„Zatím plánuju, že budu na lesní roh hrát tak ještě pět let.“

„Tátu většinou neposlechnu, ale postupem času pak dělám ty věci tak, jak mi řekl.“

„Teď budu psát skladbu pro příští kurzy, abych to měl včas a mohli jsme to nacvičit dřív“

Letní hornové kurzy v Broumově už pošesté rozdaly diplomy. Letošní ročník se uzavřel v sobotu 8. srpna a odjíždělo z něj domů na šest desítek mladých hornistů obohacených o cenné zkušenosti a setkání. Mezi nimi i patnáctiletý Jan Vobořil. Toto jméno v souvislosti s lesním rohem ale slýcháme už déle, jeho otec je už léta sólohornistou České filharmonie, vyhledávaným komorním hráčem a v Broumově na kurzech jedním z lektorů. Zdá se, že jablko nepadlo daleko od stromu, i když jasno v tom, jestli bude hornistou, zatím Honza nemá.

To, že hraješ na hornu, je rodinná záležitost, nebo jsi měl inspiraci ještě jinde, mimo tátu?

Na hornu jsem začal hrát jen kvůli tomu, že jsem viděl a slyšel tátu. Vždycky jsem za ním chodil dolů do sklepa, když mi bylo kolem osmi. Začal jsem pak asi v devíti a vlastně potají. Věděl jsem, že doma v podkroví má jednu starou hornu, na kterou hrával, když byl taky malej. Jeden den jsem ji vytáhl a za pět dní jsem mu pak volal do Lucemburku, že už umím pět tónů (směje se). Takže tak to nějak začalo…

A chceš pokračovat?

Pokračovat možná úplně ne. Zatím plánuju, že budu na lesní roh hrát tak ještě pět let (směje se).

Proč jen pět let? Nechceš u toho zůstat? Hraješ hezky…

Když ono mě baví ještě hodně dalších věcí, ale uvidíme (směje se).

Není to škoda? Jezdíš sem na hornové kurzy, cvičíš, zdokonaluješ se, dokonce jste tady letos zahráli Tvoji vlastní skladbu, vystoupil jsi už s Českou filharmonií…

Já vím… já si to ještě rozmyslím…

Co Ti kurzy daly? A pokolikáté jsi už vlastně na nich byl?

Byl jsem tady kromě jednoho ročníku pokaždé, takže letos popáté. A je to tu vždycky super! Nejvíc si tady z toho beru všechny ty nápady různých profesorů, to srovnání je nejlepší. Každý se dívá z jiného úhlu a je zajímavé slyšet, jak tu samou věc hraje a vnímá každý jinak.

A během roku se učíš u koho?

U Jany Švadlenkové na hudebním gymnáziu v Praze.

V patnácti letech ale už určitě uvažuješ, na jakou vysokou školu bys chtěl jít. Kam tedy míříš, když jsi na hudební škole, ale hornu chceš dělat už jen pět let?

Nejspíš bych chtěl jít na konzervatoř, uvidím ještě, jestli na čtyři nebo na šest let. A potom se uvidí (směje se).

Jak vlastně prožíváš ten týden tady? Slyšíš kolem sebe dalších šedesát mladších i starších hráčů, kam Tě to posouvá?

Myslím, že je skvělé, když se sejdou lidi všech věkových kategorií. Pak s odstupem let je hezké vidět, když třeba někoho slyším po dvou třech letech a vidím, jaký udělal pokrok. A je dobré slyšet ty starší, to pak motivuje cvičit, aby člověk nezůstával na té stejné úrovni.

A vznikají tu přátelství? Respektive potkáváš se třeba s někým i během roku?

Během roku spíš ne, tak se pak o to víc těším se, že se s těmi lidmi zas uvidím. Někdo je z Brna, někdo z ještě pro mě vzdálenějších koutů republiky nebo ze zahraničí, tak je moc fajn se tu zas po roce potkat.

Na jednom ze zdejších koncertů jsi s tátou hrál svoji skladbu, Koncertní kus pro dva lesní rohy a klavír, v kostele sv. Michaela ve Vernéřovicích, jak dlouho jsi ji psal?

(Směje se) Já jsem to nechal úplně na poslední chvíli. Začal jsem psát až asi druhý týden v červenci a koncert byl 5. srpna. Takže teď ke konci jsem na tom musel dělat docela rychle a cvičit jsme to pak s tátou začali teprve ve čtvrtek před začátkem kurzů. Takže úplně na poslední chvíli…

Týdenní příprava, ani ne…

Jojo, přesně tak (směje se).

A skládáš častěji? S Českou filharmonií jsi přeci už před časem hrál jednu svoji krátkou skladbu…

Přesně tak. A já mám zatím spíš zkušenost právě s kratšími skladbami, tak do pěti minut.

Ale to jsi tentokrát docela přesáhl…

Zuzka (Zuzana Rzounková, zakladatelka Letních hornových kurzů, pozn. redakce) mi právě tentokrát zadala, že potřebuje kolem aspoň deseti minut.

A je to tedy opus číslo…?

Číslo… čtyři, ano.

A ta, kterou jsi kdysi hrál s Českou filharmonií?

To byla úplně první skladba.

A to Ti bylo kolik let?

To mi bylo dvanáct. A bylo to docela vtipný (směje se). Já jsem tehdy měl zrovna nějaký konkurz ve škole o to zahrát si s FOKem. A abych se na to připravil, tak jsem se jen cvičně přihlásil do soutěže, kterou vypsala Česká filharmonie. Abych si to obehrál. Náhodou jsem pak zjistil, že jsem se dostal do dalšího kola, takže jsem měl možnost zahrát si s klavírem ve Dvořákově síni Rudolfina. A takhle to dopadlo… pak jsem si zahrál svoji skladu s tátou a s filharmonií, tedy se smyčcovou sekcí. Tehdy to dirigoval Jiří Rožeň.

Jaké to je hrát s tátou, který byl kdysi nejlepším absolventem brněnské konzervatoře?

Já si z něj pořád dělám srandu (směje se). Asi to tak neberu. On mi samozřejmě dává různé tipy na to, jak mám hrát. Já většinou neposlechnu, ale postupem času pak dělám ty věci tak, jak mi řekl (směje se). Takže je to vtipné… A pořád si z něj dělám legraci, že má moc orchestrální zvuk (směje se).

Pokud u horny zůstaneš, jaké příležitosti by Tě lákaly?

Mně se právě vůbec nechce hrát v orchestru. Spíš bych raději hrál svoje věci, které bych napsal pro sebe, nebo bych je hrál i s tátou a s dalšími lidmi.

Zkoušel jsi už psát pro jiné nástroje než pro lesní roh?

Už jsem napsal jednu takovou kratší věc pro flétnu a harfu, tu mi hráli ve škole, ale to je zatím všechno. A pořád zkouším napsat něco pro hornu, co by znělo opravdu dobře. To jsem ještě nedokázal, takže na tom pořád chci pracovat.

A chystáš nějakou konkrétní skladbu právě teď?

Teď budu psát novou věc pro příští kurzy, abych to měl včas a mohli jsme to nacvičit dřív (směje se).

Opět to budeš hrát s tátou? Takže pro dvě horny a klavír?

No… možná tam dám i violoncello, protože mám jednoho kamaráda na gymnáziu, se kterým občas hraju taky, takže to možná udělám i pro něj.

Foto: Za poklady Broumovska, Petr Veber