„Jsem vlastně rád, že jsem soutěž Operalia loni nevyhrál.“

„Od podzimu 2019 nastoupím jako sólista Bavorské státní opery.“

„Jednou bych možná mohl být i Heldentenor. Nebo vysoký baryton.“

„V Asii nemají písničky o lásce, ale o bojovnících s draky.“

„Na zpěvákovi je vidět, jestli emoce jde z hloubi srdce, nebo jestli ji jen hraje.“

Srpnový koncert Borise Prýgla v rodném Hodoníně vzbudil obrovský zájem, přišlo na tisíc lidí. Ohlas mělo také zařazení jeho jména mezi sólisty sobotního operního koncertu na Litoměřických svátcích hudby. „Kecal a Vodník jsou srdcovou záležitostí, ale jsem na ně pro jeviště ještě moc mladý… Ostatně jsem dnes rád, že jsem souěž Operalia loni nevyhrál. Možná by mě to ve světě semlelo,“ řekl mladý pěvec portálu KlasikaPlus.cz.

Není divu, že jeho vystoupení lákají. Pětadvacetiletý basbarytonista poutá čím dál větší mezinárodní i tuzemskou pozornost rovným dílem dvěma věcmi – svými úspěchy i svým hlasem. Čeká ho ještě jeden rok v Operním studiu Bavorské státní opery v Mnichově, od podzimu 2019 pak v jejím souboru nastoupí jako sólista. Smlouvu už má. Plácido Domingo, který soutěž Operalia vede a Prýgla po předzpívání v Praze k účasti v roce 2017 vyzval, prý čekal, že bude vítězem nebo nanejvýš druhý. „Zaskočilo ho, že jsem dostal – v úvozovkách pouze – Cenu Birgit Nilsson. Já jsem ale rád, asi to tak mělo být… Protože kdybych vyhrál, tak bych se okamžitě dostal do světa – a bylo by to moc brzo. Třeba jsem na to nebyl ještě připraven,“ soudí zpěvák.

Navíc teď Boris Prýgl postupně proměňuje hlasový obor. Na vysoké škole začínal jako bas, pak se posunul do basbarytonu, v Mnichově je nyní veden jako baryton, a to podle svých slov „dost vysoký…“ Jeden z profesorů mu říkal, že má postupovat pomalu, že se má ustálit v barytonovém oboru, ale že ještě není všem dnům konec. „Že bych jednou možná mohl být i Heldentenor, jak se říká v Německu. Hrdinný tenor. Nebo vysoký baryton,“ popisuje možný vývoj.

Na Liltoměřických svátcích hudby zpíval Prýgl vedle Jany Sibery a Richarda Samka árie a scény z oper – v jeho případě to byl Vodník z Dvořákovy Rusalky, Kecal ze Smetanovy Prodané nevěsty a Bohuš z Dvořákova Jakobína. Koncert byl připsán stému výročí naší republiky, tak pořadatelé program sestavili výhradně z českých oper. „Ve výsledku jde vždycky o kompromis mezi mým výběrem a výběrem pořadatele. Chtěl jsem zazpívat něco, co lidé znají, ale co je zároveň vhodné pro můj hlas, takže Vodník, Kecal a Bohuš byla celkem jasná volba,“ popisuje sólista. V Mnichově většinou zařazuje do koncertů Operního studia program, který si chce připravit, takzvaně ozpívat. „Můžete árii cvičit měsíce u klavíru, ale teprve první koncert vám ji zaryje pod kůži,“ říká.

Ani jednu ze zmíněných tří českých operních postav Prýgl ještě nezpíval jako kompletní roli na scéně. Vždy jen koncertně, nebo v průřezu dílem. Na otázku, zda se k nim někdy dostane, nebo zda odhaduje, že je spíše předurčn pro světový reperoár, odpovídá, že Kecal a Vodník jsou jeho „srdcovou záležitostí“ a že se na litoměřický koncert těšil tím spíše, že si je mohl poprvé zazpívat s orchestrem, což si každý zpěvák užívá mnohem víc než jen s klavírem. „Ale jsem na ně pro jeviště ještě moc mladý. Jedna věc je, odzpívat roli perfektně technicky, dát jí i výraz… ale bude tomu chybět životní zkušenost otce, která se nedá zahrát. Člověk na Kecala i na Vodníka musí dozrát. Teprve potom vzniká něco, co přináší nezapomenutelný zážitek. Naučit, přeskočit ani ošidit se tohle nedá,“ uznává.

Dává k tomu příklad svého mladého čínského pěveckého kolegy z Mnichova. „Od rána do večera poslouchá nahrávky, kopíruje zpěváky, jejich barvu hlasu a emoce… Bavili jsme se o tom a přiznal, že není schopen emoci sám vyjádřit – že nic necítí, když zpívá,“ říká Prýgl a upozorňuje, že v Asii nemají písničky o lásce, ale o bojovnících s draky: „Naše lidová tvorba je úplně jiná. Také moje maminka mě asi vedla jinak, než ho vedla jeho maminka. Dávala najevo víc lásky – naše kultura je úplně jiná. Proto jako Evropané dovedeme jinak a lépe vyjádřit emoce. Oni zpívají výborně, jsou výborní i herecky, ale jsou jako roboti. Když půjdu do hloubky, tak jim to, co hrají a zpívají, nebudu věřit. Jsou to uměle vyvolané emoce, manýry. Na zpěvákovi je vidět, jestli emoce jde z hloubi srdce, nebo jestli ji jen hraje.“

Pro Borise Prýgla byli rozhodují tři pedagogové – Blanka Juhaňáková, která se o něj starala po ukončení základní umělecké školy, kde ho učila její maminka. Pak to byla profesorka Zlatica Livorová, ke které chodil soukromě. „U ní to bylo hlavně o technice. A právě ona mi domluvila setkání s panem profesorem Petrem Mikulášem, který je zase výborný na interpretaci,“ vypráví Prýgl, nepříliš dávno ještě bratislavský student.

„Když jsem se z basu posunul k basbarytonu, měl jsem v té době téměř identický hlas s panem Mikulášem. Měli jsme spíše přátelský vztah, bavili jsme se při výuce kamarádským stylem. A byl to on, kdo mě dostal do Slovenského národního divadla do role Leporella, která pro mě byla svým způsobem osudová,“ zdůrazňuje.

Ještě minulý rok si Prýgl myslel, že žádné Operní studio už nepotřebuje – vždyť už zvládl několk mezinárodních soutěží a všechny vyhrál, takže by mohl jít zpívat na velké scény do světa… „Přišel jsem do Mnichova s tím, že to tedy rok zkusím… Stejně jsem neměl nabídku trvalého angažmá kromě Slovenského národního divadla, kam už jsem nechtěl – chtěl jsem někam dál, do světa. Zkusil jsem to – a po prvních dvou měsících se mi ve Studiu začalo líbit a rozhodl jsem se tam setrvat. I tím, že jsem změnil hlasový obor, jsem najednou cítil, že bych se měl věnovat usazení barytonu. Že opravdu není kam spěchat. Že jde o poslední dva roky, kdy mohu ještě studovat a rozvíjet se.“ V lednu se mimochodem chystá do Barcelony na soutěž Tenor Viñas International Singing Contest.

Po úspěchu v Operalii si Prýgla, jak sám říká, v Čcsku a na Slovensku začali víc všímat a vážit. „V Mnichově se na to až tak moc nehraje, protože tam je výborných lidí kolem mě spousta, pomalu každý druhý v Operním studiu nebo v ansámblu má za sebou stejnou řadu soutěží a byl v ních vítězem, laureátem nebo minimálně finalistou,“ krčí pěvec rameny. A přidává, že se i proto snaží dosáhnout výsledků pracovitostí – když člověk dře a jde si za svým, tak to přináší ovoce.

Pak se vrací k vývoji hlasu. Na audiofoniatrii se loni dívali pořádně na jeho hlasivky – a prý co zpívá? Basbaryton?? „Dozvěděl jsem se, že moje hlasivky jsou kraťoučké, jakoby tenorové…! Hlasivky mám unikátní, také mám velké rezonanční prostory, dokážu se s tím technicky nějak vypořádat. Ale tím, že jsou usazené v hrtanu níž, dávají mi moje hlasivky zároveň možnost zazpívat pod rejstříkem normálního basu, a tím, že jsou krátké a úzké, tak mi dávají schopnost zazpívat vysoké tóny. Takže mám – zvláště když se dobře rozezpívám – rozsah téměř od hlubokého basového cé po vysoké tenorové cé,“ líčí podrobně.

Foto: Radovan Šubín & archiv Borise Prýgla

Pro svůj koncert na pražském festivalu Svátky hudby Václava Hudečka, který začíná v říjnu, proto Prýgl chystá tři árie – basovou roli Vodníka, basbarytovonou úlohu Knížete a na konec pak tenorovou roli Jeníka. „Uvidím, jestli to zvládnu,“ usmívá se. Ale je to úsměv bez stínů pochybnosti.