„Zpívá a hraje zde neokázale majestátní postavu Vodníka tak, jak vešel v obecnou paměť.“

„Haken byl v tuzemsku pro dvě tři generace přímo ztělesněním této role.“

„Zpívá zněle, s krásnými probarvenými a srozumitelnými hloubkami i s pěkně vyklenutými a rovnoměrně rozvrženými dalšími polohami, vznešeně a velebně.“

Dvořákovu Rusalku posuzujeme většinou podle představitelky titulní role. Dnešní stodesáté výročí narození Eduarda Hakena však může být ojedinělým okamžikem, ve kterém se na jednu ze světově nejhranějších českých oper můžeme podívat z hlediska obsazení úlohy Vodníka. Legendární basista v ní figuruje jak na první tuzemské gramofonové nahrávce díla, tak v jeho prvním televizním zpracování, stejně jako i v první filmové podobě Rusalky přístupné na DVD.

Rusalky, to je defilé sopranistek sahající od loňské nádherné ostravské kreace Kateřiny Kněžíkové zpět přes Evu Urbanovou, Danu Burešovou, Pavlu Vykopalovou či Janu Šrejmu Kačírkovou až po Miladu Šubrtovou a Ludmilu Červinkovou, která zpívá na Krombholcově prvním českém snímku z roku 1952. Neméně bohaté je spektrum zahraničních pěvkyň, jejichž hlasy jsou zachyceny v kompletech: od Hildegard Behrensové a Teresy Stratas přes Anu Maríi Martínez, Camillu Nylund, Cheryl Barker a Kristine Opolais až po Renée Flemingovou. Mimořádné místo mezi všemi zaujímá Gabriela Beňačková, hvězda nahrávky Václava Neumanna a také vůbec první interpretka Rusalky v newyorské Metropolitní opeře.

Vyjmenovat všechny Vodníky není možné, ale ani nezbytné; byli jimi jak vynikající čeští basisté v čele Richardem Novákem, tak skvělí zahraniční basisté od Jevgenije Nestěrenka přes Franze Hawlatu po Günthera Groissböcka. Eduard Haken byl nicméně v tuzemsku pro dvě nebo tři generace přímo ztělesněním této postavy. Vodník byl také jeho nejoblíbenější rolí a vedle Kecala z Prodané nevěsty určitě i tou nejčastěji hranou.

Haken se narodil 22. března 1910 jako Volyňský Čech na západní Ukrajině. Odešel do Prahy studovat medicínu, ale nakonec zvítězilo divadlo a zpěv, který studoval jen soukromě. V letech 1938 až 1941 působil v operním souboru Českého divadla v Olomouci. Odtamtud ho Václav Talich angažoval do pražského Národního divadla, kde postupně ztvárňoval stěžejní role basového oboru a stal se nakonec jednou z hlavních osobností období nazývaného zlatou érou.

V roce 1952 byl spolu s čele s Ludmilou Červinkovou, Beno Blachutem, Marií Podvalovou a Martou Krásovou oporou první tuzemské nahrávky Dvořákovy Rusalky, kterou v Národním divadle natočil tehdy čtyřiatřicetiletý dirigent Jaroslav Krombholc. Snímek se stal základem prvního filmového ztvárnění opery, za nímž v Československé televizi stál v roce 1960 režisér Ilja Hylas. Když dnes šest desetiletí starou černobílou televizní inscenaci sledujeme, nemůžeme pominout, že je už hodně stará. Zvuk je plochý, scéna kašírovaná, obraz naivní, herectví statické a stylizované. Dojemný dokument doby. A Rusalka (kterou hraje Yvetta Pešková) se oběma dalším hlavním ženským postavám podobá nejen vizáží univerzální blondýny se závojem, ale bohužel také hlasově. Ludmila Červinková zpívá vodní vílu od začátku do konce značně dramaticky, závažně a přísně, podobně jako Marie Podvalová Cizí kněžnu a obdobně jako Marta Krásová Ježibabu, se všemi typickými znaky tehdejší výslovnosti a nasazování a propojování tónů, ne nepodobnými mluvě ve starých filmech. Také Prince hraje někdo jiný (Oldřich Stodola); Beno Blachut ale pěvecky dává roli svou typickou vroucnou a měkkou lyriku, aniž by ji ochudil o naléhavost.

Eduard Haken Vodníka zpívá i hraje. Už zde, stejně jako později, je „tatíčkem“, podle hlasu spíše starostlivým a moudrým, vzbuzujícím respekt, ale nijak aktivním, dikcí nic dramatického nesdělujícím, nicméně skvěle deklamujícím. Zpívá neokázale majestátní postavu tak, jak vešel v obecnou paměť – zněle, s krásnými probarvenými a srozumitelnými hloubkami i s pěkně vyklenutými a rovnoměrně rozvrženými všemi dalšími polohami, vznešeně a velebně.

To vše platí i o Hakenově účasti na třetím televizním zpracování Rusalky, o němž se pro vydání na DVD v prezentačním textu objevila charakteristika „půvabná inscenace, kterou v roce 1975 v tehdejší Československé televizi připravili režisér Bohumil Zoul s kameramanem Iljou Bojanovským a činoherními herci Kateřinou Macháčkovou, Miroslavem Nohýnkem, Slávkou Budínovou a dalšími.“

Hudebním základem je supraphonská nahrávka z roku 1961, na níž Rusalku zpívá Milada Šubrtová, Prince Ivo Žídek, Cizí kněžnu Alena Míková a Ježibabu Marie Ovčačíková. Zdeněk Chalabala dal snímku dokonalost klasiky – jasný tvar, jednotný styl, definitivnost interpretačního názoru. Symfonismus zde nedominuje, orchestr není impresionisticky opojný jako u Václava Neumanna, ale vše je na svém místě, tak jak to k Dvořákovi patří. Milada Šubrtová zpívá zářivě zřetelně, není však nijak slyšitelně snová; básnivou touhu a nostalgii i smutek dokázala postavě na nahrávkách dát nejvýrazněji Gabriela Beňačková. Ivo Žídek je na tomto operním kompletu na začátku šedesátých let v ideální pěvecké kondici, přímočarý, ale ještě lyrický, s charakteristicky věcným tvarováním kantilén, s nezaměnitelnou výslovností měkkých souhlásek. A Alena Míková uhrane nejen pevným hlasem, ale také zřetelnou výslovností i na vypjatém vrcholu svého největšího výstupu. Eduard Haken, pěvec mající podle názoru diváků „hlas jako zvon“, hlas velkého objemu i rozsahu, pěvec milovaný i pro svou lidskost, zde zpívá s občasným náznakem většího rozkmitu než v roce 1952, ale nadále vzorově, normotvorně.

Zoulova Rusalka využívá prolínání a překrývání obrazů, které se k příběhu krásně pojí, odehrává se v plenérech, herci jsou dostatečně přirození… Patnáct let, které jeho film dělí od Hylasovy studiové televizní inscenace, přináší nebetyčné rozdíly.

Od premiéry v roce 1901 se Rusalka zařadila mezi světové opery. Je ostatně dosud jediným českým dílem, které zařadila Metropolitní opera do přímých přenosů do kin. Byla to tehdy před několika lety letitá inscenace Otto Schenka, dirigoval Yannick Nézet-Séguin, zpívali Renée Fleming a Piotr Beczała a záznam je přístupný na nosiči Blue-ray. Je s podivem, že v tuzemsku vůbec nevznikají, respektive se nevydávají audiovizuální záznamy divadelních inscenací. Nejen současné pěvecké generace, ale ani Eduarda Hakena, jehož život se uzavřel v roce 1996, tak nemáme zachyceného ve skutečném jevištním výkonu. Televizní filmy jsou jiný žánr…

Foto:  Národní divadlo, Supraphon, Česká televize