„Účastníci kurzů odjíždějí z Pärnu s úsměvy na tvářích. A to je jeden z důvodů, proč jsou léta v Pärnu pro mě tak důležitá, říká Neeme Järvi.“

„Bedlivé oko Neemeho, Paava ani Kristjana neodpustí žádnému adeptovi dirigování vůbec nic.“

„Tüürův Smyčcový kvartet In memoriam Urmas Kibuspuu je křehká skladba, jejíž počáteční monotónnost střídá zvichřenost a vzrušení končící v katarzním souzvuku.“

Součástí festivalu v Pärnu nejsou jen koncerty, ale i Akademie Neeme Järviho, která se koná od roku 2000. Na základě přihlášek a následného výběru se sem sjíždějí mladí dirigenti z celého světa, letos byli zastoupeni mladí adepti z Lotyšska, Ukrajiny, Polska, Ruska, Velké Británie, Bulharska, Německa, USA, Estonska, Jižní Koreje, Nového Zélandu a Finska. Mezi nimi byly i čtyři mladé ženy. Jen pro zajímavost – Järviho akademie se v minulosti zúčastnili i čeští dirigenti Marek Štilec a Petr Popelka.

Mladí dirigenti studují s orchestrem složeným z hráčů instrumentální akademie, probíhající paralelně, skladby, které na dvou koncertech předvedou publiku. Přijde-li člověk do zázemí koncertní síně během dne, připadá si jako v hudebním institutu – na chodbě odložené futrály na nástroje, ladí se, dechaři shánějí dusítka, rychle se ještě probírají první tři takty Schuberta… Na pódiu však panuje absolutní soustředěnost. Jak by ne, když pár taktů se musí hrát znovu a znovu, protože bedlivé oko Neemeho, Paava ani Kristjana neodpustí žádnému adeptovi dirigování vůbec nic. Tu je třeba vztyčit ruce výše, tu více zapojit levou ruku, tenhle mladík si poněkud vede svou a nedomýšlí, co se v partituře odehraje vzápětí, tamta dívenka zase tak úplně neprožívá emoce skladatele a zdráhá se je probudit v orchestru… „Dirigent musí mít příběh v hlavě,“ připomíná Paavo Järvi.

Přichází první večer, kdy mladí dirigenti předstoupí před publikum. Ansámbl posluchačů instrumentální akademie a členů Baltic Sea Philharmonic je protentokrát připraven na druhou půlku programu, v té první vystupují mentoři instrumentální akademie. V kompozicích Jaana Räätse, Tõnu Kõrvitse, Hillara Karevy a Errkiho-Svena Tüüra představili interpreti estonské skladatele 20. století a současnosti v různých odstínech jejich tvorby – od znepokojujících, dramatických, rytmicky vypjatých po jemné, něžné valéry. Nejvíce mě zaujal Tüürův Smyčcový kvartet In memoriam Urmas Kibuspuu z roku 1985, křehká skladba, jejíž počáteční monotónnost střídá zvichřenost a vzrušení končící v katarzním souzvuku. Výborní byli interpreti – za všechny jmenujme estonskou klavíristku Kärt Ruubel, která je ovšem už etablovaná na západoevropských pódiích jako ceněná komorní hráčka, francouzského houslistu Nicolase Dautricourta, brazilského trumpetistu Fábia Bruma nebo estonského houslistu Hanse Christiana Aavika.

Po přestávce nastupuje orchestr, na programu jsou Náhrobek Couperinův Maurice Ravela, Stravinského Komorní koncert Dumbarton Oaks a Bartókovy Rumunské lidové tance. Každé ze čtyř vět Ravela se chopí jiný dirigent, publikum tak má možnost srovnávat – styl, dovednosti i účinek interpretace. Nejvíce mě zaujal Lotyš Aivis Greters, absolvent dirigentské akademie při Tonhalle Orchester Curych, od nové sezony asistent dirigentů v göteborské opeře a v Pařížském orchestru (tam bude získávat zkušenosti od hvězdného Klause Mäkeläho). Ve Stravinském se zase nejlépe dařilo Polákovi Jakubu Przybycieńovi, absolventu Hudební akademie ve Vratislavi, který v současné době působí jako asistent Johannesa Schlaefliho v jeho dirigentské třídě v Curychu. Pak ovšem přišel patnáctiletý mladík Kasper Joel Nõgene a uvedl Bartókovy Rumunské lidové tance s takovým přehledem, zaujetím a elegancí, že si rázem získal pozornost nejen běžných posluchačů, ale i zkušených odborníků. (O jeho cestě k dirigování, představách o budoucí dráze i rodinném zázemí blíže v rozhovoru s ním.)

Všichni absolventi Akademie Neeme Järviho dostali příležitost dirigovat mládežnický orchestr posílený o zkušené hráče Estonského festivalového orchestru dva dny před zakončením festivalu. Tradičně je to vyvrcholení kurzů, pärnským publikem oblíbené a hojně navštívené. Na začátku večera byla předána Cena Lepa Sumery pro skladatele roku – letos ji obdržela estonsko-ruská skladatelka Tatjana Kozlova-Johannes (1945). A poté začal opravdu dlouhý večer, který však díky zvolené dramaturgii i zajímavým dirigentským výkonům uběhl poměrně rychle. Jen výběrově: Estonka Nele Erastus pozoruhodně vymodelovala Tubinovo Prélude Solennel, tří vět Trojkoncertu pro dvě flétny a fagot skladatelky Mari Vihmand se ve světové premiéře ujali Rus Arsenij Škapcov, o něco přesvědčivější Estonec Valle-Rasmus Roots a k finále přivedl tuto pozoruhodnou skladbu, v níž zářili sólisté Maarika Järvi a Monika Mattiesen (flétny) a fagotista Martin Kuuskmann, už zmíněný Aivis Greters, který nenechal nikoho na pochybách, že je velmi slibným a už zkušeným dirigentem, který se výborně orientuje v těžké partituře a má pod kontrolou orchestr i sólisty. Estonské publikum je velmi otevřené vůči soudobé hudbě (tato skladba má vročení 2020–2022) a nadšení, které tuto skladbu doprovodilo, nebylo předstírané.

Symfonii č. 95 c moll Josepha Haydna jsme si vyslechli hned dvakrát. Každé věty se totiž ujali dva dirigenti a bylo zajímavé srovnávat, jak každý z nich inspiroval orchestr. Ze šesti z nich mě nejvíce zaujali pětadvacetiletý Brit Daniel Hogan, který k Haydnovi přistoupil s lehkostí a orchestr nenásilně podněcoval k pestré barevnosti a zejména stylovosti. Jistě působili i Estonec Imre Rohuväli a Jakub Przybycień, okouzlující ve vedení orchestru. Poté se znovu ujal Tubinova Preludia Kasper Joel Nõgene, suverénní v práci s orchestrem, cítící hudbu, kterou zprostředkovává nejen gesty a mimikou, ale celým tělem. Při srovnání s jeho staršími kolegy byla pozoruhodná zralost a rozpětí jeho gest. V Schumannově Symfonii č. 4 op. 120 byli nejzajímavější a nejjistěji působící Američan Timothy Ren a především bulharsko-britský dirigent Dorian Dimitrov, na jehož projevu se nezapřely zkušenosti s takovými orchestry jako BBC Concert Orchestra, London Symphony Orchestra, MDR Symphony Orchestra Leipzig a dalšími. Jeho rozmáchlejší, ale účelná gesta, tvárná levá ruka a jisté vystupování přispěly k jednomu z nejlepších výkonů večera. Ten uzavřel neméně působivě Jaehyuck Choi z Jižní Koreje. Jeho pohrávání si se skladbou Josefa Strausse bylo půvabné, mělo esprit a orchestr hrál velmi uvolněně a pozorně vůči pokynům mladého dirigenta.

Tradičně po tomto koncertu muzikanti neodcházejí, ale setkávají se na vnějším balkoně koncertní síně, sdělují si dojmy, loučí se se svými mentory… Emoce, které museli kontrolovat během svých vystoupení, nyní propukají naplno. Neeme Järvi k tomu poznamenává: „Účastníci kurzů odjíždějí z Pärnu s úsměvy na tvářích. A to je jeden z důvodů, proč jsou léta v Pärnu pro mě tak důležitá.“

*******

Foto: Taavi Kull, Tõiv Jõul, David Kornfeld