„Už mnohokrát jsme se přesvědčili, jak umělecky skvělé jsou historické nahrávky, které byly pozdějšími stereofonními i jinými verzemi zastíněny.“

„Nahrávce nesporně dominuje v té době pravděpodobně nejlepší představitel Revírníka, legenda brněnské opery Rudolf Asmus.“

„Příhody lišky Bystroušky se staly významným mezníkem nejen umělecké dráhy dirigentovy, ale i historie naší nejvýznamnější vydavatelské firmy.“

Dnes uplynulo sto let ode dne, kdy na svět přišla budoucí dirigentská legenda a dlouholetý šéfdirigent České filharmonie, Václav Neumann. Při příležitosti tohoto významného jubilea připomínáme historicky první na LP vydanou nahrávku opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka, která vznikla v roce 1957 právě za Neumannova řízení.

Při pohledu na množství nahrávek tohoto mistrovského operního díla se nám dnes může jevit její vůbec první zachycení na komerční nosiče (původně na LP-desky, později v reedici na CD) jako méně zajímavé. Chyba lávky! Už mnohokrát jsme se přesvědčili, jak umělecky skvělé jsou historické nahrávky, které byly pozdějšími stereofonními i jinými verzemi zastíněny a postupně upadaly v zapomnění. Sběratelé a milovníci zvukových záznamů, kteří upřednostňují před technikou uměleckou výpověď, však o těchto nahrávkách vědí a upřímně se radují z jejich návratů prostřednictvím jejich rekonstrukcí (samozřejmě pouze těch vydařených!) a vydání na novodobých nosičích.

I přes světový věhlas ve světě, který postupně sílil už od padesátých let minulého století, byla Janáčkova cesta k běžnému posluchači poměrně složitá a přiznejme si, že leckteří posluchači mu nepřišli na chuť dodnes. Nahrávání novodobých oper českého repertoáru bylo u Supraphonu v počátcích edic operních kompletů (od roku 1950) poměrně opatrné. Z Janáčka zazářila pouze v roce 1953 Její pastorkyňa v nahrávce Jaroslava Vogla se Štěpánkou Jelínkovou, Beno Blachutem, Ivo Žídkem a Martou Krásovou. Příhody lišky Bystroušky musely čekat na svůj záznam na komerční nosiče až do roku 1957, kdy vznikl dnes sledovaný snímek Václava Neumanna.

V té době již existovala vzorová nahrávka v brněnském rozhlase, dodnes považovaná za autentickou, pod níž je podepsán blízký mladší spolupracovník samotného autora a dokonalý znalec jeho díla Břetislav Bakala (na komerčních nosičích byla u firmy Panton vydána po mnoha letech jako historický dokument). I po tolika letech působí oba snímky zcela aktuálně a během své existence se staly nejednou vzorem dalším, mladším interpretům. Byl mezi nimi i Sir Charles Mackerras, který Lišku Bystroušku natočil ve Vídni v roce 1981 pro firmu Decca. Supraphon přišel poprvé s Liškou v nové stereofonní verzi v roce 1972 (soubor Národního divadla v Praze s Bohumilem Gregorem) a získal za ni, podobně jako za dnes sledovanou nahrávku, vysoká prestižní ocenění. Pro úplnost domácí produkce zmiňme ještě velmi zdařilou filharmonickou nahrávku Václava Neumanna, vydanou v roce 1982, pořízenou už digitálně, rovněž oceněnou v zahraničí. Jak vidno, Janáčkova Liška Bystrouška má oproti jiným operám velké štěstí na vesměs výtečné nahrávky.

Přesto ta první, pořízená mono, se těší naší mimořádné přízni. Pomineme-li fakt, že se objevila poprvé na deskách (LP), hovoří pro to další nezanedbatelné důvody. V té době byl založen tzv. Gramofonový klub, který nabízel zvláště mimořádné, technicky dokonale ošetřené nahrávky (perfektní mono záznamy zvukového mistra Františka Burdy jsou dodnes pověstné!), zabalené nikoliv do anonymních obalů, v té době zcela běžných, ale v rámci alba s bohatou textovou výbavou a libretem. Sedmatřicetiletý Václav Neumann u nás v té době nebyl příliš známý, ovšem vědělo se, že plní velmi závažné závazky v zahraničí. V berlínské Komické opeře, kde byl šéfem, nastudoval s tamějším světově proslulým ředitelem Waltrem Felsensteinem mimo jiné právě Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Neumannova hudební složka byla vysoce ceněna a soudí se, že toto nastudování otevřelo Janáčkově opeře cestu do světa.

Slouží ke cti tehdejšímu vedení Supraphonu (ředitelem byl Jaroslav Šeda), že využilo tohoto světového úspěchu a rozhodlo se s Václavem Neumannem tuto operu natočit – samozřejmě ne s Komickou operou, ale s Národním divadlem, respektive s jeho sborem a orchestrem. Sólisty nebyli pouze jeho členové, ale pozváni byli i zajímaví pěvci z Brna. Nahrávce nesporně dominuje v té době pravděpodobně nejlepší představitel Revírníka, mimo jiné i účastník zmiňovaného Neumannova nastudování v berlínské Komické opeře i Bakalovy rozhlasové nahrávky, legenda brněnské opery Rudolf Asmus. Jeho skvělé hlasové dispozice, které nikdy nesklouznou do efektu, ale imponují naopak jadrností projevu, vytvářejí postavu pravého lesáka, hluboce vkořeněného do nádherné přírody v okolí Brna, upřímně milujícího svou rodinu, ač jeho přísná „dobrák ženská“ často bručí a komanduje.

Zajímavé je obsazení titulní role. Sopranistka Hana Böhmová, v době natáčení sólistka plzeňské opery, nemohla vstoupit do všeobecného povědomí v neposlední řadě i kvůli tomu, že v nahrávání měli zelenou především sólisté naší první scény. Na deskách měla možnost se prezentovat pouze jako Bystrouška a také v jedné árii z Pucciniho opery Gianni Schicchi (1961). Svůj lyrický soprán uplatnila v roli Bystroušky zcela ideálně. Výborná Libuše Domanínská – Bystrouška na Bakalově nahrávce – zde byla výrazově ideálně odlišným lišákem Zlatohřbítkem. I ostatní představitelé, včetně vedlejších, menších rolí, byli vybráni ideálně. Patří mezi ně i další špičkoví pěvci z brněnské Janáčkovy opery (Květa Belanová, Václav Halíř).

Zcela samostatnou kapitolu by zasloužil orchestr Národního divadla, kterému Janáčkova partitura díky mezihrám, ale i propracovanému doprovodnému partu umožnila poměrně široké pole působnosti. Václav Neumann jich dokonale využil a orchestr plně zapojil do děje, zdá se, že přirozeněji než v případě jinak skvěle hrající České filharmonie v mnohem pozdější nahrávce. I v mono-verzi orchestr Národního divadla zní jako zkušené symfonické těleso (lyrické pasáže v lese, zvláště pak gradace při východu slunce). Je vůbec škoda, že Václava Neumanna coby operního dirigenta znali, zvláště díky jeho působení v Berlíně, Lipsku, Stuttgartu a dalších předních scénách, více zahraniční posluchači než naši domácí. Jeho Janáček u nás zněl (s výjimkou ojedinělých nastudování v Národním divadle zvláště v posledních letech) především na koncertech České filharmonie. Je dobře, že několik let po úspěšné první nahrávce Lišky dostal Václav Neumann od Supraphonu možnost natočit – opět se souborem Národního divadla – Výlety pana Broučka. Této nahrávky, která vyšla podobně jako Liška v nové době v reedici na CD, si obzvláště cenil. Nicméně Příhody lišky Bystroušky se staly významným mezníkem nejen umělecké dráhy dirigentovy, ale i historie naší nejvýznamnější vydavatelské firmy.

Foto: Discogs, Fb Shaniho Andrewse