neděle, 28 říjen 2018 07:30

Nikol Kraft: Publikum je na dirigentky zvědavé

Autorka:

„Všichni studenti řeší, aby neměli gesta moc hranatá, ostrá, slabá, velká, malá…“

„Jsem perfekcionista, ale taky trochu lenoch.“

„V symfonické hudbě cítím větší koncentraci a prostor pro vervu a risk. Ale je výzva toho dosáhnout i v opeře.“

 

N1---Marek-Musil

 

Vydat se v dnešní době na dráhu výkonného umělce je volba, která vyžaduje odvahu, dostatek energie a vůle tvrdě pracovat i schopnosti a talent nutné pro cestu na vrchol. Mezi instrumentalisty je konkurence obrovská, ještě větší je v dirigentském světě – ve světě mužů a silných osobností. Když do tohoto světa zatoužila vstoupit mladá česká dirigentka Nikol Kraft, s vervou a odhodláním se vydala za splněním svého snu. Studia na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a stáž u Marka Stringera ve Vídni, dobře hodnocený absolventský koncert, na němž dirigovala Dvořákovu Novosvětskou symfonii, a pozvání operních scén i řady orchestrů jí poskytly záviděníhodný start k její kariéře. Nikol Kraft se 28. října představí s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín na slavnostním koncertě festivalu Musica Holešov.

Studovala jste na gymnáziu Jana Nerudy v Praze, kde jste maturovala i ve hře na varhany. Jakou roli sehrála varhanní hra ve vašem rozhodnutí být dirigentkou? A jaké další vlivy se na tomto rozhodnutí podílely?

Na osmileté Gymnázium Jana Nerudy jsem nastoupila až do kvinty a v té době už mě dirigování začalo zajímat. Na rozdíl od konzervatoře ho tam ale není možné studovat jako hlavní obor. Varhany mi přišly jako zajímavá volba kvůli hře na pedál a ohromujícímu zvuku. Měla jsem štěstí na pedagogy, kteří byli současně skvělými interprety: Wacława Golonku a v posledním ročníku Petra Čecha. Profesor Mirko Škampa, který na gymnáziu učí, se dozvěděl o mém přání dirigovat a přizval mě ke spolupráci s Pražským studentským orchestrem, kterým prošla řada našich dirigentů, včetně Jakuba Hrůši, Marka Ivanoviće či Davida Švece. Vystoupili jsme na několika koncertech, i v Rudolfinu. Byla to dobrá a občas tvrdá škola – byla jsem v začátcích a mladší než většina členů orchestru.

 

zk

 

Vystudovala jste obor dirigování na brněnské JAMU. Proč jste si zvolila tuto školu?

Popravdě jsem na JAMU šla proto, že na HAMU v Praze mě dvakrát nevzali. Mezitím jsem začala studovat hudební vědu na Filozofické fakultě. Studium mě díky pedagogům nadchlo, ale na dirigování už nebylo tolik času a po druhých neúspěšných přijímačkách ani moc motivace. Řekla jsem si, že tomu dám poslední pokus v Brně a ten vyšel, což mě docela překvapilo. JAMU mi poskytla hodně příležitostí. Výhodou je vlastní Divadlo na Orlí pro studentské produkce Komorní opery JAMU. Už ve druhém ročníku jsem mohla dirigovat Dona Giovanniho a o rok později Příhody Lišky Bystroušky – dvě představení byla součástí festivalu Janáček Brno. Symfonický repertoár jsem si mohla během studia vyzkoušet na veřejných koncertech s Moravskou filharmonií Olomouc a s Filharmonií Brno.

Jak inspirativní pro vás byli vaši učitelé na JAMU, jaký prostor vám dali? Nechala jste se jimi vést, nebo jste byla spíše „vzdorovitou“ studentkou?

Na JAMU se studuje dirigování převážně u jednoho pedagoga. S ostatními pedagogy jsem se potkávala na seminářích, na repertoáru oboru a podobně. Chodila jsem k prof. Janu Zbavitelovi, výbornému opernímu dirigentovi, který šéfoval v operách v Ústí, Plzni a v Brně. Z pozice zkušeného operního praktika mi dal pevný technický základ. Do té doby jsem byla vybavená spíš arzenálem gest okoukaných od slavných dirigentů, kteří samozřejmě vycizelovali lety praxe svůj styl a prvoplánově čitelná technika už tam až tak není. Myslím, že jsem přestala vzdorovat příchodem do jeho třídy. Neomezoval mě. Měl být přísnější. Samozřejmě došlo i na diskuse vyplývající z rozdílného interpretačního názoru, ale to je přirozené.

Ptám se na to proto, že mě zaujala recenze na váš absolventský koncert, kde autor hodnotí vaše pojetí Dvořákovy Novosvětské: „Nikol Kraft se na svém absolventském koncertě uvedla jako energická a přemýšlivá umělkyně, která ví, co chce, a nebojí se použít i neotřelé výrazové prostředky k tomu, aby vystavěla přesvědčivý zvukový výraz.“ Zajímají mě ty „neotřelé výrazové prostředky“. Jak byste je popsala a jak a kdy k nim umělec dojde? Je to otázka konfrontace, srovnávání s druhými umělci, nebo spíše záležitost uměleckého vývoje, zrání? A jakou roli v tom hraje žánr díla, popřípadě  autor?

Zajímala mě hlavně agogika a artikulace. Nejde o mé osobní názory, ale o to, najít prostředky, kterými by dílo ožilo a nejlépe komunikovalo. Jedna věc je naučit se partituru prakticky, ale druhá věc je naučit se to vnitřně. To je dlouhé hledání. Hledání stylu, časového rozvrhu, dynamiky, artikulace, balance, emocí. Musíte si nechat vstoupit tu hudbu do srdce, prožívat si ji. Až to najdu, tak si to musím zažít a dostat i do rukou, aby provedení na pódiu v daný moment klaplo. Příprava se nedá příliš urychlit, patří k ní i porovnávání nahrávek. K výběru Novosvětské mě inspirovalo provedení Andrise Nelsonse, které jsem slyšela živě před několika lety. Dělal ji s úžasným zápalem, gestikuloval, jako kdyby vyprávěl pohádku, a některé věci dělal agogicky a zvukově skutečně odlišně. Symfonie mi zněla najednou úplně jinak. Chtěla jsem se s tím taky utkat. Tyto repertoárové hity občas sklouzávají častým hraním do nevyhraněné podoby. Když si člověk poslechne nejstarší nahrávky Talicha, Kubelíka, Szella a jiných, zjistí, že se to vůbec nehrálo vždycky tak, jak jsme dnes zvyklí.

Po studiích jste nelenila a začala studovat ve Vídni. Co vás k tomu motivovalo?

Ve Vídni jsem vloni strávila semestr v rámci posledního ročníku studia na JAMU. Vážila jsem si toho, že si mě vybral do své třídy prof. Mark Stringer. Jako pedagog je mezinárodně velice vážený. Sám byl Bernsteinovým a Ozawovým žákem a vystudovala u něho řada dnes úspěšných dirigentek a dirigentů. Výuka je skupinová, na hodinách se studenti střídají za pultem a čtyři hrají partitury na dva klavíry. Prof. Stringer dával svým studentům nad rámec i individuální hodiny. Dost mě posunul v technice. I ve věcech jako postoj a držení taktovky. Byl tak striktní a autoritativní, že do týdne to bylo srovnané… Zároveň oceňoval muzikalitu a charisma studentů. Inspiroval nás svými znalostmi a bylo zážitkem sledovat jeho dirigování. Každých čtrnáct dní jsme zkoušeli nový repertoár s najatým orchestrem. Byli jsme motivováni se rychle učit. Dotkli jsme se širokého repertoáru a měli jsme pravidelnou zpětnou vazbu. To na našich akademiích trochu chybí. My sice máme skvělou možnost dirigovat profesionální orchestry, ale zpětnou vazbu vidíte na videu až po koncertě na konci letního semestru. Najednou zjistíte, co všechno děláte špatně, ale napravit to lze až při dalším koncertě za rok.

 

rafael-kubelik-132h-558v-img169xlw-994-e1d284d92729d9396a907e303225e0f2d9fa53b4

 

Tématem vaší diplomové práce na oboru hudební věda na FF UK byl Rafael Kubelík. Proč jste věnovala pozornost právě tomuto dirigentovi? Lze říci, že vás v něčem ovlivnil, nebo lépe řečeno, přemýšlíte o jeho přístupu k interpretaci?

Chtěla jsem vyjet na stáž, a protože mě zajímalo dirigování, nabízela se varianta Mnichov ve spojení s Rafaelem Kubelíkem. Objevovala jsem ho až při psaní. V Bavorském rozhlasu je s ním mnoho zajímavých rozhovorů a v orchestru působí ještě několik hráčů, kteří ho pamatují. Nostalgicky se smáli, že mám stejný akcent jako on… Všichni jeho éru označovali v kontextu celé historie orchestru za „zlatou“. Často mluvili o tom, jak uměl číst „mezi řádky partitury“ – dostat se k podstatě. Zkoušel něco, co se zdálo každému úplně nepodstatné, ale za chvíli s ním dostalo to místo úplně jiný ráz. Víme o našich významných dirigentských osobnostech, ale nemluví se tolik o tom, v čem bylo jejich pojetí jedinečné. Začala jsem proto psát další seminárky a analyzovat interpretační přístupy dirigentů. Zajímal mě například exaktní popis Kubelíkovy interpretace Šárky v kontextu jeho nahrávek i nahrávek dalších dirigentů a vývoj jeho názoru v průběhu let. Inspiruje mě často třeba svým názorem na agogiku a na jakýsi timing. Je to možná nejdůležitější věc, kterou může dirigent bezprostředně ovlivnit.

Jak je to vlastně s vlivy velkých dirigentských osobností na mladého dirigenta? Je vám některý styl bližší? Karajanovský, furtwänglerovský, nebo Kleibera, Abbada, Bernsteina...? A máte nějakého „svého“ dirigenta, ke kterému se vztahujete, s kterým se porovnáváte, který vás inspiruje, jehož nastudování posloucháte?

Ze jmenovaných rozhodně Carlos Kleiber. Každý ho miluje. Mezi mé první oblíbence patřil Valerij Gergijev, který odstartoval můj zájem o dirigování. Ve čtrnácti letech jsem byla na jeho provedení Čajkovského Patetické s Orchestrem Mariinského divadla a bylo to úplně hypnotizující. Z českých dirigentů jsem vždy obdivovala Libora Peška. Teď jsem si se zvědavostí pouštěla nahrávky Sukovy Pohádky – ta jeho s Českou filharmonií je naprosto brilantní. Má skvělý cit pro zvuk, nadýchané dlouhé fráze i pro detail. Když si pustíte druhou větu, je v tak trefném tempu, s krásnou artikulací a hraná s takovou noblesou, že ty labutě a pávy hned vidíte. Navštěvovala jsem také ráda koncerty Zdeňka Mácala. Tito dirigenti mají velké charisma, prof. Stringer to trefně nazýval „starke Präsenz auf der Bühne“ nebo „strong appearance“. Slyšela jsem takovou nadsázku, že je důležitější, aby dirigent ukázal, kým je, než co umí. Ono se to do hudby otiskne. Pokud jde o český repertoár, každý dirigent začne u Václava Talicha. Trochu u nás zůstávají v pozadí operní dirigenti, naposledy mě nadchla Krombholcova Rusalka.

Podle vašeho názoru – v čem se liší styl dirigování žen a mužů? A proč bývala tato umělecká profese doménou mužů? Souvisí to s autoritou, fyzickou náročností?

Vizuálně se lišit nemusí. Stylový rozptyl mezi dirigenty je velký, každý má svůj styl. Asi bych pro začátek spíš hledala, co dirigentky a dirigenty spojuje, než odlišuje. Dirigentka Simone Young řekla, že je základní chybou připisovat mužskosti sílu a ženskosti jemnost, že každý umělec potřebuje obojí. Představte si, že by třeba Serena Williams začala dirigovat… Každý má své fyzické dispozice, kterými dělá určitý dojem. A každý si může najít grif, kterým případný deficit dorovná. Všichni studenti řeší, aby neměli gesta moc hranatá, ostrá, slabá, velká, malá… Jasně, některé dirigentky mohou působit zvláštně, ale divně diriguje docela hodně dirigentů.

Setkáváte se ve vaší praxi s tím, že orchestry nebo divadla dají přednost muži? Nebo je to spíše záležitost „přetlaku“, konkurence ve vašem oboru?

Asi obojí. Předsudky přetrvávají. Zároveň je velká konkurence a u nás to někdy nefunguje příliš objektivně ani mezi samotnými dirigenty. Jinak myslím, že spousta lidí, jak v orchestru, tak v publiku, je na dirigentky zvědavá. Je to nový fenomén, zajímá je, jaké bude provedení, jak to bude působit... 

 

Nikol-Kraft-2

 

V hudební branži – a interpretační zejména – je velmi tvrdá a nabitá konkurence. Jak může podle vás prorazit mladý interpret – konkrétně ve vašem případě mladá dirigentka? Budování kontaktů, povedené práce, které má za sebou, soutěže...?  

Asi všechny možnosti. Je roztěkaná doba se spoustou podnětů. Velkou váhu mají sociální sítě, reference, kontakty, agentury, vlivný pedagog, soutěže... Někdy pak sehrají „soft skills“ umělce větší roli než hudební talent. I když zrovna u dirigentů je to asi i důležitá složka pro přežití. Podle mě se v tomto systému trochu vytrácí původní práce dramaturgů a managementů ve smyslu vyhledávání talentů. Musíte mít štěstí, že narazíte na někoho, kdo je ochoten váš výkon zhlédnout, sám posoudit a na vlastní odpovědnost vám dát příležitost. U mě to zafungovalo v několika případech, největším překvapením pro mě bylo Národní divadlo. Ale z celkového počtu organizací jsou to výjimky. Mladí dirigenti potřebují postupně získávat zkušenosti u regionálních orchestrů a operních souborů, ale možnosti moc nejsou – konkurzy se u nás téměř nevypisují. V tom bývá v zahraničí více příležitostí. Musíte pak vzít každou příležitost a snažit se o co nejlepší výkon, kterého jste zrovna schopni.

Vím, že ani soutěže nejsou snadným soustem – je více přihlášených zájemců než míst v samotné soutěži...

Ano, na Malko Competition se letos přihlásilo 566 kandidátů. Je otázka, jak objektivně lze vybrat těch 24, které vzali do soutěže. Někteří kolegové se dostali v jedné soutěži až do finále a při druhé se ani nekvalifikovali. Já jsem na soutěže neměla zatím moc čas. Přišlo mi důležitější věnovat se asistencím v divadle, když už přicházely. Za pět let studia jsem se podílela na nastudování osmi oper. Zkouškový proces v divadle a studium operních partitur zabírá hodně času – jsem perfekcionista, ale taky trochu lenoch. Soutěže jsou dobrá zkušenost, ovšem hodně záleží na náhodě a také na trpělivosti.  

Máte již za sebou dobře hodnocené práce – asistenci v Národním divadle v Praze, v Brně, v Coburgu, hudební nastudování Lišky Bystroušky v Komorní opeře JAMU... Vedle této operní práce máte zkušenosti i se symfonickými orchestry. Co je bližší vašemu hudebnímu naturelu – opera, nebo symfonická tvorba?

Dnes už nemám preference. Je pravda, že opera si našla mě. A to až na JAMU, kde první příležitosti byly operní. Dnes už mám k poetice divadla silný vztah. Opera bývá náročná na techniku a pohotovost. Je to takový trojboj, kdy vnímáte orchestr, zpěváky, režii… Ale vedou vás jasná mimohudební představa a emoce. V symfonické hudbě cítím větší koncentraci a prostor pro vervu a risk. Ale je výzva toho dosáhnout i v opeře.

Nedá mi to, abych se nezeptala na vaše osobní hudební preference.

Svým založením ruská hudba, romantismus a pozdní romantismus. Z autorů Čajkovskij, Mahler, Brahms, Suk… V dětském věku jsem vyrůstala zejména na hudbě Bohuslava Martinů a Dmitrije Šostakoviče a celkově na hudbě 20. století. Vztah k osobnosti Bohuslava Martinů byl velice silný, muselo se například pravidelně jezdit do jeho rodné Poličky. Poslouchám i dost populární hudby.   

Osmadvacátého října dirigujete Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín na slavnostním koncertě na festivalu Musica Holešov. Jde o renomovaný festival se zajímavou dramaturgií, který zve významné umělce. Jaký význam této příležitosti přikládáte? A na co z programu se těšíte nejvíc?

Tento koncert je úplně skvělou kombinací. Mám radost, že mohu vystoupit na takovém festivalu, navíc datum je velice zavazující. Moc se těším na orchestr a sólistku Michaelu Fukačovou. Dramaturgicky je to pro mě program snů – Smetanova Šárka, rozsáhlý Dvořákův Violoncellový koncert s důležitou rolí orchestru a Sukova Pohádka – „muzika z nebe“, jak řekl Antonín Dvořák.

Co mohou dirigentky přinést do dirigentského světa mužů, čím ho obohatit, ozvláštnit?

Mohou přinést svůj talent a nápady. A jestli ještě něco jiného, to se ukáže časem.

 

N

 

Nikol Kraft vystudovala dirigování u prof. Jana Zbavitele na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Ve stejném  roce 2017 absolvovala na pozvání renomovaného pedagoga prof. Marka Stringera stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Účastnila se také konzultací a kurzů u Libora Peška, Tomáše Netopila, Leoše Svárovského a Zsolta Nagye. Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, maturovala na Gymnáziu Jana Nerudy ze hry na varhany. 

V roce 2018 působila jako asistentka dirigenta při nastudování Dvořákovy Rusalky v německém Landestheater Coburg a debutovala na MHF Český Krumlov. V den 100. výročí vzniku Československa řídí  Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín na festivalu Musica Holešov. Čeká ji spolupráce s Plzeňskou filharmonií, se Západočeským symfonickým orchestrem a s Pražským komorním orchestrem a vystoupení na MHF Smetanova Litomyšl a MHF České doteky hudby 2019.   

V Národním divadle v Praze spolupracovala jako druhý dirigent na hudebním nastudování oper Měsíc a Chytračka Carla Orffa (2016). V Janáčkově opeře v Brně se podílela jako asistentka dirigenta na nastudování oper Alice in Bed (2014), Tosca (2015) a Její pastorkyňa (2015). V Komorní opeře JAMU dirigovala operu Don Giovanni (2013) a hudebně nastudovala operu Příhody lišky Bystroušky.

Nikol spolupracovala se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, s Filharmonií Brno, s Moravskou filharmonií Olomouc, s orchestrem Národního divadla, s orchestrem Janáčkovy opery, orchestrem Landestheater Coburg, se Sukovým komorním orchestrem a dalšími.

 

Foto: Marek Musil, BR-Klassik, archiv 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.