„Když vyšla v roce 1987 na zcela novém typu nosiče – na kompaktním disku, nebralo nadšení fanoušků konce.“

„Pro Václava Smetáčka byla Má vlast stěžejním dílem celé jeho kariéry.“

„V nejednom detailu je Smetáček navzdory desítkám dalších nahrávek jedinečný a osobitý.“

Označíme-li některou nahrávku za legendární, zpravidla máme na mysli historické snímky z dávných dob, které se zapsaly do historie zvukových záznamů. Nazvat tak nahrávku z digitální éry, tedy z doby spíše novější, může tedy leckoho překvapit. A přece tomu tak je – u Mé vlasti s Václavem Smetáčkem minimálně ze dvou důvodů. Jedním je jeho přítomnost za pultem České filharmonie, druhým pak skutečnost, že se jedná o vůbec první českou nahrávku vydanou na kompaktním disku. Připomeňme si ji právě dnes, v den stého výročí vzniku Československa.

Na počátku 80. let se jednalo o velkou senzaci. Už na vinylových deskách byla k rozeznání určitá zvuková „dokonalost a čistota“ na rozdíl od starších analogových snímků. Má vlast byla v Rudolfinu natočena v roce 1980 a roku 1981 vydána firmou Supraphon na LP. Když pak vyšla v roce 1987 na zcela novém typu nosiče – na kompaktním disku, nebralo nadšení hudebních a zvukových fanoušků konce.

Tím druhým důvodem, proč je možno tento snímek považovat za legendární, je fakt, že za pult České filharmonie byl pozván Václav Smetáček. Dlouholetý šéf Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK provedl toto základní dílo české národní hudby mnohokrát – po vlastech českých i v zahraničí. Nezapomenutelné jsou Smetáčkovy koncerty s Mou vlastí v rámci turné České filharmonie po českých městech bezprostředně po srpnové invazi. Málokdy jsme zažili něco tak emotivního! Smetanovým cyklem zahajoval Václav Smetáček každou sezónu FOKu, uváděl jej na mnoha dalších mimořádných koncertech. Počet jeho provedení vysoko překročil stovku. Vzpomínám na jeden rozhlasový přenos z Vídně, kdy FOK byl pozván do nedělní dopolední koncertní řady Vídeňských filharmoniků. Sál Musikvereinu bouřil nadšením, neboť Smetáček dával Smetanův cyklus v klasicky vyváženém tvaru, jako dílo, které je spíše oslavou s impozantními vrcholy než psychologickou sondou. Bylo patrné, že „Prager Symphoniker“ měli dílo dokonale zažité a na světovém pódiu jej provedli ve své nejlepší konstelaci.

Historie nahrávek tohoto Smetanova díla je poměrně bohatá. K řadě snímků českých sympaticky přibyly i zajímavé nahrávky ze zahraničí, ať už za účasti českých dirigentů, anebo zahraničních. Protože Václav Smetáček uváděl se svým orchestrem Mou vlast pravidelně (třikrát zahajoval Pražské jaro – jednou s FOKem, dvakrát s Českou filharmonií), jistě si zasloužil už dříve možnost natočit ji na zvukové nosiče. Nahrávací studia však dlouhá léta patřila pouze České filharmonii a jejím dřívějším či dosavadním šéfům. Výjimkou jsou staré snímky na šelakových deskách se Symfonickým orchestrem pražského rozhlasu (Otakar Jeremiáš, 1941) a Orchestrem Národního divadla (Karel Boleslav Jirák, 1943). Vůbec první nahrávku celého cyklu uskutečnila Česká filharmonie s Václavem Talichem už v roce 1929 pro firmu His Master´s Voice. V lepších technických parametrech ji tentýž orchestr s týmž dirigentem a pro tutéž společnost pořídil v roce 1941. Tato nahrávka ale na dlouhou dobu zcela zmizela, ba dokonce se tvrdilo, že byla za okupace zničena. Teprve její „odhalení“ po roce 1990 dokázalo její vysoké kvality.

Na vinylových deskách se Má vlast poprvé objevila v nastudování Karla Šejny, samozřejmě s Českou filharmonií, ale na snímku ne příliš technicky zdařilém, pořízeném ve studiu Domovina v roce 1950. Ovšem následující vzorový Talichův snímek z roku 1954 pořízený už v Rudolfinu ovlivnil celé generace domácích dirigentů a byl dlouhá léta vysoce ceněn jako nejlepší ve světě. Po roce 1960, v době plného nástupu stereofonie, se počítalo s Jaroslavem Krombholcem, jehož nastudování s Českou filharmonií pro Pražské jaro v roce 1961 a 1962 bylo zcela mimořádné. Z důvodu dirigentovy nemoci k tomu nedošlo, a tak zaskočil šéf Karel Ančerl. Ten svou novodobou koncepcí obohatil diskografii o velice zajímavý reprezentační moderní snímek, který byl potom jediný k dosažení až do roku 1976, kdy po osmiletém šéfování konečně svůj cyklus natočil i Václav Neumann.

A potom, pouhých pět let po Václavu Neumannovi přichází Václav Smetáček (tím také končíme tuto malou historickou exkurzi). Pro mnohé to byl fakt vzhledem k délce mezičasů mezi minulými „inovativními“ nahrávkami poněkud překvapující. Ale záhy i ti pochybující pochopili, že příčinou zdaleka nebyla pouze snaha Supraphonu mít co nejdříve základní dílo české národní hudby v digitální verzi. Jak již bylo řečeno, pro Václava Smetáčka byla Má vlast stěžejním dílem celé jeho kariéry. Pozvání k její nahrávce s Českou filharmonií považoval za vrchol své umělecké dráhy. I po tolika letech je zcela zřejmé, že v  dlouhé řadě jejích dirigentů prostě nemohl chybět a trvalý záznam jeho koncepce byl nanejvýše nutný a správný. V nejednom místě, detailu je navzdory desítkám dalších nahrávek jedinečný a osobitý.

Oproti vznešenosti některých nastudování nás hned po začátku Vyšehradu potěší docela svěží tempo, aniž by se ovšem ztrácela vznešenost vrcholových pasáží. Ty jsou zbaveny veškerého forsírování – hudební tok plyne měkce a s noblesním klidem. Podobně lze hovořit i o Vltavě. Její hlavní téma zaznívá jako prostá píseň, zbavená rozbouřeného romantického výrazu a rubat, tempo polky je zcela ideální, rusalky září niternou krásou. Skvěle je vystavěný závěr, téma Vyšehradu je zdůrazněno působivým zpomalením. Možná diskutabilní se může jevit poměrně rychlá počátečná jízda Ctiradovy družiny v Šárce, čímž poněkud ztrácí na své noblese. Podobný pocit můžeme mít i při rychlejším tempu první prezentace pochodu v Blaníku. Dramatičnost v závěru Šárky není nikterak přehnaná, a přesto neztrácí nic ze svého strhujícího výrazu. Málokteré Luhy a háje se mohou pochlubit tak nádherně jednolitou hymnickou plochou na svém začátku. Polka zde je opravdu polkou, ne jakýmsi kvapíkem, jak jsme kolikrát svědky, Pražské jaro nevyjímaje. Václav Smetáček byl skutečným stavitelem a mistrem vrcholů! Jeho již zmíněné vkusné zpomalení před motivem Vyšehradu ve Vltavě se opakuje i před vrcholovou citací husitského chorálu v Táboře a potom ovšem v závěru Blaníku, který je snad nejpovedenějším završením ze všech dosavadních nahrávek.

Bylo by nesprávné neporušit jednoznačnou pochvalu a nezmínit i drobné pihy na kráse, bez kterých snad nemůže být žádná nahrávka. Kromě zanedbatelných slyšitelných střihů je zde jedno úsměvné opomenutí týkající se chybějící první doby ve vrcholné pasáži Ctiradovy pitky. Efektní činel na druhé době se tím nechtě přesunul na těžkou první dobu a efekt bujaré nálady byl poněkud oslaben.

I takové věci se mohou stát na umělecky špičkových nahrávkách. A Smetáčkova Má vlast k nim nesporně náleží. A navíc zůstává do budoucna stylově aktuální interpretací a trvalou vzpomínkou na našeho skvělého, bohužel díky letícímu času poněkud zapomínaného dirigenta.

Foto: smetacek.cz