„Opera nezastírá, že ví o tradicích commedia dell’arte, ale je si v jedinečné kombinaci vědoma i dobového surrealismu.“

„Partituru naplnil lehce brutální, neoklasickou, futuristickou a dadaistickou hudební směsí, veselou, groteskní a parodickou, ztřeštěnou, legrační, zábavnou i hrůzostrašnou.“

„Stačí si vzpomenout na rozverný pochod s chytlavou melodií v tečkovaném rytmu, který žije zcela samostatně, jako populární symfonické hudební číslo.“

Od prvních až do posledních not rychlá a zábavná hudba, radikálně rozverné libreto, bizarně absurdní příběh. To jsou základní atributy operní taškařice Láska ke třem pomerančům, kterou komponoval Sergej Prokofjev ve Spojených státech, po opuštění bolševického Ruska a úspěšném turné po amerických městech. Měla premiéru v Chicagu přesně před sto lety, předposlední den roku 1921. Kvality díla, kterému se v tuzemsku v divadelní hantýrce neřekne jinak než „Pomeranče“, mohou nejlépe dokumentovat nahrávky dvou dirigentů. Audio Valerije Gergieva a video Bernarda Haitinka.

V opeře Láska ke třem pomerančům figuruje jeden uzdravený princ a dvě mrtvé princezny. Tak tomu alespoň bylo v pražské inscenaci před třemi lety, v pohádce, která dopadne dobře, ale jen tak tak, s odřenýma ušima. Princ je v jednom okamžiku proklet a zahoří neuhasitelnou láskou ke třem pomerančům. Jak to vše dopadne? Ze tří princezen ukrytých v plodech přežije sice jen jedna a ještě je na přechodnou chvíli proměněna v krysu, ale nakonec se vše v dobré obrátí…

Avantgardně bizarní kus, jehož námět pochází z různých zdrojů, včetně ruských, komponoval skladatel na ruský a francouzský text, a to v Americe, kam se uchýlil po bolševické revoluci. Partituru naplnil lehce brutální, neoklasickou, futuristickou a dadaistickou hudební směsí, veselou, groteskní a parodickou, ztřeštěnou, legrační, zábavnou i hrůzostrašnou. Provedení vyžaduje hodně energie a neméně tolik přesnosti. Po premiéře v Chicagu se psalo jak o „ruském jazzu bolševického střihu“, tak o „notách různých délek vystřelených z brokovnice proti bílé zdi“, ale naštěstí i o „okouzlujícím rozmaru“.

Opera nezastírá, že ví o tradicích commedia dell’arte, ale je si v jedinečné kombinaci vědoma i dobového surrealismu. Předlohou byla hra L’Amore delle tre melarance od Carla Gozziho. Libreto si upravil skladatel s Verou Janacopoulos podle Mejercholdova ruského překladu.

Vzorovou nahrávku, tak jako ostatně i v případě velkého počtu dalších ruských oper, pořídil na konci devadesátých let Valerij Gergiev se svým souborem, který se na Západě jmenoval Kirov Chorus and Orchestra. Jde o leningradské, respektive pak petrohradské divadlo S. M. Kirova, kdysi – a dnes už opět – Mariinské divadlo. Natáčelo se ve Velkém sále amsterdamské síně Concertgebouw při jednom z nesčetných hostování ruských umělců v západní Evropě. Přijížděli tehdy po pádu komunismu jako exotičtí hosté s neméně exotickým repertoárem, ať už šlo o ruskou klasiku včetně běžně neznámých děl, nebo o modernu typu Prokofjeva. Philips vydal snímek v roce 2000. Mezi sólisty tehdy byli Michail Kit, Larissa Diadkova, Alexander Morozov… a v nejdůležitějších rolích Jevgeij Akimov a mladá Anna Netrebko, která v devadesátých letech v Mariinském divadle pomalu začínala svou světovou dráhu. Hodnocení nahrávky se může lišit stejně, jako se liší pohled na Prokofjevovy opery. Která je nejlepší? Ohnivý anděl…? Jisté však je, že Láska ke třem pomerančům je hudebně víc než vděčné dílo, brilantní a nakažlivě pozitivní. Stačí si vzpomenout na rozverný pochod s chytlavou melodií v tečkovaném rytmu, který žije zcela samostatně, jako populární symfonické hudební číslo… Gergievův energický přístup ruské hudební avantgardě vyhovuje jako ten nejautentičtější.

Videonahrávka díla na DVD, která vzbuzuje i přes své relativní technické stáří velkou pozornost, má původ v Británii. Jde o záznam inscenace na festivalu v Glyndebourne z roku 1982. Dirigoval tehdy Bernard Haitink, na vizuální podobě se podíleli Pauline Grant, Maurice Sendak a Rodney Greenberg. Mezi sólisty jsou Willard White, Colette Alliot-Lugaz a Ryland Davies. Mezinárodně uznávaný festival v divadle postaveném ve Východním Sussexu na jihu Anglie, v usedlosti rodiny Christie, sahá tradicemi do roku 1934. Z původně soukromých představení se areál stal světoznámým pojmem a každoroční série tamních operních inscenací vyrostla do formátu skutečných událostí. Nahrávka zachycuje jednu z nich.

Sergej Prokofjev je autorem sedmi oper. První je Hráč komponovaný podle stejnojmenného Dostojevského románu. V roce 1919 vznikla Láska ke třem pomerančům. Po americké premiéře ve francouzštině se první uvedení v ruském originále konalo roku 1926 v Leningradu. Následuje závažný Ohnivý anděl, k němuž si libreto napsal skladatel podle stejnojmenného románu Valerije Brjusova z roku 1907. První scénické uvedení bylo až v roce 1955 v benátském Teatro La Fenice. Další operu složil v roce 1939 – Semjon Kotko vychází z románu Valentina Katajeva Já, syn pracujícího lidu. Občansky angažované dílo spojuje tradiční ruské melodie s masovými písněmi. V roce 1940 vznikla lyricko-komická opera Zásnuby v klášteře, odehrávající se v Seville v 18. století. K Prokofjevovým největším dílům patří Vojna a mír, vycházející z románové epopeje Lva Nikolajeviče Tolstého. Její definitivní verze měla premiéru až v roce 1957. Poslední operou je Příběh opravdového člověka; vznikala na koci 40. let, ale premiéry se dočkala až roku 1960. Předlohou byl stejnojmenný román Borise Polevého.

Prokofjev se v roce 1936 vrátil ze Západu do Sovětského svazu. V dobré víře se nestavěl proti principům socialistického realismu. Přesto čelil v roce 1948, spolu s Dmitrijem Šostakovičem a dalšími, ideologickému útoku – byli obviněni z formalistických zvráceností a z protilidových tendencí cizích sovětskému lidu a jeho uměleckému vkusu… Smůlu měl i v den úmrtí v březnu 1953. Zemřel také Stalin a celostátní smutek odsunul tehdy památku skladatele zcela mimo pozornost. Dnes je ale naštěstí už jasné, že Sergej Prokofjev je jedním z klasiků hudby dvacátého století.

Foto: IMDB, archiv KlasikyPlus, archiv Filharmonie Mnichov, Philips