„Německý romantik předkládá opulentní fresku – vyhraněně niterné nebo naopak okázale oslavné dramatické obrazy.“

„Druhý díl oratoria dospěje až k Ježíšově slavnostnímu vjezdu do Jeruzaléma, který si křesťané připomínají týden před velikonocemi, na Květnou neděli.“

„Rilling nezastírá, že Lisztovo oratorium není ani tak dějovým vyprávěním, jako spíše velkou symfonickou skladbou, ani to, že vyjadřuje zbožnost spíše okázalou a obřadně církevní než niterně osobní.“

Život Ježíšův od narození po ukřižování a zmrtvýchvstání. Taková je osnova monumentálního, bezmála tříhodinového oratoria Christus od Franze Liszta, které mělo premiéru v roce 1873 v evangelickém kostele ve Výmaru pod autorovu taktovkou a za přítomnosti dcery Cosimy a jejího druhého manžela Richarda Wagnera. Jednou z nejvýraznějších částí díla je pochodové ztvárnění tématu Ježíšova příjezdu do Jeruzaléma, novozákonního tématu vztahovaného při čtení Bible právě k dnešku, ke Květné neděli – poslední neděli před velikonočními svátky… Nahrávek celé skladby moc není. Hledání nakonec vždy skončí u té Rillingovy.

Dirigent Helmuth Rilling natočil Lisztovo oratorium Christus na počátku roku 1997 při koncertech ve stuttgartském Beethovenově sále. Bylo mu tehdy čtyřiašedesát. Hudebník, který jako ředitel kůru sbormistr, varhaník a dirigent spojil svůj život s evangelickým kostelem Gedächtniskirche ve Stuttgartu, si vysloužil během let na mezinárodní hudební scéně díky svým koncertům a nahrávkám titul „bachovský papež“. Protagonisty snímku jsou s ním sopranistka Henriette Bonde-Hansen, altistka Iris Vermillion, tenorista Michael Schode, basista Andrea Schmidt, Rillingův proslavený sbor Gächinger Kantorei spolu s Krakovským komorním sborem a s nimi Stuttgartský rozhlasový symfonický orchestr.

Ve své koncepci by mohlo Lisztovo oratorium připomenout Händelova Mesiáše. Ostatně – slovo Kristus, původem z řečtiny, znamená totéž co Mesiáš, slovo pocházející z hebrejštiny: totiž Pomazaný, Bohem povolaný k nějakému úkolu. Ale podobnost mezi oběma skladbami je jinak spíše vnější. Zatímco koncertní duchovní veledílo z vrcholného tvůrčího období barokního mistra novátorsky rozvíjí anglické hudební tradice, kombinuje v libretu biblické texty se slovy dobového básníka a je do jisté míry osobní reflexí víry a meditací nad životem Spasitele, tak německý romantik předkládá spíše opulentní fresku – vyhraněně niterné nebo naopak okázale oslavné dramatické obrazy; a sleduje obrysy katolické liturgie, včetně toho, že se výrazně inspiruje gregoriánským chorálem. A mnohem větší důležitost má u něj orchestr – některé části jsou čistě symfonické, bez zpěvu.

Oratorium Christus psal Liszt v Římě, v lůně katolické církve, kam se jako padesátník na delší dobu v šedesátých letech uchýlil coby host jednoho z kardinálů. Zabýval se tam duchovní tvorbou a dokonce přijal nižší svěcení.

Lisztovo hudebně-dramatické dílo Christus je rozděleno do tří částí. První nazval Vánoční oratorium, druhou Po Epifanii a třetí Pašije a vzkříšení. V první je mimo jiné obsaženo Pastorale ilustrující zvěstování andělů. Docela charakteristické pro autora je, že následuje – v historii zcela ojedinělé – zhudebnění středověkého hymnu Stabat mater speciosa (Stála matka krásná), protějšku naopak často zhudebňovaného velikonočního hymnu Stála matka bolestná (Stabat mater dolorosa). A neméně typické je, Vánoční oratorium končí čtrnáctiminutovým, čistě instrumentálním Pochodem Tří králů.

V pochodovém duchu vrcholí i druhý díl celého oratoria Christus nazvaný Po Epifanii, tedy po zjevení, myslí se po svátku Zjevení Páně, tedy po Třech králích. Předmětem oslavy je v liturgii v této souvislosti moment, kdy je Ježíš rozpoznán jako Mesiáš a druhá osoba Nejsvětější Trojice při svém křtu v řece Jordánu. Jde v Lisztově koncepci vlastně o celý Ježíšův aktivní život: zhudebňuje Blahoslavenství z Kázání na hoře, kdy Ježíš – podle evangelií – popisuje vlastnosti toho, kdo patří do Božího království; zhudebňuje Otčenáš, tedy ústřední křesťanskou modlitbu zapsanou také v Novém zákoně; zhudebňuje slova o učedníku Petrovi jako skále, na které bude zbudována církev, kterou „brány pekel nepřemohou“; všímá si zázraků, které Ježíš činí… A druhý díl oratoria dospěje až k jeho slavnostnímu vjezdu do Jeruzaléma, který si křesťané připomínají týden před velikonocemi, na Květnou neděli. „Osanna, Benedictus qui venit in nomine Domini, Rex Israel.“

Třetí a závěrečný díl nese název Pašije a zmrtvýchvstání. Tématem jsou poslední dny Ježíšova působení na zemi a velikonoční zvěst o oběti na kříži a vzkříšení, která je klíčová pro křesťanskou víru. Zaznívá tu část Tristis est anima mea (Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!), která je scénou v Getsemanské zahradě. Zaznívá tu půlhodinové zhudebnění hymnu Stabat mater dolorosa zachycující bolest Marie, matky Boží, pod křížem… a pak přichází stručné, slavné a radostné Resurrexit: oslava vzkříšení.

Franze Liszta vnímáme jako zcela výjimečného, publikum ovládajícího pianistu, důstojný protipól houslisty Paganiniho. Jeho hlavní umělecký, ideový a kompoziční přínos německé romantické hudbě – zejména ve virtuózních skladbách pro klavír a v útvaru symfonické básně – je spojen s působením ve funkci dvorního kapelníka ve Výmaru. Avšak ani jeho tvorba ovlivněná romantickým přístupem k mystice obsažené v křesťanství není nezajímavá. Do oratoria Christus napsal hudbu dramatickou i posvátnou, slavnostní i jednoduchou, odrážející jeho ideály nového umění.

Helmuth Rilling založil v roce 1954 pěvecký sbor Gächinger Kantorei a po dlouhá desetiletí s ním pak interpretoval nejen Bacha, ale i novější autory. Roku 1965 stál také u zrodu orchestru Bach-Collegium Stuttgart. Stal se s oběma tělesy v oboru duchovní hudby světoznámým, a to zejména poté, co natočil všechny Bachovy duchovní kantáty. Ve svých hudebních aktivitách se dostal od Bacha a Monteverdiho k Händelovi a romantikům, ale pak i k Pendereckému, Gubajdulině, Rihmovi a dalším žijícím skladatelům. Navždy zůstane spojen především se staccatově elektrizující a do detailů slov duchovně hlubokou interpretací Bachova odkazu, ale stejně tak bude vnímán jako někdo, kdo měl co říci i k mnohem širšímu repertoáru. V hudebním i ekumenickém slova smyslu.

Lisztovu hudbu obdařuje patosem i vroucností, odpovídajícími době vzniku, a nenechává se příliš strhnout jeho sklonem k vnějškovostí vyjadřování. Přistupuje k ní jako ke každé jiné duchovní hudbě, to znamená s prožitím zhudebněného a zpívaného textu. Zároveň nezastírá, že Lisztovo oratorium není ani tak dějovým vyprávěním, jako spíše velkou symfonickou skladbou, ani to, že vyjadřuje zbožnost spíše okázalou a obřadně církevní než niterně osobní. Rillingova nahrávka, i vzhledem k jeho celoživotně téměř výhradnímu uměleckému ukotvení v duchovní vokální hudbě je víc než relevantní. Tím spíše, že zůstává v případě výlučného, v podstatě neuváděného a nenatáčeného díla de facto jedinou.

Foto: Hänssler Classic, FB H. Rillinga, ilustrační / Wikipedia