„Obsazení interpretačními silami se během posledních desetiletí postupně zmenšuje a zvuk pročišťuje. Ale na koncertech je ještě stále možné slyšet i mnohasetčlenné sbory.“

„Mackerras byl jedním z prvních, kteří neusilovali o ´autentické´ provedení, ale kteří přesto vnesli do tradice živější tempa; jedním z prvních, kdo užil komorní orchestr a kdo inicioval bohaté zdobení pěveckých partů.“  

„McCreeshův přístup je v rychlých tempech ve sborových číslech charakteristicky virtuózní, v některých místech nejen robustní, ale naprosto náruživý.“

Roku 1742 připadl 13. duben na pátek. Na velikonoční Velký pátek. V sále Music Hall v dublinské ulici Fishamble Street, provozovaném organizací Musical Society, se v auditoriu sešlo na sedm set lidí. Úplně poprvé se tam dávalo, za autorova řízení a s dobročinnými cíli, Händelovo oratorium Mesiáš. Dílo přijaté během pozdějších let anglosaským světem za národní, vpravdě kultovní. Dobrá příležitost připomenout si v tento jubilejní den nahrávky díla, tím spíše, že navíc na 14. dubna připadá 260 let od skladatelova úmrtí. Po celém světě jich jsou už desítky, stovky. Pokud se přece jen budeme snažit vybrat z nich jednu jako referenční, půjde o úkol téměř s jistotu nemožný a s výsledkem určitě jen velmi osobním.

Mesiáš je v křesťanské víře jen jeden jediný. Ale Händelových Mesiášů bylo natočeno tolik… S velkými sbory a symfonickými orchestry, s komorními sbory a barokními orchestry, s amatéry i profesionály, v anglické i v německé jazykové verzi, v původní podobě i v Mozartově přepracování… Pravda je, že co se týká nejprestižnějších nahrávek, obsazení interpretačními silami se během posledních desetiletí postupně zmenšuje a zvuk pročišťuje. Ale na koncertech je ještě stále možné slyšet i mnohasetčlenné sbory, jak mohutně a ve vznešeném tempu prozpěvují „Hallelujah!“ – jako v devatenáctém století na anglických sborových festivalech. Na těch, na kterých se vedle Händelových biblických děl uváděl oblibou také Mendelssohnův Eliáš, Haydnovo Stvoření nebo Dvořákova Stabat mater, později pak oratoria Edwarda Elgara a dalších domácích autorů.

Takovému pojetí se v něčem podobá nahrávka Charlese Mackerrase s Royal Philharmonic Orchestra a sborem The Huddersfield Choral Society, zachycující dílo v Mozartově instrumentaci. Ale na začátku 70. let natočil Sir Charles Mesiáše také jinak, se sborem Ambrosian Singers a s English Chamber Orchestra. Byl jedním z prvních mezi těmi, kteří neusilovali o „autentické“ provedení, ale kteří přesto vnesli do tradice živější tempa; jedním z prvních, kdo užil komorní orchestr a kdo inicioval bohaté zdobení pěveckých partů.

To, že starou hudbu lze ještě stále hrát i na moderní nástroje, dokazoval na koncertech i na svých nahrávkách také dirigent Helmuth Rilling, legenda v duchovní hudbě, zejména té protestantské. Dokazoval to díky svému umění a zkušenostem, autoritě a renomé – a byl jedním z nemnoha na mezinárodní scéně, kdo si to skutečně mohl dovolit. Rilling uměl nastolit stylovou kázeň a vážnost. Jeho Mesiáš v tomto jakoby tradičním pojetí „středního proudu“ nemá extrémní virtuozitu; má klid, slavnostnost, hloubku a vyrovnanost, tedy přístup patřící spíše k moderní interpretaci, ale zároveň s nepřeslechnutelným respektem k normám, které na evropské scéně postupně nastavili umělci specializovaní na historicky poučenou interpretaci s dobovými nástroji.

Současný standard a ideál autentické interpretace v menším obsazení jsou vzdáleny někdejším symfonickým, romantizujícím koncepcím ještě mnohem víc, na hony. John Eliot Gardiner s English Baroque Soloists a sborem Monteverdi Choir vydal „svého“ Mesiáše v roce 1983. Může být vnímán podobně jako jeho snímek Bachovy Mše h moll jako ten normotvorný, dokonalý, dodnes platný. Svými projekty však podobně přispěli do diskografie díla s dobovými nástroji a menšími sbory také Trevor Pinnock, William Christie nebo v roce 2006 nekonvenční René Jacobs s až divadelně působícími náhlými kontrasty… Jde o snímky, na nichž většinou k dobové věrnosti patří i to, že ve sboru jsou alty nahrazeny kontratenoristy.

Svého času vzbudila naši pozornost nahrávka, na které se v roce 2001 podílela Magdalena Kožená a s ní pěvci Lynne Dawson, Nicole Heaston a především skvělý tenorista John Mark Ainsley. V podání barokního orchestru a sboru Les Musiciens du Louvre, který po léta vede Marc Minkowski, zaznívá Händelův Mesiáš v historicky poučeném přístupu, který není ani upjatou pózou, ani módou, ale neokázalým a svrchovaným uměním. Už tehdy platilo, a platí to dodnes, že se naše mezinárodně uznávaná mezzosopranistka ke staré hudbě – i přes pozornost písňové tvorbě a přes své čím dál častější výlety k velkým operním rolím – neustále vrací. Své původní umělecké východisko si neustále udržuje jako jakousi kotvu. Její čistý, vřelý, krásně pohyblivý hlas to umožňuje.

Hallelujah, chvalozpěv o Králi králů a Pánu pánů, je ve všech těchto projektech – nahrávacích a často současně koncertních – logickým, vznešeným a radostným vyvrcholením druhého dílu oratoria, ale vyrůstá z předchozích nálad, nevybočuje ze stylu, není pouhým okázalým hitem. Byl a je u Händela vyjádřením upřímné, ovšem nikoli naivní protestantské zbožnosti. A už opravdu není tím masivním vznešeným hlaholem, velkolepým zpěvem v duchu církevních hymnů, chorálem, téměř jakousi hymnou, při které se stojí. Je často v pojetí dirigentů stojících na straně „period music“ až překvapivě útlým a odlehčeným prozpěvováním. Záměrně, i když asi ne provokativně. A v kontextu celé skladby vždy logicky.

Je tomu tak i na nahrávce Mesiáše, jak ji pořídil v roce 1997 Paul McCreesh se svými soubory Gabrieli Consort & Players. Jde o verzi podle notových materiálů dochovaných z roku 1754 z provedení ve Foundling Hospital v Londýně. Zpívá na ní andělským sopránem Dorothea Röschmann, je na ní jako druhý soprán Susan Gritton, krásným hlubokým rejstříkem tu zpívá Bernarda Fink, typicky zabarveným tenorem Charles Daniels a světlejším pohyblivým basem Neal Davies. Paul McCreesh přináší k poslechu vždy velkou energii. Jeho přístup je i zde v rychlých tempech ve sborových číslech charakteristicky virtuózní, v některých místech nejen robustní, ale naprosto náruživý; jeho nahrávka je kontrastní, vzrušující, ale umí se právě proto také nádherně elegicky zpomalit a ztišit do nekonečného klidu. Budiž pro nás tou referenční, představující vše, co přineslo 20. století – inovativní pohled na zakonzervované tradice, dosažení mimořádných dovedností, vědecký základ interpretace i pokoušení hranic všeho dosavadního. A při poslechu „Hallelujah“ můžeme uvažovat o tom, jak ikonické hudební téma každý dirigent pojímá jinak – v celku i v detailech, v tempu… nebo třeba v hudebním pojetí posledních slov této části… Podobně jako každému dirigentovi úplně jinak vyznívají čtyři úvodní tóny Beethovenovy Osudové…

Už jen douška. První v Čechách pořízená nahrávka, s dobovými nástroji a v historicky poučené interpretaci, je zcela čerstvým dílem Václava Lukse. Händelův Mesiáš je v evropské hudební kultuře skutečným arcidílem. Velkolepým i niterným, gigantickým a přitom intimním, jedinečným, dokonalým. A přesně tak ho předkládá i on. V komplexnosti uvolněného muzicírování, v němž se nicméně přesně ví o každé notě, o každém slovu. Nahrávka zní krásně homogenně v ozdobách a bězích v nejvyšším tempu, v legatech, v plném zvuku i v pianissimech. Je z ní cítit znalecký přístup, střízlivější pojetí, ale současně radost – vše v proporcích skoro ideálních. Její sólisté svými hlasy vzbuzují libost. Je do detailů propracovaná a vyzařuje z ní entusiasmus známý z Luksových koncertů. Vyrovná se těm nejlepším zahraničním. Ve staré hudbě v této špičce čeští muzikanti, ukotvení do mezinárodní spolupráce, už manko z dob komunistické kulturní izolace dohnali.

Händelův Mesiáš není dějovým oratoriem. Převažuje v něm spíše klidnější, přemítavý ráz. Text reflektuje Bibli, prorocká zaslíbení, popis Ježíšova života i význam jeho oběti na kříži. Při poslechu procházíme postupně celým církevním rokem. V Londýně se dublinský úspěch hned neopakoval, téma oratoria se zdálo příliš vznešené pro uvedení uskutečněné v divadle. Dnes už nejsme tak úzkostliví. Mesiáše sice v divadle až na výjimky neuvádíme, ale jinak žádná omezení nejsou. Lze ho vzhledem k textu dávat jak na Vánoce, tak na Velikonoce. A nebo kdykoli jindy mezi těmito hlavními svátky. Stejně tak lze s potěšením opakovaně poslouchat mnohou z existujících nahrávek. Starší i novější, proslulou i neznámou. Monumentální i oproštěnou. Pohledů je nekonečně mnoho a Händelův Mesiáš, i když je jen jeden, je unese zřejmě všechny.

Foto: Deutsche Grammophon, Petr Veber