„Zdánlivě nesourodé básně propojil skladatel kladoucí tichý, ale důležitý důraz na lidské svědomí tak geniálně, že i Jevtušenko prý konstatoval: Jeho hudba je udělala většími, smysluplnějšími a silnějšími.“

„Systému vzdoroval Šostakovič především svou hudbou. V ní si svobodu zachoval.“

„Peter Mikuláš provedení korunuje. Z nahrávky zní bohatýrský hlas a přesná ruská dikce s věrně znějící výslovností a potřebným výrazem.“

Třináctá symfonie klasika dvacátého století Dmitrije Šostakoviče geniálně zhudebňuje Jevtušenkovy kritické verše. Dává nahlédnout do sovětské reality a dobových pocitů se zdrcující trefností, s naléhavostí, lidskostí a upřímností. Dílo zvané Babi Jar dokončil skladatel před šedesáti lety, v červenci 1962. Jeho syn Maxim symfonii natočil s Pražskými symfoniky o tři desetiletí později. V životní formě na nahrávce zpívá basista Peter Mikuláš.

Postupné koncertní uvádění a natáčení kompletu patnácti symfonií Dmitrije Šostakoviče za dirigentského vedení Maxima Šostakoviče, skladatelova syna, otevřel Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v roce 1995 Třináctou symfonií. Projekt uzavřeli o jedenáct let později. Klasik ruské a světové hudby do svých symfonií vtělil mnohotvárné spektrum pocitů a myšlenek celého dvacátého století, včetně tragiky údělu člověka žijícího v Sovětském svazu. Interpretace Maxima Šostakoviče, jakkoli možná existují umělecky ještě silnější výklady, je autentická a jedinečná. Než emigroval, žil až do počátku osmdesátých let ve stejné realitě jako otec. Za jeho života, který se uzavřel v srpnu 1975, měl Maxim jako nikdo jiný možnost pochopit, co vše je za touto hudbou a v ní skryto. Otcově hudbě zasvětil celou svou dráhu. Pražští symfonikové mu byli po celé desetiletí rovnocenným partnerem. Jsou jediným tělesem, s nímž realizoval celý komplet. Desetidiskový počin vstoupil do dějin světového interpretačního umění.

Ruský dirigent žijící na Západě přijížděl od poloviny devadesátých let do české metropole představovat a zpřítomňovat otcův odkaz. V impozantní řadě byl posledním koncertem ten, při kterém ve Smetanově síni zazněla na jaře 2006 vedle Symfonie „Rok 1917“, která je spíše historickým dokumentem, také poslední z patnácti symfonií – myšlenkově hluboké dílo z roku 1971, typicky rozkročené mezi póly grotesknosti, lyriky, beznaděje a smíření. Rozporuplnost Šostakovičovy tvorby dokládá i 11. symfonie, která pod taktovkou Maxima Šostakoviče zazněla ve Smetanově síni o týden dříve. Nese sice název „Rok 1905“ a vysvětlení, že je tryznou za revolucionáře padlé v Petrohradě i výzvou k ozbrojenému revolučnímu převzetí moci, ve skutečnosti však mnohem spíše, třebaže skrytě, odrážela tato monumentální skladba sympatie a účast s oběťmi krvavého potlačení takzvané kontrarevoluce v Maďarsku v roce 1956.

První symfonii napsal Šostakovič jako absolventskou práci, na svou dobu smělou. Dvě poslední reflektují pocity na konci života. Mezi nimi je vše: oslava komunismu i tichý vzdor proti němu, humor i sarkasmus, ale ještě víc také existenciální smutek a beznaděj. Šostakovičova hudba je v symfoniích rozkročena skutečně široce, každá je jiná. Nejznámější je jistě sedmá „Leningradská“ psaná za války za blokády města. Některé, jako třeba druhá a třetí věnované Velkému říjnu respektive 1. máji nebo dvanáctá připsaná Leninově památce a roku 1917, jsou hlavně dobové dokumenty; jejich prvoplánová hudba s velkými sbory není třeba úplně nezajímavá, ale ideově či textově jsou neúnosné. Skvělá a optimistická pátá se vykládá dvojznačně: je jen výrazem podlehnutí diktátu socialistického realismu, nebo i jeho skrytým ironizováním? Subjektivní čtvrtá, reflektující hrůzy stalinismu, čekala raději na provedení mnoho a mnoho let. Dvě bravurně virtuózní a odlehčené – devátá, neortodoxně reagující na uzavřenou válku, a desátá – byly opakem toho, co se zrovna čekalo…

Šostakoviče prostě nelze hodnotit jednostranně, ani jednoznačně. Sloužil režimu, ale trpěl, a to až ke strachu z možné fyzické likvidace; byl režimem chráněn a využíván – a psal místo (jen občas vedle) pozitivních skladeb díla posmutněle přemýšlivá. A do šuplíku díla satirická. Byl konfrontován s dilematy, která nelze závidět. Jako mnozí další chtěl přežít. Nebyl hrdina. Emigrovat nechtěl a nemohl. V roce 1960 ho sovětský vůdce Nikita Chruščov donutil vstoupit do komunistické strany a stát se poslancem… Systému vzdoroval především svou hudbou. V ní si svobodu zachoval. Šostakovič byl rozporuplná tragická postava, jejíž situace dala vzniknout umělecky nesmírně silné hudbě, dosahující často až otřesné intenzity. Kdo chtěl, pochopil, co skladatel, často maskující své pocity ironií a černým humorem, doopravdy říká. Je to jasné i z odstupu.

Režimu sloužil, ale také jím trpěl. Za některé kompozice dostal Stalinovu cenu, za jiné však nálepku protilidového formalisty… A tak režim v hudbě dokázal nejen oslavovat, ale také obžalovávat; uměl mu bez provokací nastavit zrcadlo nebo se mu dokonce vysmát. Jeho hudba podivuhodně odráží rozporuplnost doby i samého autora, který zažíval jak přízeň, tak nepřízeň. V době, kdy bylo třeba užívat prostředky srozumitelné pracujícímu lidu, se inovativnost a západní vlivy staly nežádoucími. Ve jménu dogmaticky primitivního výkladu již tak pochybných principů socialistického realismu dospěl stát až k naprosté ideologizaci umění… Šostakovič se naučil vycházet vstříc požadavkům na sdělnost a zároveň kódovat do hudby opačně míněné vzkazy. Uměl psát tak, aby byl pochválen, i tak, že nás mrazí: propagandistická díla, ale také hudbu tichou a tragickou…

Na jedné straně spektra stojí například hudba k filmové trilogii Maxim o kariéře jednoho dělníka, nezakrytě využívající intonací, při nichž se pamětníkům komunistického režimu vybavují prvomájové průvody. Stojí tam i oratorium Píseň o lesích opěvující budování socialistické vlasti. Oslavná skladba, pravý socialisticko-realistický kýč, plná neslýchaně stupňovaných opojných zvukových dimenzí, ve které se zpívá o pionýrech a komsomolcích zalesňujících sovětskou zem. Ani při komponování těchto propagandistických opusů, přesahujících dobový průměr, neklel Šostakovič pod určité hranice, ale výhrady k režimu šly při tom stranou.

Na druhé straně spektra jsou díla jako posmutnělá Třináctá symfonie, dokončená 20. července 1962. Plod uvolnění, které nastalo za vlády Nikity Chruščova, kdy byl po Stalinově smrti pojmenován a odsouzen „kult osobnosti“ a kdy se Sovětský svaz dočkal částečné „destalinizace“. Je to z Šostakovičových symfonií nesporně ta nejhlubší, nejupřímnější, nejotřesnější… a nejlepší! Díky kritickým veršům Jevgenije Jevtušenka o neradostném životě za socialismu – o lži, kariérismu, přetvářce, bezduchosti, násilí, brutalitě, cynismu, úzkosti, korupci… a hlavně o nepřijatelnosti antisemitismu. Veršům bezprecedentním způsobem pranýřujícím nešvary doby. Neoddělitelně s tím jde však o skvělé dílo i díky hudbě samé, díky její dramaturgii, dikci, výrazu, naléhavosti.

Babi Jar je jméno rokle u Kyjeva, kde bylo za války v roce 1941 cíleně a důsledně nacisty zmasakrováno během několika dnů přes třiatřicet tisíc Židů a později postupně tisíce dalších lidí. Šlo zřejmě o největší hromadnou vraždou v dějinách lidstva. Na událost se mělo po válce v souladu se Stalinovými antisemitskými postoji zapomenout. Až když Jevgenij Jevtušenko svou básní rozpoutal diskusi, začalo se hovořit o nutnosti postavit tam památník. To se nicméně stalo až v roce 1976. První věta Šostakovičovy aktuální symfonie, Babi Jar, je svým patosem a apelem základem a středobodem více než hodinové skladby. Je to bezprostřední reakce skladatele na právě vydanou poezii, která vyšla v Litěraturnoj gazetě v září 1961. Silná inspirace, mohutný podnět, souznění s tématem.

Ale následují další části, rovněž na Jevtušenkovy verše, i když s první větou nesouvisející: Humor, burleskním a satirickým způsobem, ne nepodobným Mahlerovu, odsuzující marné pokusy tyranů spoutat důvtip. Věta s názvem V obchodě je melancholickým civilním obrazem sovětských žen, zoufale, ale vytrvale čekajících ve frontách před prázdnými regály… – soucit stejně silný jako v případě rasových předsudků a bezdůvodného násilí. Věta s názvem Strachy je neklidným modernistickým vyjádřením útlaku, Jevtušenko k ní napsal text na skladatelovu žádost. A část Kariéra je sarkastickým útokem proti byrokratům, který se dotýká cynického sobectví a bezduché poslušnosti a připomíná hodnotu kreativity. Zdánlivě nesourodé básně propojil skladatel kladoucí tichý, ale důležitý důraz na lidské svědomí tak geniálně, že i Jevtušenko prý konstatoval: Jeho hudba je udělala většími, smysluplnějšími a silnějšími. Ano, jeho umělecké poselství získalo ve spojení s hudbou mnohem větší váhu.

Však také básník i skladatel čelili před premiérou ideologicky motivovaným útokům a obstrukcím, navíc musely být změněny některé pasáže textů. Dílo totiž před prvním provedením podléhalo standardnímu schvalovacímu procesu… I na Chruščova evidentně zašli oba umělci moc daleko. Premiéru musel pod nátlakem odmítnout Jevgenij Mravinskij, dirigoval ji Kirill Kondrašin. A symfonie byla potom zakázána. O něčem, jako byla o čtvrtstoletí později perestrojka, se tehdy opravdu ještě hovořit nedalo…

Má kantátovou formu vokálně-symfonické poémy, ale hudební materiál a rozvrh – dramatický úvod, scherzo, dvě pomalé věty a finále – z ní přesto opravdu činí regulérní symfonii. Zajímavým prvkem je mohutně koncipovaný part mužského sboru – téměř celý v unisonu, připomínající budovatelské žánry, ale přesto zásadně jiný. Deklamační, vyprávěcí, dávající obsahu slov mimořádnou působivost. Maxim Šostakovič měl v Praze k dispozici mužské hlasy z Pražského filharmonického sboru a z Kühnova smíšeného sboru. Poskytují nahrávce nezdolnou sílu, smutnou, zlověstnou i bouřící temnost, nadčasový patos. Při dnešním poslechu je zřejmé, co se dalo tušit už v devadesátých letech, že se totiž z angažovaného díla podmíněného dobou za šest desetiletí definitivně stala „klasika“, něco, co má obecný přesah, něco, co je obsahem i použitými prostředky srozumitelným, přesně zacíleným, podařeným, emocionálně otřásajícím uměleckým činem – nejen svědectvím o době, ale i o lidstvu.

Nádherný výkon tu podává basista Peter Mikuláš. Z nahrávky zní bohatýrský hlas a přesná ruská dikce s věrně znějící výslovností a potřebným výrazem. Provedení korunuje.

Společný projekt Pražských symfoniků, sborů, slovenského sólisty a Maxima Šostakoviče má něco, co se bude těžko hledat jinde – „live“ atmosféru koncertů, dirigentovo zázemí osobních zkušeností v sovětském Rusku z doby před emigrací a hlavně to, co v hudbě nepostižitelně působí zázraky: jeho autentický vhled do myšlenkového světa, inspirace, záměrů a pocitů autora. Právě Třinácté symfonii to mimořádně sluší.

——–

O Šostakovičově tvorbě čtěte také v rubrice SeriálPlus článek Chaos místo hudby.

Foto: Petr Veber, Supraphon, Facebook / Ahmet Makal, Fb / MHF Český Krumlov, Wikipedia, archiv / Svatováclavský hudební festival