aby vzbudilo oprávněný a upřímný zájem co nejširší veřejnosti (zdaleka ne jen české!) o toto mimořádné dílo české národní hudby.

 

3701

 

Smetana se k námětu své třetí opery dostal náhodou. Znal se s předsedou Umělecké besedy Josefem Wenzigem, a když se dozvěděl, že Wenzig dokončil libreto k opeře podle pověsti o Daliborovi z Kozojed, snad ze zdvořilosti si jej prohlédl a byl jím okamžitě zaujat. Když libreto získal, pracoval už na českém překladu Wenzigova německého originálu mladý literát Ervín Špindler. Ve Smetanově zápisníku motivů najdeme zapsaný základní motiv Dalibora již v květnu 1863 hned vedle tématu dvojzpěvu „Věrné milování“ z Prodané nevěsty. Třebaže se tedy tyto dvě opery ve skladatelových představách rodily současně, jejich hudba je zcela odlišná. Premiéru měla 16. května 1868 v Novoměstském divadle v Praze při příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Operu dirigoval sám Bedřich Smetana. Hlavní postavou stejnojmenné opery je postava z české historie – rytíř Dalibor z Kozojed, který byl vězněn za vlády Vladislava II. Jagelonského ve věži Pražského hradu, nazvané podle této události Daliborka. Rytíř Dalibor z Kozojed ze msty za smrt svého přítele Zdeňka zabíjí pana purkrabího. Sestra purkrabího Milada dožene Dalibora k soudu a král Vladislav II. Jagelonský vrhá Dalibora do žaláře na doživotí. Milada si postupně uvědomuje, že Dalibor mstil nespravedlivou smrt svého přítele a do vězně se zamiluje. Spojí se s Daliborovou chovankou Jitkou a naplánuje útěk z vězení. Milada se v převleku za chlapce dostává k Daliborovi a předává mu pilník a lano. Mezi oběma hrdiny propuká láska. Strážce z vězení Budivoj hlásí cosi podezřelého králi. Útěk je zmařen. Král dává na názor soudu a vynáší nad Daliborem rozsudek smrti. Jitka, její muž Vítek a Milada burcují lid a vedou jej na popraviště. Milada je raněna a umírá Daliborovi v náručí. Dalibor se vrhá do bojů a také umírá.

 

Dalibor

 

Foto: Archiv Supraphon, Festival Edinburgh

 

Bohuslav Vítek

Hudební publicista, dramaturg, pedagog a rozhlasový redaktor.

Rodák z Litomyšle stejně jako Bedřich Smetana, celoživotní příznivec jeho hudby, ale i hudby dalších českých klasiků, sběratel a mimořádný znalec nahrávek klasické hudby, autor nesčetných textů o hudbě, její zasvěcený popularizátor. Vyučoval na pardubické konzervatoři. Jako absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě byl dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Komorní filharmonie Pardubice, kterou několik let vedl také jako ředitel a na jejíž dramaturgii doposud spolupracuje. Dlouhá léta působil v rozhlase, kde byl vedoucím hudební redakce stanice Vltava a dodnes je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.