„Předzpívání do Semperoper probíhalo jako každé jiné, i včetně toho obligátního ‚děkujeme, na shledanou‘.“

„V Salcburku jsem vlastně dospěla, našla samu sebe, urovnala si hodnoty a zjistila, jaké jsou mé životní priority.“

„Je to pro mě veliká čest a zodpovědnost, stát na jevišti po boku tak významného umělce, jako je právě Plácido Domingo!“

Poslední rozhovor jsem s mezzosopranistkou Štěpánkou Pučálkovou vedl v červnu roku 2016. Tenkrát bylo zajímavé si s ní povídat hlavně o jejích studiích, které absolvovala v salcburském Mozarteu, a také o prvních zkušenostech s operními scénami v Rakousku, Itálii, Slovensku a čerstvě i u nás, konkrétně v produkcích Státní opery Praha. Dnes už je všechno jinak: Štěpánka se coby sólistka zabydlela v ansámblu Semperovy opery v Drážďanech. A tam se jí daří! Má za sebou (a hlavně před sebou) řadu dalších zajímavých uměleckých zkušeností, a aby toho nebylo málo, čeká jí už brzy debut na prknech Stavovského divadla. Pod taktovkou Plácida Dominga zítra vystoupí na slavnostním koncertu s názvem „Mozartovy narozeniny“ a spolu se sopranistkou Adelou Zahariu, tenoristou Petrem Nekorancem a basbarytonistou Simonem Alberghinim zazpívají árie a dueta z nejslavnějších oper jmenovaného oslavence. 

I k této události se samozřejmě dostaneme, ale ještě před tím se vrátíme ve vzpomínkách tam, kde jsme kdysi se Štěpánkou v prvním interview skončili. To jest do časů velkého očekávání před jednou velkou životní výzvou, která, jak se nakonec ukázalo, byla pro Štěpánčinu další kariéru opravdu hodně důležitá.

V roce 2016 jsi hostovala v několika produkcích národních divadel v Praze a Bratislavě, ale žádný další velký úkol na těchto scénách v dohledu nebyl. Tou velkou šancí na obzoru se tak zdálo být angažmá na Velikonočním festivalu v Salcburku, kam si Tě dirigent Christian Thielemann vybral pro roli Siegruny ve Wagnerově Valkýře. Jak na tuhle zkušenost zpětně vzpomínáš?

Stále je to pro mě jeden z největších zážitků v mé dosavadní kariéře. Nejen tím, že jsem měla možnost zpívat pod taktovkou Christiana Thielemanna, ale i nastudovat roli s jeho asistenty, kteří přesně vědí, co maestro Thielemann vyžaduje, a dokážou Tě dokonale připravit. Zazpívat si po druhé v životě (poprvé to bylo v roce 2013 v opeře Mistři pěvci Norimberští) opět ve Velkém Festspielhausu v Salcburku a opět Wagnera, navíc s tak úžasným orchestrem jako je Staatskapelle Dresden s momentálně nejlepším wagnerovským dirigentem, je proste sen! Stát po boku sólistů, jakými jsou Anja Harteros, Vitalij Kowaljov, Anja Kampe nebo Georg Zeppenfeld, co víc si může člověk na začátku kariéry přát?

Salcburská Siegruna Ti ale sama o sobě ještě místo na slunci nevybojovala. Vybavuji si, jak jsi v následujícím roce absolvovala řadu předzpívání v různých zahraničních divadlech, ale vždy bez konkrétních výsledků či nabídek. Zajímalo by mě, jak ses s tím vyrovnávala. Řekla sis: Jednou to určitě vyjde a nevzdám se, nebo sis stanovila nějaký termín, do kdy budeš zkoušet štěstí, a pak prostě začneš dělat v životě něco jiného?

Nevybojovala, ale zase mi tato role umožnila dostat se na předzpívání do áčkových německých i rakouských divadel. Mít v životopise takovou zkušenost není určitě k zahození a já i můj agent jsme se snažili z toho vytěžit, co se dalo. Před hostováním na Velikonočním festivalu jsem skutečně měla takový osobní termín, že jestli se do mých třiceti let nic zásadního nepodaří, tak končím. No ale právě před tou třicítkou přišla tahle nabídka. Tak jsem si řekla, že to přeci ještě nevzdám.

Mezi památné okamžiky roku 2017 ovšem určitě patří i pozvání do italského Maranella na oslavy sedmdesátiletého jubilea automobilky Ferrari. Ve svém oficiálním životopise ho tajíš, tak se prosím o tom zážitku rozpovídej aspoň teď.

Ferrari je pojem a být u takové události je samozřejmě zážitkem už samo o sobě. Můj dojem je ale ten, že pro profesionální divadelní životopis není tato akce stěžejní. Zkušenost to byla i přesto cenná. Produkce připravované show zařadila do programu narychlo blok, ve kterém potřebovali zpěvačku, co zazpívá Habaneru z Bizetovy Carmen. Vše se odehrálo poměrně rychle a už během tří dnů jsem odlétala do Itálie. Slavnost se konala na proslulé „Pista di fiorano“, tedy privátním testovacím okruhu Ferrari v Maranellu. Byla to velká show na obrovském pódiu, součástí programu byla také přehlídka aut, která projížděla Modenou, a pak přijela právě do Maranella. Mezi hosty v publiku byly takové osobnosti, jako Niki Lauda, Sebastian Vettel nebo Kimi Räikkönen, vzpomínalo se na Michaela Schumachera. Mezi účinkujícími byl kromě mě také hollywoodský herec známý ze seriálu Hra o trůny, Liam Cunningham, a konec show patřil slavnému zpěvákovi, známému sběrateli aut a frontmanovi skupiny Jamiroquai Jay Kayovi. Během mého vystoupení byla na pódiu ta nejslavnější Ferarri (snad i to úplně první, které je zřejmě už jen jedno na světě) a také nejnovější model jménem Portofino. Při té příležitosti jsem si mimochodem prošla i Modenu a navštívila dům Luciana Pavarottiho, což byl nezapomenutelný a hodně emotivní zážitek. Moc ráda na těch pár dní vzpomínám!

Nerad bych se mýlil, ale tím rokem velkých zlomů byl pro tebe až ten s číslovkou 18. Loni hned zjara jsi absolvovala další z už zmíněných předzpívání, po kterém ale nenásledovalo „děkujeme, na shledanou“, ale nabídka angažmá. A to nikde jinde než ve slavné Semperově opeře v Drážďanech. Zajímalo by mě, jak se zrovna k předzpívání v takovém divadle pěvkyně dostane a jak probíhá. A vzpomínáš si, co Ti tenkrát proběhlo hlavou jako první, když si dostala zprávu, že se s tebou v Drážďanech od sezony 2018/2019 opravdu počítá?

Předzpívání do Semperoper probíhalo jako každé jiné, i včetně toho obligátního „děkujeme, na shledanou“, takže jsem si jen v duchu říkala, jak krásná je tam akustika a že by bylo fajn tam alespoň hostovat… Týden na to, když jsem v Praze v šatně čekala na výstup během představení Romea a Julie, přišel email od vedení divadla, že by mě rádi přivítali v semperovské rodině a že mi nabízejí smlouvu na dva roky! V ten moment jsem zůstala jako opařená, něco takového jsem absolutně nečekala. Běžela jsem hned za svou korepetitorkou a kamarádkou Šárkou Knížetovou a email jí ukázala. Byla první, komu jsem o tom řekla. Objímaly jsme se tak dlouho, že jsem málem promeškala výstup.

Mezi zprávu o přijetí do Semperoper a Tvůj reálný „nástup na pracoviště“ se ale vměstnala ještě jedna velká zkušenost. V pražském Národním divadle jsi po sice prvooborových, ale přesto rozsahem i významem menších rolích Suzuki a Stephana dostala šanci představit se jako Charlotte v Massenetově Wertherovi. Čili v jedné z největších úloh pro lyrické mezzo vůbec. Takže: co Ti seznámení s Charlottou přineslo?

Už jen samotná nabídka od Petra Kofroně o rok dřív mě velmi potěšila. Zároveň jsem začala přemýšlet, jestli takovou velkou roli vůbec zvládnu. O to silnější to pro mě byla motivace! Přeci jen, Charlotte je jedna z nejdůležitějších rolí v mém oboru. Samotnou mě ale překvapilo, jak krásně se zpívá. Samozřejmě má i svá úskalí, ale celkově mě ta role zase posunula o hodně velký kus dál. Dost jsem se prala s francouzštinou, ale i ta se mi nakonec celkem zlepšila. Spolupracovali jsme s úžasným německým režisérem Stefanem Heinrichsem, který do už dané režie Williho Deckera vnesl také kus svého vlastního pohledu na problematiku postav a příběhu. Mně se s ním pracovalo velmi dobře a skvěle jsme si rozuměli. V únoru mě opět čekají dvě představení Werthera, tak jsem sama zvědavá, jak si role po téměř tři čtvrtě roce sedla.

Ještě než se přesuneme v našem povídání do Drážďan, zastavme se na chvíli v Salcburku. Tady jsi podstatnou část života studovala i žila, zpívala ve většině zdejších divadelních scén i chrámů a nejspíš také plánovala osobní i uměleckou budoucnost. Loni ses ale se svým salcburským bydlištěm definitivně rozžehnala a přesunula ses od Salzachu k Labi. Dokážeš zformulovat, co pro tebe Salcburk znamenal a stále znamená?

Ano, dvanáct let je hodně dlouhá doba. V Salcburku jsem vlastně dospěla, našla samu sebe, urovnala si hodnoty a zjistila, jaké jsou mé životní priority. Až tam mi vlastně doopravdy došlo, že to, co opravdu chci v životě dělat je operní zpěv. Plánovala jsem mnohé, nebo spíš možná čekala, co přijde. Jediné, co se ovšem v Salcburku moc plánovat nedá, je umělecká budoucnost přímo tam. Ač se může zdát, že Mozartovo město má díky slavným festivalům hodně co nabídnout, opak je vlastně pravdou. V místním zemském divadle se opera dělá na běžné úrovni. A na všech čtyřech slavných festivalech lze jen hostovat, a to navíc ne každý rok.

Já se rozhodla tam zůstat tak dlouho, protože už během studia jsem si město opravdu zamilovala, osamostatnila se a naučila se žít daleko od domova. Našla jsem tam několik velmi dobrých kamarádů a někteří z nich se stali skutečnými přáteli na celý život. Pak tam byl ještě jeden zásadní důvod, a to je moje profesorka zpěvu a můj úžasný italský korepetitor, za kterými jsem nechtěla jen občas dojíždět, ale toužila jim být na blízku a dál se od nich učit. Také jsem si chtěla dál udržet a budovat další umělecké kontakty, což šlo samozřejmě lépe v Salcburku, než kdybych žila v Praze, kde mě navíc ani nikdo z oboru neznal. Salcburk pro mě stále mnoho znamená a já se těším na každou další profesní či privátní návštěvu. Věřím také, že se tam někdy opět na delší dobu vrátím. Kdy a při jaké příležitosti to ale bude, to už přenechám osudu. Pořád ale tak nějak cítím, že patřím právě tam.

Momentálně ale patříš především do Drážďan… Jak vlastně proběhl tvůj nástup do divadla a seznámení s vedením, kolegy a dalšími zaměstnanci? Jak sis užila první vystoupení: zahajovací koncert sezony, vstup do inscenace Carmen v roli Mercedes a premiéru Schönbergova Mojžíše a Aarona? A jak se Ti v Drážďanech jako v Tvém novém domově líbí?

Moje první návštěva a zkouška v Drážďanech proběhla už v červnu loňského roku, tedy v době, kdy jsem ještě oficiálně ani nebyla členkou ansámblu. A protože jsem byla obsazená hned do první premiéry následující sezóny, inscenace Mojžíš a Áron, bylo samozřejmé na ansámblovou zkoušku přijet už koncem předešlé sezóny. Oficiální nástup ale proběhl až první týden v září, kdy se přímo na jevišti Semperovy opery konalo interní představování nových tváří divadla. Jednalo se nejen o nové členy souboru, ale i o nové spolupracovníky, asistenty, členy mladého ansámblu, členy orchestru a podobně. Mé úplně první vystoupení následovalo záhy. Hned v září jsem vystoupila na zahajovacím koncertě sezóny, kde jsem zazpívala náročnou árií pážete Urbaina z Meyerbeerovy opery Hugenoti, která je ohlášena jako poslední premiéra této sezóny. Pak konečně následoval můj jevištní debut jako Mercédes v opeře Carmen a s ním opět spojené zkoušky. Poznala jsem další nové zaměstnance opery, choreografy, asistenty režie a na jevišti pak i členy sboru, z nichž někteří za mnou přišli a přivítali mě v novém angažmá, což bylo velmi milé… Zatím všechna setkání s kolegy, maskéry, garderobiéry nebo i zaměstnanci notového archivu opery proběhla vždy v milé atmosféře. V oddělení uměleckého provozu, kde se také často zastavuju, jsou velmi vstřícní a chápaví. Drážďany jsem zatím jako město neměla úplně šanci poznat, vždyť do svého nového bytu jsem se nastěhovala teprve nedávno, na začátku prosince. Na jaře, až bude trochu tepleji, mám v plánu začít město i lidi v něm trochu víc objevovat…

V Semperoper Tě v této sezoně čekají ještě dvě premiéry: současná opera 4.48 Psychose skladatele Philipa Venablese a už zmínění Hugenoti. Jak vlastně vypadá příprava na oba tak odlišné úkoly?

S klavírními výtahy obou oper, včetně všech škrtů, jsem se seznámila teprve teď a tak začínám se studiem. Árii Urbaina z Huguenotů jsem už zpívala na zahajovacím koncertě, ale čeká tam na mě i mnoho ansámblů a ty je potřeba důkladně nazkoušet. Zatím probíhají takzvané korepetice, tedy hodiny s klavíristy, kde party pomalu procházíme. Já se samozřejmě připravuji také individuálně.

4.48 Psychóza je opera moderní a specifická tím, že obsahuje notové značky a zápisy, se kterými jsem zatím nikdy nepřišla do styku. V příštích dnech se tedy všichni včetně korepetitorů sejdeme s představitelkou hlavní role Gwen, paní Sarah Marií Sun, která je expertka na tento druh hudby a poradí nám, jak vše správně zpívat. Přiznám se, že mám osobně s touto operou docela problém – nejen kvůli hudebnímu stylu, ale také kvůli textu, kde se objevuje i hodně velmi vulgárních slov. Ale uvidíme.

Vzpomínám si na Tvé účinkování na podzimním koncertu, kde se předávala jubilejní ocenění významným členům souboru Semperovy opery. V publiku sedělo kompletní vedení divadla, večerem provázel Rolando Villazon a na jevišti stály spolu s vámi velké operní osobnosti typu Camilly Nylund nebo Georga Zeppenfelda. I když jsi tady zazpívala jen jednu árii a jeden duet, získal jsem dojem, že právě to byl ten velký okamžik, kdy si v divadle doopravdy uvědomili, co v Tobě mají… Krátce po koncertě následovala příležitost k účinkování na prestižním adventním koncertě ve Frauenkirche pro televizi ZDF a následně i téměř snová nabídka rolí pro příští sezonu. Co všechno je tedy teď v Drážďanech – a nejen tam – před tebou?

V červnu se ještě dvakrát vrátí Carmen, kde zpívám roli Mercédes. Do další sezóny ale vstupuju s mnohem náročnějšími úkoly. Byla jsem obsazena do několika inscenací, které se po určité době vracejí, jedné premiéry a inscenací, které jsou kmenovým repertoárem divadla. Čeká mě tedy Cherubín ve Figarově svatbě, Múza/Nicklausse v Hofmannovych povídkách, Rosina v Lazebníku sevillském, Olga v Evženu Oněginovi, Maddalena v Rigolettovi, budou se vracet Huguenoti a pak jedna premiéra, kterou bych nerada prozrazovala před tím, než bude oficiálně představen hrací plán na sezónu 19/20. Do toho se přidalo ještě hostování ve vídeňské Volksoper v roli Carmen a koncerty, například se Staatskapelle Dresden, v pražském Rudolfinu a ve Velkém festivalovém domě v Salcburku. Program je tedy velmi nabitý a já doufám, že všechno ve zdraví zvládnu.

To už je tedy pořádný náklad… Prozradíš nám laikům, jak se to dělá, aby umělec nastudoval tolik velkých úloh najednou a mohl s nimi krátce po sobě s klidným svědomím debutovat na scénách, jakými jsou Semperoper a vídeňská Volksoper?

Upřímně? Nevím. Budu prostě postupovat jako dosud. Začínám už teď, to je jasné. Mám v plánu studovat několik podobných rolí najednou. Prázdniny budou také ve znamení studia, jinak to nejde. Jediné štěstí je, že Rosinu už mám zažitou ze Slovenského národního divadla. Ostatní role jsou nové. Samozřejmě pokud uvidím, že je to přeci jen moc, jsme v divadle domluvení, že vypustíme ty menší úlohy, jako jsou třeba Olga nebo Maddalena. Vycházejí mi velmi vstříc, vědí, že nejsme stroje a že je i v jejich zájmu, aby zpěvák podával kvalitní výkony.

Než se do těch velkých dobrodružství vrhneš, je před Tebou jedno aktuální. 27. ledna vystoupíš pod taktovkou Plácida Dominga na koncertě s názvem Mozartovy narozeniny. Jak se vlastně přihodilo, že jsi byla k účinkování na projektu přizvána? A jak se na Plácida těšíš?

Pokud vím, pořadatelé měli nápad pozvat na koncert dva zahraniční zpěváky – nejlépe účastníky soutěže Operalia, které pan Domingo osobně zná – a pak dva české pěvce. Panu Domingovi byly zaslány nahrávky českých zpěváků, ze kterých si vybíral. Můj hlas se mu líbil natolik, že mě ke koncertu přizval. Jestli v tom také hrály roli jiné aspekty, například moje zahraniční angažmá, si netroufám odhadovat. Na spolupráci se každopádně moc těším. Je to pro mě veliká čest a zodpovědnost, stát na jevišti po boku tak významného umělce, jako je právě Plácido Domingo!

Od tenora/dirigenta k tenorovi/řediteli. Ještě v noci po koncertě se na skok přesouváš opět do Salcburku, kam Tě nový intendant festivalu Mozartwoche a Tvůj starý známý Rolando Villazon přizval k jednomu zajímavému koncertu. Co Tě tam čeká?

V Salcburku budu pokračovat v už započaté oslavě Mozartových narozenin na významném festivalu Mozartwoche. Budu zpívat druhý soprán ve zřídka uváděné kantátě Davide messe penitente. Hudba je částečně převzatá ze známější Velké mše c-moll a text je v italštině, kdežto původní mše má text latinský. To je trochu taková mozartovská záludnost, ale právě proto mám Mozarta tolik ráda – člověk nikdy neví, co od něj může čekat!

Když jsem se Tě na konci zmíněného rozhovoru z roku 2016 ptal, jaké jsou Tvé plány do budoucna, odpověděla jsi: „Velmi ráda bych si v nejbližší době, ještě dokud je můj hlas mladý a ohebný, zazpívala mozartovské role, jakými jsou třeba Cherubín nebo Dorabella, ale největším přáním je určitě mít zdravý hlas a dělat dál radost svým posluchačům!“ Poslední otázka je tedy jednoduchá: co se na těchto přáních a plánech změnilo teď, na počátku roku 2019?

Přání být zdravá nadále zůstává, zvlášť, když mě čeká tak náročná sezóna. Vlastně se zatím plní všechno, co jsem si přála, a nakonec přišly i role, se kterými jsem ani nepočítala… Díky tolika příležitostem si jistě najdu i cestu k divákům, kteří o mě možná ještě ani nevědí, a proto se budu snažit dostát i svému dalšímu přání: dělat radost svým posluchačům, kterých, jak doufám, bude stále víc a víc!

Foto: archiv Štěpánky Pučálkové, VFDH, Patrik Borecký, Hana Smejkalová, Salzburger Landestheater, Veronika Paroulková