sobota, 11 kvě 2019 10:00

Česká operní klasika aneb Nejlepší Prodaná nevěsta?

Autor:

„V roce 1959 uzrál čas k nové vzorové nahrávce. Inspirací k ní se stala tehdy probíhající skvělá inscenace, která byla hudebně v rukách Zdeňka Chalabaly.“

„Kecal Eduarda Hakena se stal přímo symbolem této role – směšně namyšlený, komicky vážný a důležitý strejda.“

„Nahrávka Zdeňka Košlera má vynikající Mařenku – na vstup Gabriely Beňačkové do mírně stárnoucí slavné pěvecké generace vzpomínáme jako na zjevení.“

 

5

 

Musel to být pro milovníky hudby první republiky radostný okamžik, když se ve třicátých letech objevila na trhu objemná krabice s 15 oboustranně vylisovanými standardními šelakovými deskami na 78 otáček za minutu, jejichž etikety s vyobrazením psíčka štěkajícího do gramofonové trouby (His Master´s Voice) prozrazovaly, že rozsáhlé album obsahuje celou Smetanovu Prodanou nevěstu! Do té doby se lidé u nás radovali pouze z jednotlivých operních scén a árií a s tichou závistí pokukovali po sousedních zemích v čele s Německem, kde se sběratelé mohli pochlubit prvními operními komplety... Operu, která měla premiéru v květnu 1866, zařazujeme dnes do rubriky NahrávkaPlus, protože se každoročně 12. května při zahájení Pražského jara připomíná výročí úmrtí Bedřicha Smetany.

Naše gramofonová historie se už od svých počátků vyznačovala pružností a pohotovými reakcemi na nové technické vymoženosti. A bylo tomu už v době, kdy česká vydavatelství ještě neexistovala. A tak v roce 1933 v tehdejších prostorách na Perštýně natáčel soubor pražského Národního divadla poprvé kompletní operu. Nemohla to být žádná jiná než Smetanova Prodaná nevěsta. Stalo se tak díky již jmenovanému labelu, který tehdy u nás působil. Velkou, ba mnohdy fatální nevýhodou byla křehkost těchto nosičů – komplet znehodnotil, či přinejmenším pokazil každý pád desky na zem, neboť jednotlivé nosiče nebylo možno nově zakoupit.

Kompletní nahrávky naší národní opery se v dalších letech a desetiletích rozrostly a jejich mapování není účelem těchto řádků. Také je takřka nemyslitelné stanovit nějaká „nej“, rozhodnout, které z těch nahrávek je tzv. referenční, neboť například všechny české jsou opravdu výtečné. Každé posuzování musí tedy nutně být subjektivní.

 

0

 

Onen snímek Ostrčilův má sice velký handicap v technické kvalitě a nutnosti tempově přizpůsobit některé scény časovým možnostem jedné strany šelakové desky, tedy do pěti minut. Avšak umělecky se jedná o provedení na výši, v mnohém obdivuhodné. Hlavní protagonisté (Ada Nordenová, Vladimír Tomš a Emil Pollert) podávají velmi zaujaté výkony, plně ve službách dramatičnosti děje. A Ostrčilova koncepce plně vychází z tradice a je příkladem typické smetanovské interpretace, na kterou v budoucnu navázali zvláště Vogel, Chalabala, Krombholc i Košler.

První Prodanou nevěstu vydanou už na vinylových deskách (nejprve ovšem také na šelakových) považují mnozí sběratelé za zcela nepřekonatelnou. Je to samozřejmě tvrzení relativní, subjektivní, ovšem povšimněme si příčin těchto vysokých hodnocení. Nahrávku pořídil se sólisty a orchestrem Národního divadla a sborem Smetanova divadla v roce 1952 dirigent Jaroslav Vogel. Mimochodem - je obrovská škoda a fatální chyba, že Supraphon mu tehdy nedal příležitost natočit také celého Jakobína a rozhodl se jenom pro průřez. Vogel měl k českému opernímu repertoáru mimořádně blízký vztah a dovedl jej ztvárnit s neokázalým jasem, energií a příjemným výrazem. Taková je i jeho Prodaná nevěsta, navíc zachycující půvabnou Mařenku Milady Musilové, mladického Ivo Žídka v roli Jeníka a výrazově a především hudebně dokonalého Karla Kalaše – skvělého Kecala. Tuto nahrávku znali bohužel jenom její vlastníci na deskách. Rozhlas ji nikdy neuváděl a zásadně upřednostňoval svůj starší snímek Ančerlův.

 

4

 

Čas se však změnil a s ním zároveň docházelo k uměleckým proměnám tehdy probíhajícího zlatého věku našeho prvního operního souboru. Prodaná nevěsta na konci padesátých let minulého století měla na scéně Národního divadla v hlavních úlohách vynikající a v té době těžko nahraditelné představitele, a tak – v neposlední řadě i díky nástupu stereofonie – uzrál čas k nové vzorové nahrávce. Inspirací k ní se stala tehdy probíhající skvělá inscenace, která byla hudebně v rukách Zdeňka Chalabaly. V roce 1959 tedy vznikla nahrávka, která všechny dosavadní zastínila, a to i ve své počáteční kompatibilní mono-verzi (stereodesky u nás začaly vycházet až po roce 1960). V onom prvním albu jsou mimo zasvěceného textu smetanovského badatele Mirka Očadlíka i fotografie z nahrávání. Na jedné z nich je zachycen Zdeněk Chalabala, jak individuálně pracuje s Ivo Žídkem na dikci – naprosto skvělá ukázka niterné a detailní práce operního dirigenta. Nadarmo se o tomto panu dirigentovi neříkalo, že je „operní Talich“. Na nahrávce je to znát.

Máme pocit, že jsme na divadle a že každá role, ale i orchestrální part jsou plně ve službách známého děje. Chalabala zachovává důsledně stylovost, a přesto nachází bezpočet příležitostí k uvolněnému projevu. Zásadně odmítá jakýkoliv levnější efekt. Například ve strettě polky v závěru 1. dějství upouští od bouřlivého tempového vyvrcholení, jak se běžně dává snad v každé inscenaci, kdy konec je sice strhující, avšak polka ztrácí svůj charakter. Drahomíra Tikalová je horoucně milující Mařenkou, která však kromě svého opravdového milostného vztahu dokáže být i energickým děvčetem, byť v určitých chvílích zranitelným a právem rozzlobeným. Ivo Žídek byl ve své době nejlepším Jeníkem, suverénním, nebojácným a ovšem také upřímně milujícím. A Kecal Eduarda Hakena se stal přímo symbolem této role – směšně namyšlený, komicky vážný a důležitý strejda, pro něhož kšeft je zásadní věc v životě. Chlapecky naivním a nevinně upřímným, ve chvílích, kdy má jednat, stydlivým a bojácným představitelem Vaška je nezapomenutelný Oldřich Kovář – ještě zralejší a přesvědčivější než na Voglově nahrávce. I vedlejší role jsou ztvárněné dokonale, zvláště ty pánské – Krušina Václava Bednáře, Mícha Jaroslava Horáčka a pak ovšem skvělý komik – Principál komediantů v podání Rudolfa Vonáska.

 

2

 

Pravda, v novější nahrávce Zdeňka Košlera z roku 1981 obdivujeme dokonalý a perfektní zvukový obraz České filharmonie, její místy až strhující interpretaci, avšak přesto si dovolím upřednostnit sice ne tak přesně hrající Chalabalův orchestr Národního divadla, avšak imponující svým nasazením, vytvářející ideální zázemí pro dramatické ztvárnění známého a mnohokrát obehrávaného příběhu. Dynamičnost doprovodu Jeníkovy árie z 2. dějství, či Mařenčiny z 3. dějství je svou rozevlátostí a nasazeným výrazem místy až dojímající. A koho by nepotěšil, ba nepobavil až rámusivý zvuk bicích nástrojů v polce, furiantu či skočné? Samozřejmě ani u tohoto legendárního snímku se nevyhneme pihám na kráse. Nejedna z nich je technického charakteru. Například po orchestrálním úvodu Kecalovy vstupní árie při zvýšené pozornosti cítíme střih a po něm po dobu několika minut musíme „přetrpět“ prohozené stereofonní kanály. Je zajímavé, že tato vada nebyla odstraněna ani při pozdějším přepisu na CD.

Již byla zmíněna novější, digitální nahrávka v nastudování Zdeňka Košlera. Má vynikající Mařenku – na někdejší vstup Gabriely Beňačkové do skvělé, přece jenom ale už mírně stárnoucí slavné pěvecké generace vzpomínáme jako na zjevení. Peter Dvorský – v té době špičkový světový tenorista, známý především italským a francouzským repertoárem, je i přes svou obrovskou snahu přizpůsobit se této smetanovské roli – svým témbrem přece jenom poněkud více italský milovník než bystrý český chasník. Pro Richarda Nováka role Kecala znamenala velmi razantní a spravedlivý vstup do všeobecného povědomí. Česká filharmonie uplatňuje své nejlepší a nejvyšší kvality a Pražský filharmonický sbor je jednolitý jako skála. Máme dojem spíše koncertního provedení.

Mám-li tedy upřednostnit „svou“ konkrétní nahrávku, rozhoduji se pro Chalabalovu. Tím, že jsou všechny její složky – od sólistů až po sbor a orchestr – bližší jevištnímu provedení, celkový obraz úsměvného příběhu je přesvědčivější a pravdivější.

 

3

 

Foto: Archiv autora, Národní divadlo

 

Bohuslav Vítek

Hudební publicista, dramaturg, pedagog a rozhlasový redaktor.

Rodák z Litomyšle stejně jako Bedřich Smetana, celoživotní příznivec jeho hudby, ale i hudby dalších českých klasiků, sběratel a mimořádný znalec nahrávek klasické hudby, autor nesčetných textů o hudbě, její zasvěcený popularizátor. Vyučoval na pardubické konzervatoři. Jako absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě byl dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Komorní filharmonie Pardubice, kterou několik let vedl také jako ředitel a na jejíž dramaturgii doposud spolupracuje. Dlouhá léta působil v rozhlase, kde byl vedoucím hudební redakce stanice Vltava a dodnes je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Více z této rubriky: « Kolik je Mesiášů?