„Pod jeho taktovkou je to výbušná, syrově stručná, téměř barbarská hudba.“

„Mackerras byl interpretem Mozarta, Händela, anglických skladatelů i Brahmse a Wagnera. Česká tvorba nicméně pro něj byla nepřehlédnutelnou a mimořádně důležitou položkou.“

„Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka, rekapituloval svůj život nedlouho před smrtí.“

Nahrávek skladeb českých autorů, pod nimiž je jako dirigent podepsán Sir Charles Mackerras, je nespočet. Ještě mnohem víc bylo koncertů, které řídil v Praze a Brně, stejně jako koncertů a operních představení, na nichž nastudoval a řídil českou hudbu mimo naše území. Živý snímek Janáčkovy Glagolské mše z festivalu Janáček Brno 2004 připomínáme v den nedožitých 95. narozenin tohoto „přítele české hudby“, Australana narozeného v USA a žijícího v Británii, jehož život se uzavřel v létě před deseti lety.

Únorový koncert Charlese Mackerrase, který v roce 2004 uzavřel program tehdejšího festivalu Janáček Brno, a to provedením Glagolské mše, počítá Filharmonie Brno – spolu s natáčením opery Řecké pašije Bohuslava Martinů v roce 1981 se stejným dirigentem – mezi nejzajímavější vrcholy své historie. O Siru Charlesovi se hovořilo jako o „příteli“, případně i „misionáři“ české hudby. Dirigoval ji často, rád a znalecky. Zejména u Janáčka vynikala jeho elektrizující muzikalita. Pod jeho taktovkou je to většinou výbušná, syrově stručná, místy téměř až barbarská hudba, která má však samozřejmě i lyrický pól. Snímek z Janáčkova divadla zachycuje Český filharmonický sbor Brno, pěvce Helenu Kaupovou, Evu Garajovou, Petera Straku a Richarda Nováka a varhaníka Aleše Bártu. Je prezentován jako nahrávka bez jediného střihu. Na první poslech u ní zaujmou nepřeháněná tempa, celková postupná gradace k vyhrocené části „Svet“ a naopak ztišenému zpěvu „Agneče božij“, přesná artikulace orchestru, analyticky zachycený zvuk a s tím související mimořádně zřetelná výslovnost, včetně sboru, příjemně lyričtější fond sopranistky a krásně zbarvený nepřepínaný hlas tenoristy, výrazové kontrasty mezi „pravoslavně“ znějícími místy, bukolickými epizodami, slavnostními a hymnickými vrcholy, mezi naléhavostí některých zvolání, bušením tympánů a až americky rovně hrajícími žesti… Intrada je jako tečka nádherně janáčkovsky zběsilá. Jen ty varhany nejsou tak dobré jako v Rudolfinu…

K porovnání může sloužit na CD ještě o něco údernější Glagolská mše z roku 1984, kdy Charles Mackerras diriguje Českou filharmonii a Pražský filharmonický sbor a sólisty jsou Elisabeth Söderström, Drahomíra Drobková, František Livora a Richard Novák, a pak audiovizuální nahrávka na DVD, pořízená se stejným tělesy a s Evou Urbanovou, Bernardou Fink, Leo Marianem Vodičkou a Petrem Mikulášem v roce 1996. Ta před Introitus zrcadlově zařazuje strhující dvouminutovou žesťovou Intradu, kterou jinak skladba standardně končí. Mackerras s muzikologem Johnem Tyrrellem připravil pro vídeňské nakladatelství Universal Edition v roce 1996 původní podobu Její pastorkyně, bez Kovařovicových úprav. Editoři označili vydání jako verzi roku 1908, v Brně se z těchto not hrála poprvé v roce 2004, přesně sto let po světové premiéře.

Podobně hledal delší dobu dirigent i původní podobu Glagolské mše a neotřelé umístění Intrady na samý začátek díla k ní s dalšími většími či menšími detaily patří; definitivní rekonstrukce a vydání původní verze z premiérového roku 1927 je však až pozdější zásluhou brněnského muzikologa Jiřího Zahrádky. Od běžně hrané podoby z roku 1928, Janáčkem upravené pro pražské uvedení, se v některých místech odlišuje.

Po staletí platilo, že mešní kompozice jsou vážné a důstojné, klidné a slavnostní. U Janáčka jde také o vážné a hluboké umění, o dílo s velkým osobním nábojem, ale na poslech o hudbu neučesanou, přímočarou a živelnou. Jiří Zahrádka shrnuje svůj pohled na Glagolskou mši slovy o jedné z vrcholných skladeb duchovní literatury vůbec; jak připomíná, ačkoliv ji autor věnoval vysokému hodnostáři katolické církve Leopoldu Prečanovi, duchovní rozměr díla přesahuje katolickou doktrínu a směřuje k panteismu, názoru na svět pro Janáčka typickému.

Sir Charles Mackerras byl interpretem Mozarta, Händela, anglických skladatelů i Brahmse a Wagnera. Česká tvorba nicméně tvořila a v jeho odkazu tvoří, a to zdaleka ne pouze pro české milovníky hudby, nepřehlédnutelnou a mimořádně důležitou položku. V jeho diskografii figuruje Má vlast, Dvořákovy symfonické partitury, Janáčkova orchestrální díla, kantáta Amarus i opery, od Martinů Dvojkoncert, Fresky, Polní mše a Řecké pašije… Na počátku 90. let řídil ve Stavovském divadle Dona Giovanniho a v roce 2004 v pražském Národním divadle nastudoval Výlety páně Broučkovy. Janáčkovy opery dirigoval po několik desetiletí po světě. „Bylo třeba zdůrazňovat, že velkým skladatelem byl i Janáček! A to bylo to, co jsem také dělal. Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka,“ rekapituloval svůj život nedlouho před smrtí.

Suk kreslí nejjemnějším perem, Janáček vyřezává kudlou, říkával prý Václav Talich. Právě na něho Charles Mackerras po celý život vzpomínal jako na učitele. Studoval u něj soukromě v poválečných letech. Přišel do Prahy v roce 1947 se stipendiem od Britské rady, učil se (a do konce života) mluvil česky. Po Únoru 1948 chodíval za Talichem do jeho vily za Berounem. Vděčil mu za mnohé podněty. A Čechům obecně byl podle svých slov vděčný, že mu dali první příležitosti dirigovat v mezinárodní situaci. Pro nás se naopak stal součástí novodobých dějin české hudby. Mezi těmi, kdo se nenarodili v této zemi, není totiž asi nikdo jiný, kdo by měl takový vliv na české umění v zahraničí, řekl Václav Riedlbauch, když byl ministrem kultury a předával Siru Charlesovi medaili Artis Bohemiae Amicis.

Foto: Filharmonie Brno, Ivan Malý, Wikipedia, Lesley Mair