„Desátý ročník rytířských soubojů se smyčcem v ruce se opět vydařil. Může se s uspokojením ohlédnout za reprezentativní účastí.“

„Příběh absolutní vítězky, třináctileté Polky Natalie Dragan, je ve své vytrvalosti a věrnosti Mickově soutěži až dojemný.“

„Nerad bych opominul Jana Cermana, dalšího z věrných, který rovněž stoupá na žebříčku a možná, kdo ví, půjde ve stopách absolutního vítěze z roku 2019, Kristiana Mráčka.“

Ve dnech 21. až 23. září 2022 naplnila už tradičně budovu Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy Mezinárodní houslová soutěž PhDr. Josefa Micky. Desátý ročník přilákal jedenapadesát soutěžících z České republiky i z působivé škály zemí zahraničních. Absolutní vítězkou se stala Natalia Dragan z Polska.

Začnu zdánlivě oklikou. Počátkem letošního července zvítězil v Eurovizní soutěži mladých hudebnic a hudebníků – jako první Čech v její čtyřicetileté historii – zástupce České republiky, houslista Daniel Matejča. Dva měsíce po tomto triumfu, vysílaném v přímém televizním přenosu, zaujal na Dvořákově Praze. Kromě předchozích úspěchů na soutěžích v Německu, v Maďarsku nebo u nás (viz druhé místo na Concertinu Praga 2020) má Daniel na kontě i cennou sbírku vavřínů z Mezinárodní houslové soutěže PhDr. Josefa Micky, která se letos, obohacena o zbrusu nové logo, v plné síla dočkala svého desátého, jubilejního ročníku.

Proč jsem se zmínil o Matejčovi, který navíc v Mickově soutěži nikdy nezvítězil, když mezi lety 2014 až 2017 stoupal na žebříčku od dělené druhé ceny ve druhé z věkových kategorií až po druhé místo v kategorii číslo tři? A ostatně jsem stejně tak mohl připomenout jméno Matteo Hager, protože tento česko-americký houslový talent, toho času už rovněž obecně známý, dokonce absolvoval „u Micky“ trpělivou šestiletou pouť, zahájenou roku 2013 druhou cenou ve druhé kategorii a završenou prvním (děleným) místem v nejvyšší, páté kategorii za rok 2019?

Odpověď je nasnadě. Kdykoli se začnu zodpovědně zajímat o hudební soutěž či hudební festival, zajímají mě dva aspekty. Kdo v ní zaujal vyšších příčky, aniž nutně zvítězil, ale zato se vracel, což je uznáním poctivosti pořadatelů i poroty. Její složení je druhým prvkem. Protože její rozhodnutí je razítkem na umu soutěžích – a je-li složena z prestižních jmen v oboru, má tento „štempl“ váhu. Tak jako ve všech předchozích devíti ročnících, i letos byl předsedou poroty Václav Hudeček, pod jehož záštitou se toto klání koná. Podobně jako Václav, patřili svého času k žákům uznávaného pedagoga Josefa Micky též další porotci. Jiří Panocha na Pražské konzervatoři a Pavel Zejfart – tak jako Hudeček – soukromě.

Mluvě o Mickovi, hudební vydavatelství Bärenreiter vyslalo právě letos na knižní trh jeho publikaci, nabízející mladičkým adeptům houslové virtuozity čtrnáct malých skladeb s klavírním doprovodem, mezi nimi Mozartovu či Brahmsovu Ukolébavku anebo třeba Bachův Menuet. Název této novinky, přesněji reedice, zní: První setkání s Mistry. Obohacen o nezbytný otazník, protože soutěžící „Mickiády“ mají vše teprve před sebou, posloužil mi k hodnocení tří dnů, které od pátku 21. září 2022 do neděle 23. září 2022 proběhly tradičně v Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy.

Vytčeno před závorku. Je účelem hudební výuky dětí či mladistvých, ať už na housle, či na jiný nástroj, aby se z nich skutečně stali mistři, po jejichž výkonu diváci aplaudují vestoje? Copak se to může podařit každému? Není to tak, že spíš jedna či jeden ze sta se do této pozice, zároveň záviděníhodné, ale v lecčem i strastiplné, probojuje? Nestačí, pokud bude jednou jako profesionál působit v orchestru? Nebo učit na „zušce“ či vyšších stupních hudebního vzdělávání? A ještě jinak: nebude odměnou jemu, rodičům a pedagogům za námahu v mládí skutečnost, že se stane citlivým, vnímavým a slušným dospělým?

Ať tak či onak, desátý ročník rytířských soubojů se smyčcem v ruce se opět vydařil. Může se s uspokojením ohlédnout za reprezentativní účastí. V pěti věkových kategoriích, stoupajících od osmi do šestnácti let vždy ve dvouletém intervalu, se porotě i divákům, neboť přístup do publika je zdarma, představilo jednapadesát soutěžích. Z toho devětadvacet z České republiky, ale zároveň úctyhodných dvaadvacet ze zahraničí. Jejich původ lze rozdělit do tří skupin. Někdejší Západní Evropu zastupovaly Belgie, Finsko, Itálie, Rakousko a Německo. Bývalé Východoevropany představovalo Polsko, Bulharsko, Estonsko, Rusko a Ukrajina. Exoticky se vyjímala Čína, Sýrie či Libanon.

Zkušení pozorovatelé zevnitř na čele s noblesním ředitelem soutěže Ondřejem Lébrem, kterého podporují jak jeho paní Jana, tak zkušená Táňa Klánská, se shodli na jevu, který považují za obvyklý. Nejvyšší úroveň mívají ročníky s pořadovými čísly jedna, dva, čtyři a pět. Co se to ale děje s prostředním do dvanácti let věku? Odpověď zná víceméně každý rodič. Jakmile na dítě začne doléhat puberta, náhle samo neví, co s ním provádějí hormony, a je schopno i ochotno z vytčené dráhy vybočit buď na chvíli, anebo nedejbože natrvalo. Záleží na moudrosti rodičů a pedagogů. Vyslechl jsem příběh o jednom ze současných virtuózů (nikoli ve hře na housle!), který se v tomto věku rozhodl, že hudbu pověsí na hřebíček a odejde ke koním, aby se stal závodním žokejem. Pouze matčin nadhled, s nímž nechala ratolest, ať se ve svých představách vyřádí, zachránil české klasice skvělého muzikanta…

Je ovšem zaznamenáníhodné, že i desátý ročník přinesl víc úspěchů zahraničním soutěžícím než našim. Příběh absolutní vítězky, Polky Natalie Dragan, je ve své vytrvalosti i věrnosti Mickově soutěži až dojemný. Doprovázena maminkou, která je též její pedagožkou, přijíždí do budovy na Komenského náměstí už řadu let. V první, nejmladší kategorii, obsadila roku 2017 druhé místo. O čtyři roky později už brala výhru ve třetí z kategorií a stala se i nejúspěšnější zahraniční účastnicí. A letos nejenže triumfovala v kategorii číslo čtyři, ale zároveň byla vyhlášena absolutní vítězkou. Předseda poroty Václav Hudeček to komentoval konstatováním, že „mezi mladým člověkem, možná víc dívkou než chlapcem, je ve věku mezi třinácti a šestnácti lety ohromný rozdíl, veliký osobnostní skok. Jestliže tedy sympatická Natalia dosud postupovala soutěží krůček za krůčkem, můžeme být v příštích letech svědky jejího dalšího muzikantského vzestupu. To už však nikoli přímo na Mickově soutěži, protože absolutní vítěz se do další kategorie dalšího ročníku přihlásit nemůže.“

Zadostiučinění, které slečna Dragan svým plachým úsměvem zakrývala, bylo navýšeno dalšími pěti cenami, mezi nimiž zaujalo výjimečné psací pero firmy Parker – vedle Vize 97 manželů Havlových, Českých hudebních nástrojů či Crystalu Bohemia jednoho z podporovatelů soutěže. (Patří k nim dále například Státní fond kultury, hlavní město Praha či rodina PhDr. Micky, když mediálním partnerem je webový portál, který četbou tohoto článku právě navštěvujete.) V nevelkém počtu kusů bylo toto pero se zlatou špičkou vyrobeno k sedmdesátinám královny Alžběty II. na trůnu. A kéž prý mladé Polce slouží při podepisování nejzářivějších smluv….

Protože podrobné výsledky jsou k textu připojeny, není nutné – a ani možné – se zmiňovat o dalších slibných jménech, které se v soutěži objevily. Nerad bych ale opominul Jana Cermana, dalšího z věrných, který rovněž stoupá na žebříčku a možná, kdo ví, půjde ve stopách absolutního vítěze z roku 2019, Kristiana Mráčka. To vše se uvidí už za rok v Komenského škole, která sama o sobě nabízí příběh a letos i výročí.

Stavět se totiž začala přesně před sto padesáti lety poté, co Žižkov získal regulační plán, v jehož srdci bylo umístěno Komenského náměstí a v souvislosti s přílivem obyvatel pak postavena krásná škola. Za normalizace ovšem dostal rázovitý Žižkov úder, údajně z impulsu krejčovského nedouka Biľaka, protože nebyl socialismu hoden. Zato ošklivé paneláky, poslední dobou maximálně zušlechťované, ano. Když se bouralo, přál si již churavý Jaroslav Seifert, v mládí zde žijící, tu destrukci vidět. Zavezli ho poblíž autem, a když dynamit vyslal barák v chuchvalcích prachu na věčnost, nositel Nobelovy ceny prý dlouho mlčel a pak jen tiše řekl: „Tady mi maminka mazala do školy chleba máslem…“ Jediná budova z 19. století přežila, protože v ní měli dělníci své zázemí a jejímu zničení zabránilo až občanské vzepětí před Listopadem 1989. Byla jí tato škola.

Příští rok se odehraje ve znamení dvou výročí PhDr. Josefa Micky. Uplyne sto dvacet let od jeho narození a třicet let od smrti. Soutěž tak čeká další symbolický předěl.

*******

Foto: ilustrační – Facebook (Zespół Szkól Muzycznych w Legnicy, Fb Natalie Dragan, Karel Kašák), Fb soutěže