„Náš vztah s Essenskými filharmoniky je opravdu krásný, zdravý a sympatický.“
„Deset let v Essenu je dlouhá doba, rozloučení nelze jen tak přejít.“
„Bude to bezesporu nová, důležitá a velmi intenzivní etapa. Doba, kdy budu více cestovat a hostovat.“
Tomáš Netopil bude řídit 30. května v Kroměříži při otevření zrekonstruovaného Sněmovního sálu Arcibiskupského zámku proslulý vídeňský orchestr dobových nástrojů Concentus Musicus Wien. Beethovenova Eroica tam v jejich podání současně zahájí 28. ročník jihomoravského festivalu Concentus Moraviae. Předtím se Tomáš Netopil také objeví za dirigentským pultem orchestru Essener Philharmoniker 19. května na festivalu Pražské jaro, kde zahrají Dvořákovu Pátou symfonii a s Frankem Peterem Zimmermannem Elgarův Houslový koncert. A v červnu diriguje podvakrát Českou filharmonii při zahájení Smetanovy Litomyšle. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se šéfdirigent ohlíží za desetiletím v Essenu, poodhaluje plány týkající se Letní hudební akademie Kroměříž, hovoří o svém vztahu ke starší hudbě a odpovídá na otázku, jestli ho v blízké době čeká nějaký nový podobný stálý post, jako je ten, který se mu koncertem z české hudby uzavře v červnu v Německu.
„Jsme svědky počínajícího postupného přerodu soudobého skladatele v klasika.“
„Jde o kompozičně mistrně vystavěnou volnou variační passacaglii, ale to většina posluchačů neví, nepotřebuje vědět a neřeší.“
„Ocenění pro jedno album ze sféry klasiky, pocitově přilepené spíše na chvostu ceremoniálu, odpovídá realitě.“
Mysterium času Miloslava Kabeláče v nahrávce Marka Ivanoviće a Symfonického orchestru Českého rozhlasu získalo v kategorii Klasika prestižní Cenu Anděl. Dává to smysl v sousedství jmen jako Miroslav Žbirka, Robert Křesťan & Druhá tráva, Calin, Lenny, Lazer Viking, Kalle, Štěpánka Balcarová, Insania, 58G nebo Vypsaná fiXa?
„Miloslav Kabeláč nepustil nic polovičatého.“
„Neumím si dost dobře představit, že hraji něco, o čem vím, že to není úplně dobré.“
„Když se živá nahrávka povede, bývá ve všech směrech odvážnější. Je přítomno něco, čeho se ve studiu sice také dá dosáhnout, ale těžce.“
Jako své páté album vydal pianista Jan Bartoš u Supraphonu v možná překvapivé konfrontaci sólové skladby dvou českých autorů. Natočil Smetanovy Sny a dva cykly od Miloslava Kabeláče – Osm preludií, op. 30 a Cizokrajné motivy, op. 38. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad spojnicemi mezi oběma skladateli, porovnává Ivana Moravce s Rudolfem Firkušným a Josefem Páleníčkem a prozrazuje některé své další plány. Připouští zároveň, že v sólovém hraní se cítí svobodněji, a zdůrazňuje, že natáčí jen to, co má opravdu hodně zažité.
„Obsazení španělského barytonisty Luise Cansina do titulní role bylo šťastným tahem.“
„Laskavý a moudrý nadhled, smířlivé uzavření děje. A strhující finále – nenápadně mistrovská fuga.“
„Začínám si uvědomovat, že jsem byl osel, konstatuje hrdina ve šmrncovním překladu Marie Kronbergerové.“
Nejnovější brněnský operní titul vydařeným způsobem propojuje invenci skladatele Giuseppe Verdiho a nápaditost režiséra Ondřeje Havelky. Potkali se v Mistrově posledním díle, které v roce 1893 všechny překvapilo. Po dvou tuctech dramat přišel totiž s komedií podle Shakespeara. Zábavnou i rozšafně moudrou. Národní divadlo Brno v Janáčkově divadle hraje od středy Falstaffa, hravou inscenaci, hudebně i divadelně opravdu dobrou.
„Čekal ho tam třicetičlenný orchestr a dvaadvacetičlenný sbor, muzikanti, kteří ho po prvních zkouškách začali považovat za výstředního a proti jeho nárokům vehementně protestovali.“
„Trápila ho umělecká laxnost kolegů i to, že se mu jako podivínovi posmívali, protože byl nejen abstinent, ale v té době rovněž vegetarián.“
„Gustav Mahler se v Olomouci dozvěděl, že se v Benátkách uzavřel život Richarda Wagnera. Hlasitě prý vzlykal: Mistr zemřel!“
Než se Gustav Mahler stal tři roky před koncem devatenáctého století ředitelem a hlavním dirigentem Vídeňské dvorní opery, vystřídal jako kapelník osm míst. Bad Hall, Lublaň, Olomouc, Kassel, Prahu, Lipsko, Budapešť, Hamburk… Nejkratší dobu strávil na třetí z těchto štací – v Městském divadle v jazykově německém městě Olmütz na Hané. Pouhé dva měsíce. Olomoučtí si nicméně jeho působení ve městě považují. Připomíná ho busta ve foyeru, pamětní desky… i uvedení Mahlerovy Druhé symfonie Moravskou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem letos 6. dubna.
„Petr Popelka se postavil za nápad uvést na pokračování Wagnerova Tristana a Isoldu s veškerou vehemencí, která k jeho projevu patří, i se zázemím zkušeností, které má z působení v Semperově opeře v Drážďanech.“
„Snad se s těmito pěvci počítá i pro další sezóny, ve kterých má podobně koncertně dojít i na druhé a pak na třetí dějství opery.“
„Tristana rozvrhl SOČR jako běh na dlouhou trať. Budou to tedy ve výsledku tři osamocené koncerty.“
První dějství Wagnerovy opery Tristan a Isolda jako koncertní program vypadá sice na první pohled nezvykle a ne zcela obvyklý takový projekt v našich končinách opravdu je, ale jde o osmdesátiminutovou hudební báseň, která upoutá a nepustí. Zvláště když ji za dirigentským pultem náruživě modeluje a posunuje někdo jako Petr Popelka. Pondělní večer rozhlasových symfoniků v pražském Rudolfinu vyzněl strhujícím způsobem.
„Do rodné země se už nikdy nevrátil. Na rozdíl od Igora Stravinského, který po čtyřech desetiletích odloučení nakonec hostoval v roce 1962 v Moskvě, a zejména od Sergeje Prokofjeva, který se v polovině třicátých let ze Západu vrátil do vlasti dokonce natrvalo.“
„Byla to úspěšná petrohradská premiéra Druhé symfonie v roce 1908, která vrátila autorovi tvůrčí sebevědomí.“
„Jeho skladby pro klavír jsou technicky náročné a efektní, vycházejí z romantické virtuózní tradice a jsou posluchačsky působivé a sdělné. Někomu se jeví jako eklektické, není to však spravedlivý pohled.“
Když v Rusku zvítězila bolševická revoluce, Sergej Rachmaninov odcestoval i s rodinou na turné a do rodné země se už nikdy nevrátil. Ve své době byl mezinárodně uznávaným klavírním virtuosem, dirigentem a s uznáním uváděným autorem. Narodil se 1. dubna 1873, a to podle všeho nejspíš ve vesnici Semjonovo nedaleko města Staraja Russa v Novgorodské gubernii jižně od Petrohradu, zemřel 28. března 1943 v Beverly Hills v Kalifornii. Letos na jaře, v roce 2023, si tedy hudební svět připomíná 150 let od jeho narození a 80 let od úmrtí.
„Skutečnost, že hlavní sólistkou díla Lery Auerbach byla Kristina Reiko Cooper, se velmi silně propojuje s faktem, že i Alexander Liebreich má k tématu holokaustu osobně velmi blízko.“
„Nádoby světla jsou pomaleji plynoucí meditativní hudbou, poutavou a podmanivou, naléhavou, ale ne exaltovanou.“
„V Schubertově Symfonii C dur nabídl zralou, propracovanou a přiměřeně emotivní podobu nádherné skladby, která přes všechny klasicizující parametry zcela zřetelně patří hudebnímu romantismu.“
Návrat Alexandera Liebreicha k rozhlasovým symfonikům přinesl v pondělí dvě rozměrná a umělecky závažná díla. V pražském Rudolfinu zazněla pod taktovkou někdejšího šéfdirigenta Schubertova Velká symfonie a v české premiéře čerstvá novinka z pera skladatelky Lery Auerbach – Symfonie č. 6 „Nádoby světla“, vokálně-instrumentální dílo s námětem holokaustu.
„Snažím se detailně promyslet dramaturgii – a přípravu neuspěchat.“
„Pēteris Vasks miluje ticho a napětí v tichu. Pro mne – věčně zrychlenou osobu – největší úkol…“
„My klavíristi, kdybychom hráli jen na klavír, hrajeme v podstatě na bicí nástroj, jak říkával Bartók.“
V pražském koncertním cyklu Hybatelé rezonance vystoupí 3. dubna v Anežském klášteře pianistka Terezie Fialová. Recitál postavila na rozsáhlém cyklu Roční doby současného lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, jehož čtyři části kontrastně proloží sonátami Domenica Scarlattiho. Klavíristka, jedna z dcer brněnského skladatele a sbormistra Petra Fialy, je – spolu s houslistou Romanem Patočkou a s violoncellistou Jiřím Bártou, svým životním partnerem – členkou komorního souboru Eben Trio. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje rozdíly mezi sólovým hraním a spoluprací v komorní hudbě, vzpomíná, co jí do života dalo studium u Ivana Klánského, a přibližuje, co všechno musí obsáhnout hra na klavír, aby nešlo jen o bicí nástroj. Hlavně však popisuje, čím ji oslovila a nadále přitahuje hudba Pēterise Vaskse.
„Regerův hudební styl spojuje zdánlivě nespojitelné vlivy Bacha a Wagnera do originálního hudebního jazyka, který se dívá dopředu, ale je také nerozlučně spjatý s minulostí.“
„Regerův přístup k duchovní hudbě byl zcela jistě ovlivněn tím, jak obdivoval Bacha, který byl luterán. Současně byl ovšem ovlivněn i tím, že sám pocházel z katolické rodiny a považoval se za stoprocentního katolíka.“
„Jeho renesance a znovuobjevení úplně nepřišly – a je otázkou, zda přijdou, jako přišly třeba u Mahlera a pak i u jiných autorů z přelomu století, třeba Alexandera Zemlinského…“
Napsal mnoho skladeb pro sólový nebo čtyřruční klavír, přes třicet orchestrálních děl, desítky písní a duchovních skladeb, klavírní koncert, několik houslových koncertů, baletní suitu, mnoho a mnoho komorní hudby… a bezmála čtyřicet opusů pro varhany. Max Reger, od jehož narození se připomíná 19. března 2023 rovných 150 let, se přitom v povědomí publika postupně stal maximálně tak komponujícím varhaníkem, ale ještě spíše jen pouhým jménem. Zaslouženě? Neprávem? A proč?
„Rejchova skladba měla pod taktovkou Radka Baboráka uměřenost i vzruch, ušlechtilost a vznešenost.“
„Ondřej Brousek napsal vděčnou hudbu, ve které se neustále něco děje a která se opravdu dobře poslouchá.“
„Beethovenův Houslový koncert vyzněl bez pochybností – přesto, že suchá akustika sálu nezaoblila a neskryla nic.“
Cyklus Rok na 4 doby pokračoval v Mladé Boleslavi v pondělí ambiciózním projektem – Beethovenův Houslový koncert tam přednesl Josef Špaček a zazněla také současná kompozice z pera Ondřeje Brouska, ve které byli sólisty Miroslav Sekera a Ivana Dohnalová-Švestková. Dějištěm koncertu se stalo Škoda Muzeum. Byla to další příležitost pro vystoupení orchestru Radka Baboráka, který od loňska aktuálně nese název Ukrajinsko-Česká Sinfonietta.
„Proč se Sergej Prokofjev nechal v roce 1936 přesvědčit k návratu do Sovětského svazu, zůstane asi navždy trochu hádankou.“
„Ve stínu diktatury Josifa Vissarionoviče vytvořili Prokofjev i Šostakovič některá ze svých nejlepších děl.“
„Velká sovětská premiéra baletu Romeo a Julie se o rok později přece jen nakonec uskutečnila – a tu brněnskou, přinejmenším v očích Rusů, dodnes zastiňuje…“
Pátého března roku 2023 uplynulo sedmdesát let od smrti Sergeje Prokofjeva. Jeho život se tehdy paradoxně shodou okolností uzavřel ve stejný den jako život diktátora Stalina, jehož režim mu tak ztrpčil poslední roky. Kult osobnosti a z něho vyplývající státní hysterie pochopitelně znamenaly, že Stalinův konec vše zastínil a že skladatelův odchod neměl šanci vzbudit sebemenší pozornost. Prokofjevova hudba však přečkala i toto poslední ponížení. A po sedmdesáti letech pro ni teď přichází důležitý mezník. Od ledna příštího roku nebudou jeho díla podle autorského zákona už chráněna, dědicům a nakladatelům přestanou plynout peníze. Uvádění Prokofjevovy hudby se zlevní – a určitě se tedy bude víc hrát.
„Slouží ke cti režisérce Kateřině Duškové, že vypráví právě toto a nic dalšího.“
„Paolo Gatto učinil z orchestrálního partu samostatný symfonický plán inscenace, který věci zintenzivňoval a doříkával.“
„Lívia Obručník Vénosová dostatečně vystihla psychologii postavy, i když se nedostala až k úplným krajnostem srdceryvné pravdivosti, a ani v jednom okamžiku nezklamala pěvecky.“
Pucciniho Madama Butterfly je ve světovém repertoáru sedmou nejhranější operou a v časovém rozsahu hlavní role dokonce zřejmě drží primát. Liberecké Divadlo F. X. Šaldy oblíbený a působivý titul nastudovalo právem. Soudě podle páteční premiéry, ztvárnila sopranistka Lívia Obručník Vénosová gejšu Čo-Čo-San jako svou dosud snad nejlepší roli, režisérka Kateřina Dušková našla dobrý klíč k prezentaci dojemného příběhu jako uvěřitelného komorního dramatu a dirigent Paolo Gatto, zásadní aktér projektu, dokázal učinit ze známého díla opravdový hudební zážitek.
„Plynule přišla řada na Te Deum – vznosnou melodickou hudbu, radostnou a slavnostní, zarámovanou údery tympánů a tóny žesťů a naplněnou vroucnými sborovými pasážemi i emotivními sólovými vstupy.“
„Hudba, která v sobě spojuje duchovno i světskou rovinu a je v ní přítomna oslava a vitalita stejně jako lyričnost, ztišení a niternost, je podle Jakuba Hrůši pro inauguraci ideální.“
„Průlomem byl Spirituál kvintet – legendární kapela působící na tuzemské hudební scéně šest desetiletí a znovuzrozená pro jedinečnou příležitost rok a půl poté, co ukončila činnost.“
Slavnostní tečku za programem inaugurace Petra Pavla čtvrtým prezidentem samostatné České republiky vytvořilo Te Deum Antonína Dvořáka. Ve Svatovítské katedrále zaznělo 9. března v podání České filharmonie, Pražského filharmonického sboru, Kateřiny Kněžíkové, Adama Plachetky a Jakuba Hrůši. Koncertně, bez liturgie.
„Všechny tři duchovní kompozice prokázaly, že rozhodnutí oživit je mělo a má opodstatnění.“
„I když opera tento večer nezazněla, dalo se cítit, že Neapol osmnáctého století je bez ní nemyslitelná.“
„Program nenápadně aspirující na skutečnou událost.“
Fialová barva symbolizuje v římskokatolické liturgii pokání a kajícnost, užívá se proto v postní době nebo při mších za zemřelé. A právě takovou barvu měl světelný design úterního koncertu Collegia 1704 v pražském Rudolfinu. Na programu byly duchovní skladby, které tomu odpovídaly. Miserere, Stabat Mater a Requiem ve ztvárnění skladatelů Scarlattiho, Traetty a Duranteho, barokních mistrů patřících k neapolské škole. V tuzemském koncertním životě šlo o nesporně podnětný a objevný umělecký počin.
„Jinak než na nejvyšší kvalitě nemá smysl operu dělat.“
„Jenůfa je mistrovské dílo. Jsem dokonce přesvědčen, že je to dílo, které si musí každý zamilovat.“
„Janáček vytvořil ve svých postavách skutečné lidské bytosti. To nejsou nějaké černobílé figury, špatné a dobré, to jsou prostě živí lidé, kteří na sebe vzájemně reagují.“
Sevillské divadlo Teatro de la Maestranza mělo v únoru na programu Jenůfu – Janáčkovu operu Její pastorkyňa. Koprodukční projekt propojil proslulou inscenaci režiséra Roberta Carsena s dirigentem Willem Humburgem, orchestrem Real Orquesta Sinfónica de Sevilla a mezinárodním pěveckým obsazením. Javier Menéndez, ředitel divadelní scény v šestisettisícové kulturní metropoli španělského jihu, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje obvyklý repertoár divadla a v zamyšlení nad operami Leoše Janáčka neskrývá přesvědčení o jejich mimořádných hodnotách, ani silné osobní zaujetí. Dá se proto čekat, že by mohly v budoucnu v programu v Seville následovat i některé další tituly.
„Stejně jako Prozatímní divadlo, Sokol nebo Umělecká beseda, také spolek Hlahol vznikl během rozmachu národního života dlouhou dobu utlačované, ale nyní se už definitivně emancipující české společnosti.“
„Spolu s příznivými proměnami v politickém životě premiéra Braniborů v Čechách otevřela Smetanovi cestu k místu kapelníka v Prozatímním divadle. Stal se jím na podzim 1866.“
„Vedle koncertní činnosti Hlahol vypisoval ceny na skladby, aby inspiroval české autory k původní tvorbě, a podporoval vztahy s pěveckými spolky, které vznikaly v Čechách a na Moravě podle jeho vzoru.“
V roce 1863 byl Bedřich Smetana po definitivním návratu ze Švédska již aktivně zapojen v domácím kulturním dění. Připomínáme si to v den jeho narozenin, které za rok, 2. března 2024, budou už dvousté. Právě k tomu datu směřují svou pozornost lidé stojící za projektem Smetana200, otevřeným konceptem akcí všeho druhu, plnícím úlohu iniciátora a koordinátora napříč kulturní sférou. Před sto šedesáti lety se devětatřicetiletý Smetana stal v čerstvě ustavené Umělecké besedě hlavním funkcionářem hudebního odboru, začal vyučovat ve svém Hudebním ústavu, přijal místo sbormistra v pěveckém sboru Hlahol – a dokončil svou první operu.
„Magdalena Kožená umí zvýraznit význam slov, umí jim dát hudební tvar a přesný výraz.“
„V doprovodu písní Simon Rattle působil téměř neviditelně, neznamená to však, že by neměl vše pevně a hlavně podrobně v rukou.“
„Vystupuje s taktovkou jako opravdový velitel, přesto však ani trochu ne jako dirigentský despota. Nevznáší se nad orchestrem, neopájí se, ale je na všechny strany v blízkém kontaktu – a z detailní práce mu zároveň zřetelně vyvstávají proporce a velké plochy díla.“
Sobotní koncert České filharmonie byl výjimečným setkáním s neokázalým pěveckým uměním Magdaleny Kožené a s dirigentským mistrovstvím, jímž obdobně nenápadně vládne Sir Simon Rattle. Schumann a Martinů, oba v programu dvakrát, spolu sice nijak nesouviseli, ale hodnota koncertu spočívala v něčem jiném než ve vycizelované dramaturgické lince. Společným jmenovatelem písní moderního českého klasika a symfonické tvorby německého romantika bylo oživování partitur, interpretace, tvoření znějící hudby, a to způsobem, který se autoritu nemusí snažit dávat najevo – prostě ji má.
„V provizorních podmínkách ghetta byl hybatelem a hlavním protagonistou koncertních uvedení Verdiho díla, ale mimo jiné také nastudování Smetanových oper, dirigent Rafael Schächter.“
„V profesionálním prostředí v Praze Verdiho Requiem zaznělo s pouhým klavírním doprovodem nyní poprvé.“
„Sbor ani sólisté se nemohli opřít o masu či barvy orchestrálního zvuku, vztahovat se k nim a trochu se tam i bezpečně skrýt.“
Těžko si představit spojnici mezi katolickou mší za zemřelé a židovskou komunitou. Terezínské ghetto, kam byly za druhé světové války deportovány desetitisíce Židů, však takovým průsečíkem je. Věznění lidé, umělci i nesčetní amatéři, tam nastudovali a uvedli na podzim roku 1943 a pak ještě od ledna 1944 nejméně tucetkrát Verdiho Requiem. Připomínkou a svého druhu i rekonstrukcí těchto neuvěřitelných počinů byl čtvrteční koncert v rámci pražského festivalu Věčná naděje. Messa da Requiem Giuseppe Verdiho zazněla, tak jako v Terezíně, za pouhého klavírního doprovodu.
„Cádiz, přeplněný lidmi, je v těchto dnech dějištěm karnevalu. Má podobu divadla pod širým nebem a pouličního happeningu.“
„Manuel de Falla prý v dětství a raném mládí tíhl k literatuře. S kamarády proto tvořil ručně psané časopisy. Pak ale pochopil, že jeho cestou je a má být přece jen hudba…“
„Ani v Argentině se nevzdával záměru dokončit oratorium Atlantida, ale cíle nedosáhl. Devět dní před sedmdesátými narozeninami zemřel. Jeho ostatky dorazily lodí do Cádizu 9. ledna 1947.“
Na nejzazším jihu evropského kontinentu je na pobřeží největším a nejstarším městem Cádiz, vzdálený něco přes sto kilometrů od Sevilly a na druhou stranu pouhých osmaosmdesát kilometrů od Afriky. Jižněji, vedle Gibraltaru, leží ve Španělsku už jen městečko Tarifa. Z něho je to na zřetelně viditelný africký kontinent vzdušnou čarou přes mořskou úžinu dokonce pouhých patnáct kilometrů… Cádizu v týdnu kolem Popeleční středy vévodí proslulý karneval, jeden z nejznámějších na světě, plný nejen masek, ale i zpěvu a hudby. Ale ještě něco – v tamní katedrále, na náměstí obleženém v těchto dnech zástupy lidí v nejbizarnějších a nejpestřejších možných kostýmech, je pohřben Manuel de Falla, skladatel, který v první polovině dvacátého století přispěl do svébytné národní španělské klasické hudby zásadním způsobem: umělecky zdařilým integrováním andaluského folkloru a cikánských hudebních idiomů.
