KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Daniel Kfelíř: Ivanu Kusnjerovi jde jako pedagogovi o přirozenost english

„Je to náš národní poklad. Ale stejně tak se snažím vstřebávat německý repertoár i italské belcanto a francouzské lyrické opery…“

„Pan Kusnjer mi s árii Voka pomáhal. Nikdo lepší už mi poradit nemohl…!“

„Přirozenost zvuková i přirozenost emocí, přirozenost frází, muzikalita… přirozená barva hlasu… Jde mu o krásné vedení volného hlasu.“

Pražské Národní divadlo pořádá v neděli večer koncert k letošním sedmdesátinám svého dlouholetého sólisty Ivana Kusnjera. Vedle jubilanta zazpívají Dana Burešová, Alžběta Poláčková, Eva Urbanová, Martin Šrejma, Luděk Vele, František Zahradníček a další pěvci. S nimi vystoupí i dva mladí barytonisté – Lukáš Bařák a Daniel Kfelíř, kteří se počítají mezi Kusnjerovy pěvecké žáky na Hudební a taneční fakultě AMU. Druhý z nich tam ukončil na konci léta magisterské studium a před týdnem získal jako vítěz v kategorii Junior laureátský titul na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz shrnuje svůj pohled na soutěžení a na český repertoár a zamýšlí se nad tím, co všechno mu dalo studium u Ivana Kusnjera.

Jak vnímáte Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech?

Jako jednu z nejdůležitějších a nejvýznamnějších soutěží tady v Česku. Tím, že je mezinárodní, mám šanci se poznat s různými jinými národnostmi a různými jinými pěveckými školami. Je zajímavá i tím, že si člověk uvědomí konkurenci, že může projevit soutěživost a bojovnost, že si může vyzkoušet větší motivaci. A tím, že to je soutěž Antonína Dvořáka, a já mám český repertoár rád, tak je pro mě unikátní soutěž.

Pěkně jste uspěl, jste rád?

Ano. Strašně si vážím toho, že jsem tento rok mohl být v juniorech.

Árii Voka ze Smetanovy Čertovy stěny, se kterou jste byl ve finále a pak i na koncertě vítězů, jste si vybral sám?

Ano, jako milník v tom, co bych mohl z českého repertoáru zpívat. Je to krásně lyrická árie, ve které se dá vyjádřit spousta emocí a kontrastů. Právě s tím vším si rád výrazově hraju. Pan Kusnjer mi s tou árii pomáhal, měl jsem ji u něj na hodinách, pracovali jsme na ní spolu. Nikdo lepší už mi poradit nemohl…!

Dá se tomu rozumět tak, že jsou pro vás české opery něčím výjimečným? Že byste je chtěl hodně zpívat? Máte k nim blíž než k něčemu jinému a dalšímu?

Samozřejmě k nim mám blízko. Už jenom kvůli českému jazyku ano… Je to náš národní poklad. Ale stejně tak se snažím vstřebávat německý repertoár i italské belcanto a francouzské lyrické opery… V tomto smyslu vnímám všechno podobně a do všeho se snažím vniknout, jak nejvíc lze. České opery jsou krásné a pro mladé barytonisty velmi náročné. V českých operách je pro začínajícího barytonistu těžké najít ten správný part, díky kterému by se potom jeho hlas mohl dál rozvíjet. Je to náročné i kvůli hutnější orchestraci i kvůli češtině. Takže jde možná spíš o úkol pro vyzrálejšího barytonistu, ale jsou to krásné věci… A pan Kusnjer mě k nim velmi inspiroval. Ať už to byl Vok, nebo třeba Tausendmark z Braniborů v Čechách, nebo Vladislav z Dalibora

Co vám k těmto áriím váš pedagog Ivan Kusnjer řekl nejpodstatnějšího? Co vám mohl jako učitel dát na rozdíl od všech ostatních?

Tohle mohu říct jedním slovem: je to přirozenost. Přirozenost zvuková i přirozenost emocí, přirozenost frází, muzikalita… A s tím souvisí i výslovnost a dikce a díky tomu i přirozená barva hlasu. Jde mu o krásné vedení volného hlasu. A o tohle všechno se snažím opírat…

Jak dlouho u něj studujete?

Šest let. Je pro mě obrovským vzorem. Začal jsem u něj studovat ve svých osmnácti a těch šest let znamená pro mě jako pro pěvce obrovský vývoj.

Jeho dikce…

… se určitě nějakým způsobem na žáka přenese.

Nejde o nápodobu.

Ne, samozřejmě že ne, jde o nějaký typ… Myslím, že to je dobře.

A jistě se ještě dál budete vybarvovat i do vlastního směru.

Určitě. Na AMU jsem teď v září dokončil magisterské studium a do toho druhým rokem pokračuji mistrovským studiem ve Vídni na státní škole Universität für Musik und darstellende Kunst u sopranistky Margit Klaushofer, u Christopha Mayera a u režiséra Michaela Sturmingera. Tam budu ještě rok, možná dokonce dva, protože ta škola mi má opravdu co dát. Dává mi jiný úhel pohledu, je tam větší tým lidí… Víc úhlů pohledu, víc různých typů, víc pěveckých škol, širší záběr… to všechno je moc dobré.

Dostal jste se tam reálně k opeře?

Byl jsem například obsazen ve Schlosstheater v Schönbrunnu do Straussovy Ariadny na Naxu, tam jsem zpíval Harlekýna. Pracovali jsme s různými korepetitory, s panem Mayerem jako dirigentem… To byla obrovská škola. Němčina, všechno do detailu… To bylo moc dobré. O detailech to vždycky je, na nich všechno stojí.

A jaké máte divadelní zkušenosti v tuzemsku?

Moje domovská scéna je Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Musím děkovat panu řediteli Martinu Otavovi a panu Tomáši Ondřeji Pilařovi, který byl šéfem opery, protože jsem už jako student dostával postupně příležitosti. Od malých rolí mi pomáhali získávat zkušenosti, abych si věci ozpíval, abych si ochodil jeviště. To už je nějakých pět let… Jsem jim za to moc a moc vděčný. Formovali mě a nastavili mi pěknou cestu.

A jinde?

Například jsem zpíval Figara v Mozartově Figarově svatbě v Opavě s panem dirigentem Vojtěchem Spurným. A teď vcelku nedávno jsem měl debut v pražském Národním divadle v Lazebníku sevillském jako Fiorello. Spolupracoval jsem také na několika projektech s režisérkou Magdalenou Švecovou, například v Českém Krumlově… I jí bych chtěl hodně poděkovat, ta mě už formovala dokonce na konzervatoři v Plzni, kde mi jako moje paní učitelka předala řadu divadelních zkušeností.

Umíte si představit, že přijedete do Karlových Varů do hlavního soutěžního oboru?

Určitě ano.

Příští rok?

To určitě ne, až za několik let. Chtěl bych na sobě ještě pracovat. Je tam nějaká daná věková hranice a já mám ještě dost času. Rád chodím na soutěže až v okamžiku, kdy mám árie na vystoupení opravdu vyšperkované, aby všechno bylo co nejvíc do detailu udělané. Chci si dávat záležet – a to právě potřebuje všechno dostatek času. Nespěchám.

———

O karlovarské pěvecké soutěži čtěte ZDEZDE.

Foto: Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, Petr Veber, Fb Daniela Kfelíře, archiv KlasikyPlus

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky