„Jako by tato hudba podporovala povahu příběhu a náboženskou povahu buddhismu: z prostoty vyrůstající štěstí, klid a vyšší uvědomění.“

„Glass vytváří zvuk Tibetu: energický, pevný, nezlomný a až děsivě přímočarý.“

„Skladatel od poloviny šedesátých let vyznává buddhismus a je velkým zastáncem tibetské nezávislosti.“

Hollywoodský film Kundun Martina Scorseseho na motivy Melissy Mathison nabízí životní příběh čtrnáctého dalajlámy. Dnes již filmová klasika z roku 1997 není oceňovaná jen pro originální zpracování hlavního příběhu, ale i pro filmovou hudbu. Vytvořil ji Philip Glass a filmu prokázal dobrou službu. Vytvořil osobitý soundtrack tibetské hudby. Svými ikonickými kompozičními prostředky zdůraznil nezadržitelný tragický osud celého tibetského lidu. Glassovu filmovou hudbu připomínáme právě dnes, kdy má tibetský duchovní vůdce dalajláma 85. narozeniny.

Glassova hudba netratila nic ze své originality ani 23 let po vzniku filmu. Celý soundtrack nese barvu tibetského světa: vzdáleného, drsného, tajemného, víceméně prostého, zároveň nesmírně autentického, plnohodnotného a z pohledu západního diváka jaksi „opravdového“. Glass logicky využívá zvukový kolorit tibetské kultury. V hudbě se objevují tibetské rohy, tibetské činely, zpěv tibetských mnichů, zvonce… Přesto je kompozice postavena v jeho ikonickém minimalistickém stylu. Jako by tato hudba podporovala povahu příběhu a náboženskou povahu buddhismu: z prostoty vyrůstající štěstí, klid a vyšší uvědomění. Tak přesně ve filmu Glassova hudba funguje: jako zdůrazňující prvek, který je postaven na zcela jednoduché lince.

Tato „prostota“ je pro Glasse specifická, je v ní ukryta sama genialita. I kombinace čtyř po sobě repetitivně jdoucích tónů nachází svoje pevné místo. Má za úkol zvyšovat napětí filmového příběhu za zcela jednoduchých prostředků. Dalajlámův životní příběh, na první pohled tragický osud, který je v hlubším pohledu nesmírně plný a šťastný. Lidský život má smysl a jeho poctivé žití přináší štěstí. Vrací se v principu příčiny a následku, díky karmě každého z nás.

Glass se koncem šedesátých let setkal s hudbou Steva Reicha. Následně radikálně zjednodušuje svůj styl a obrací se ke svému dnes typickému a dobře rozpoznatelnému hudebnímu vyjádření. Základ jeho hudby se zásadně nemění. Glass jako hlavní představitel hudebního minimalismu – ačkoliv on sám by termín minimalismus nahradil spojením „hudba s repetitivními strukturami“ – nabízí v jeho repetiticích jakýsi klid a odpoutání. V tomto směru nabízí pro film přidanou hodnotu. Tou je ustálenost a jednoznačná specifičnost jeho zvuku, v hlubším porozumění potom jakýsi emoční klid ve smyslu této kompoziční techniky.

Kritická spojení jako emoční odtažitost zde nepochodí. Hudba zvukově evokuje přírodní rytmy: vodu, oheň, měsíc, slunce. Minimalistický zvuk a obraz (statické záběry kameramana Rogera Deakinse) se zde potkává ve zvláštní synergii. Glass vytváří zvuk Tibetu: energický, pevný, nezlomný a až děsivě přímočarý. Nabízí se hledat ve spojení jeho kompozičního stylu a dalajlámova příběhu bližší důvody, zrcadlící se ve slově „prostota“, která oba dva může spojovat. Tyto důvody vyvěrají z Glassova přesvědčení, protože od poloviny šedesátých let vyznává buddhismus a je velkým zastáncem tibetské nezávislosti. Jednotlivé dílky skládanky zde zapadají do sebe. Prostota hudby ale nic neubírá na plnosti filmového příběhu, na dramatu, který na plátně probíhá.

Hudba nabízí až symfonické kontury, nekonečná ostinata, opakující se rytmy. Vyznívá rozjímavě, procítěně, nepůsobí nikterak pompézně. Občas z hudby mrazí. Rozhodující byla jistě Glassova osobní náboženská zkušenost praktikujícího buddhisty. Aura duchovní síly vyvěrá z většiny tracků.

Glassova zvuková estetika dává filmu, který staví na hollywoodské popularitě tématu buddhismu (úspěšný velkofilm Sedm let v Tibetu vznikl ve stejné době jako film Kundun), přidanou hodnotu oproti ostatním podobným snímkům. Povedla se mu neuvěřitelná věc. Díky povaze jeho kompoziční techniky a „blízkosti“ k něčemu, co lze nazvat autentický tibetský zvuk, i díky využití originálních nástrojů, vzniká představa buddhistické hudby pohledem západního světa. Glassova hudba bez filmu funguje, film bez Glassovy hudby nikoliv. Autor tak nabízí zvukovou perličku a staví hudbu v protikladu tradičních autorů filmové hudby. Proto se vyplatí se hudbě věnovat i nad rámec filmového záznamu. Albu patří místo mezi jinými velkými autorovými díly. Philip Glass byl za zhudebnění nominován na Oscara a Zlatý glóbus. Originální soundtrack k filmu vydal Nonesuch Records v roce 1997.

Foto: philipglass.com, archiv autora, Touchstone Pictures