„Maury Yeston je hudební chameleon, kterému nikdy nejde v první řadě o prezentaci vlastního hudebního stylu či jazyka, ale spíše o splnění jakéhokoliv úkolu prostředky, které se k němu nejlépe hodí.“

„Yeston Schubertovi ve vlastních textech odpovídá příběhem současné newyorské ženy, která se v prosincovém nečasu vyrovnává s rozchodem s partnerem.“

„Vše zde zdánlivě neodvratně směřuje k tragickému konci, ale místo něj nakonec přichází velké smíření protagonistky se sebou samotnou a vlastním osudem.“

Prosincové písně amerického skladatele Mauryho Yestona, dílo napsané před třemi desetiletími ke stému výročí newyorské Carnegie Hall, sice nutně neevokují vánoční atmosféru a ani jejich příběh nemá vánoční atributy, ale jsou natolik svátečním moderním protějškem k Schubertově písňovému cyklu Winterreise, že by stály za opravdu soustředěný poslech. Klidně v nejbližších klidných dnech… Představujeme je v nahrávce klasicky školené lyrické sopranistky Sheily Conolly a klavíristky Hetty Sponselee.

„Všude kolem padá sníh, všude kolem nás. Brodím se jím samotná, ty jsi dávno pryč…“ Těmito slovy začíná melancholicky laděná píseň Prosincový sníh z cyklu, který má v názvu poslední měsíc v roce. December Songs neboli Prosincové písně skladatele Mauryho Yestona (narozeného 23. října 1945 v New Jersey v USA) sice ničím neevokují vánoční atmosféru – sníh v nich navíc brzy přejde do deště, takže se nekoná ani žádný „Winter Wonderland“ –, ale přesto je možné je s klidem doporučit k poslechu pro sváteční chvíle. Představují totiž už samy o sobě malý hudební svátek, s nímž jsme se podle mých zpráv u nás ještě živě nesetkali. Což je rozhodně velká škoda, protože… Inu, vezměme to popořadě.

Zmíněný Maury Yeston představuje v americkém hudebním světě jakýsi velmi zvláštní solitér. Původně se mi ve spojitosti s ním vybavilo slovo „osobitý“, ale včas jsem se zarazil. V pravém slova smyslu osobitý totiž Yeston opravdu není. Spíše by se dalo říci, že je to hudební chameleon, kterému nikdy nejde v první řadě o prezentaci vlastního hudebního stylu či jazyka, ale spíše o splnění jakéhokoliv úkolu prostředky, které se k němu nejlépe hodí. Výsledkem je pak značně nesourodá, ale o to pozoruhodnější kolekce hudebních děl, pod nimiž je Maury Yeston podepsán. Kromě velmi originálního konceptuálního muzikálu Nine (podle Felliniho filmu „8 a ½“) z roku 1982 je například skladatelem i textařem mainstreamového a velmi konvenčního muzikálu Titanic z roku 1997. U každého z obou titulů byste patrně hádali jiného autora – je však stále týž a za hudbu k oběma kusům dostal shodou okolností prestižní cenu Tony… Kromě řady experimentálních off-broadwayských muzikálů napsal Yeston i vlastní melodicky nesmírně bohatou verzi Fantoma opery pod názvem Fantom (1991), jíž dodnes brání vstupu na Broadway tamní neotřesitelná pozice Lloyd Webberova opusu s týmž tématem. Kromě toho se ale skladatel neostýchá ani před jinými žánry: baletem (Tom Sawyer, 2011), vokálně symfonickou hudbou (An American Cantata, 2000) nebo popově laděnými projekty (Goya…a life in song s Plácidem Domingem, Glorií Estefan, Dionne Warwick a dalšími z roku 1988).

Nemělo by nás tedy překvapit, že vzniku Prosincových písní opět předcházela jedna zcela konkrétní zakázka. A ne ledajaká. V roce 1991 slavila newyorská Carnegie Hall sto let od otevření a její vedení si usmyslelo, že při této příležitosti musí zaznít „pravý americký písňový cyklus, který bude obsahovat klasické hudební postupy, stejně jako hold kabaretní a broadwayské tvorbě.“ Kdo jiný než právě Maury Yeston byl pro takový úkol jako stvořený! Skladatel k němu přistoupil stejně zodpovědně, jako uctivě: svou kompozici se rozhodl pojmout jako poctu možná nejslavnějšímu písňovému cyklu všech dob, Zimní cestě.

Franz Schubert v ní zachycuje s pomocí textů Wilhelma Mullera pochmurný příběh mladého muže na cestě po zasněžené krajině; Yeston mu ve vlastních textech odpovídá příběhem současné newyorské ženy, která se v prosincovém nečasu vyrovnává s rozchodem s partnerem. První dvě z deseti písní mají tak klasickou strukturu, že je mohl klidně napsat sám Schubert. Ostatních osm (s tím, že v poslední se opět vrací hudební téma ze samého počátku) se ale přiznaně hlásí k tradici americké lidové, populární a muzikálové hudby. Úmyslnou stylovou nesourodost spojuje příběh, či ještě lépe série pocitů, spjatých se ztrátou partnera a s hledáním nového smyslu života. V textech ukázal Yeston značný cit a pochopení pro ženskou duši; osobně mám za to, že kvalita zpívaného slova v tomto případě nikterak nezaostává za tou čistě hudební.

Připomeňme si děj všech deseti Prosincových písní alespoň ve zkratce:

1. December Snow (Prosincový sníh): Sněží a ty už tu nejsi. Každý krok, který udělám, už bude jen můj. Ještě na jaře jsem si myslela, že naše láska nikdy neskončí, ale teď už ji zasypal sníh.

2. Where Are You Now (Kde jsi teď?): V hlavě mám jedinou myšlenku – kde jsi? A co děláš? Právě se probouzíš v naší bývalé ložnici? Ráda bych na tebe zapomněla, ale nevím jak.

3. Please Let’s Not Even Say Hello (Prosím, už se nezdravme): Jestli se náhodou potkáme, prosím, nezastavujme se spolu a ani se nezdravme. Ještě jsem se nenaučila rozcházet a teprve se to učím.

4. When Your Love Is New (Když je láska ještě mladá): Pamatuji se, když jsme se setkali a zamilovali se do sebe. Věřila jsem, že jsem polovinou jednoho celku a že se nikdy nerozloučíme.

5. Bookseller In The Rain (Knihkupec v dešti): Podívej se na toho pouličního knihkupce: jeho knížky jsou plné příběhů, podobných tomu našemu. Pustíš mě ještě někdy do toho svého? Sama si připadám jako kniha – jenže zavřená.

6. My Grandmother’s Love Letters (Milostné dopisy mé babičky): Šla jsem do podkroví uložit tvé dopisy, a našla milostné dopisy své babičky. Každý z nich znamená vzdech z dávných časů. Představovaly pro ni celý svět, a mně se moc stýská po ní i po lásce.

7. I Am Longing (Toužím být milována): Chci být zase milována! Kdo bude mít tak ochotné srdce? Jsem připravená jeho lásku opětovat.

8. I Had A Dream About You (Zdálo se mi o tobě): Zdálo se mi o tobě. Byli jsme zase spolu a byl to ten nejkrásnější sen, jaký jsem kdy měla.

9. By The River (U řeky): Ze zledovatělého mostu slyším řeku, jak volá: „Pojď ke mně, ulehčím ti tvé břemeno, stanu se tvým milencem a přinesu ti svobodu. V mé náruči už nebudeš nikdy plakat.“

10. What A Relief (Taková úleva): Měla bych být zoufalá, ale cítím úlevu – vím, že na tebe jednou zapomenu a začnu žít znovu od začátku.

Ve světové premiéře – kde jinde, než v Carnegie Hall, konkrétně ve Weillově síni – provedla cyklus kabaretní zpěvačka Andrea Marcovicci. Po obrovském úspěchu se skladba stala velmi rychle populárním dílem a dostalo se do repertoáru klasicky školených zpěvaček i umělkyň, jejichž doménou je populární hudba a muzikál. Dramatický ráz díla samozřejmě inspiroval i mnohá scénická provedení; na přelomu tisíciletí se cyklus – nezřídka v překladech – začal objevovat i na evropských jevištích. Památná je zejména interpretace francouzské zpěvačky Isabelle Georges, která zpívala Prosincové písně ve své mateřštině v Theater du Renard v Paříži po dobu tří měsíců v roce 2004. Až dosud byla zaznamenána řada koncertních i divadelních produkcí ve Velké Británii, Německu, Holandsku a Polsku. Rozsáhlá je také diskografie December Songs, a místo výčtu jednotlivých nahrávek možná postačí, když připomeneme jednu z posledních. V rámci genderové vyváženosti se stal roku 2017 vypravěčem příběhu o rozchodu s mužem poprvé muž, kabaretní zpěvák Stearns Matthews…

Na nahrávce, kterou mám k dispozici, spolupracují ve vzácné souhře klasicky školená lyrická sopranistka Sheila Conolly a klavíristka Hetty Sponselee. Zhruba čtyřicetiminutová kompozice uplyne v jejich podání v neobyčejně kompaktní podobě a s důrazem na gradaci příběhu. Vše zde zdánlivě neodvratně směřuje k tragickému konci, ale místo něj nakonec přichází velké smíření protagonistky se sebou samotnou a vlastním osudem. Tato interpretace je důkazem, že Yestonova inspirativní skladba má rozhodně co nabídnout i náročným posluchačům, ale že zároveň může na atraktivní úrovni představit tento žánr i těm, kdo jinak dávají přednost spíše populární hudbě a muzikálům.

Nebojte se proto osamělé hrdinky Prosincových písní ani vy. Pokud se – podle mého názoru vůbec nejhodnotnější – skladba „hudebního chameleona“ Mauryho Yestona objeví časem i v našich koncertních síních, dostane se k českým posluchačům skutečný skvost světové písňové tvorby, který by byla škoda nepoznat.

Foto: archiv autora, IMDB, Wikipedie, Amazon.de