„Po včerejšku nikdo nepochybuje o interpretačních dovednostech Kataríny Slavkovské.“

„Nálada každé písně se Ladě Bočkové zračila i ve výrazu tváře a gestech.“

„Oba klavíristé, Marta Vašková i Radim Pančocha byli svým sólistkám skvělými partnery.“

Úterní večer v Besedním domě přivítal na pódiu dvě mladé dámy, které navzdory nízkému věku svým talentem už nějakou dobu ohromují české i zahraniční publikum. Brněnský Spolek přátel hudby pozval v rámci Komorního cyklu k účinkování flétnistku Katarínu Slavkovskou a sopranistku Ladu Bočkovou. A byla to správná volba.

Katarína Slavkovská v současné době studuje ve třetím ročníku bakalářského stupně na Janáčkově akademii múzických umění v Brně ve třídě Václava Kunta. Podle jména vás asi napadne, že slečna Slavkovská není Češka, a máte pravdu – tento poklad není „náš“, nýbrž přišel do Brna ze žilinské konzervatoře. Už v té době sklízela Katarína značný úspěch: pyšní se prvními místy i absolutním vítězstvím v řadě slovenských i zahraničních soutěží. Byla pozvána ke spolupráci s významnými tělesy, například Gustav Mahler Jugendorchester, Státní filharmonie Košice, Státní komorní orchestr Žilina nebo Czech Virtuosi. Nyní vystoupila s virtuózním programem v doprovodu Radima Pančochy, klavíristy a pedagoga brněnské konzervatoře i JAMU.

Na to, že se jednalo o mladé, dosud ne všeobecně známé interpretky, byl sál nezvykle zaplněný. Ne, že by přímo praskal ve švech, ale v žádném případě to před začátkem koncertu nehrozilo „přesilovkou“ ze strany interpretů, jako tomu bohužel občas bývá na absolventských koncertech stejně nadaných studentů JAMU. Umělkyně se tedy mohly těšit z příjemně zaplněného hlediště.

Katarína Slavkovská sál oslnila už svým vzezřením. Stříbrný lem výstřihu jejích elegantních černých šatů ladil se zářivou flétnou. V programu jsme si o mladé flétnistce před koncertem přečetli samé superlativy, tudíž očekávání byla veliká. Jako první zazněla Sonáta pro flétnu a klavír Ervína Schulhoffa ve čtyřech větách. Vtipná a svěží kompozice z roku 1927 v sobě snoubí moderní prvky s přehlednou formou, a zejména s virtuozitou. Už během prvních frází jsme hledali, kam si flétnistka schovala náhradní plíce, protože délka frází, které „utáhla“ na jeden dech, se zdála neuvěřitelná. První věta Allegro moderato svou melodikou vzdáleně připomínala Orient. Lyrickou část však vzápětí vystřídaly zběsilé běhy, které našly uplatnění i ve větě druhé. Scherzo bylo skutečně hravé, jak nám napovídalo průvodní slovo v programu, ale jistě ne v tom smyslu, že by se dobře hrálo. Věta byla krátká, ale zato výživná. Efektně zapůsobil dialog obou nástrojů, ve kterém sólová flétna na krátké okamžiky přenechávala hlavní úlohu klavíru, než se nad něj opět vyhoupla s další frází. Ve třetí větě Aria: Andante jsme byli okouzleni tím nejměkčím začátkem, jakého je flétna schopna, krásným dynamickým klenutím a vedením frází – zkrátka propracovaností do nejmenšího detailu. Sonátu zakončilo famózní Rondo: Allegro molto gajo dotýkající se hranice technické dokonalosti.

Následovala neméně virtuózní Sonáta pro flétnu a klavír op. 23 současného amerického skladatele Lowella Liebermanna. Podstatně mladší sonáta už nevychází z půdorysu klasické sonátové formy. Vystačí si se dvěma větami. Obě jsou postaveny na kontrastování táhlých legatových ploch s výbušnými rytmickými pasážemi. V obou těchto polohách působila Katarína Slavkovská zcela přesvědčivě.

Svoji půli koncertu Katarína zakončila interpretací Grand Polonaise op. 26 Theobalda Boehma, která představovala spíše klasičtější repertoár. Zatímco v klavíru se odehrává v zásadě běžný akordický rozklad v 6/8 metru, nad ním se vine zdobný part flétny, o jehož virtuozitě nikdo nepochybuje. Stejně tak po koncertě nikdo nepochybuje o interpretačních dovednostech Kataríny Slavkovské. Vzhledem k tomu, že je ve třetím ročníku, můžeme s nadějí vyhlížet její absolventský koncert, o kterém už nyní víme, že bude mít grády.

Druhá polovina večera patřila sopranistce Ladě Bočkové, která je také spjatá s Janáčkovou akademií múzických umění. Na rozdíl od své mladší kolegyně již však studia ukončila. I ona je nositelkou řady ocenění z pěveckých soutěží. Při svém mládí už také stihla nastudovat celou řadu operních rolí na různých evropských scénách: je mj. členkou operního studia Opéra de Lyon a od roku 2018 hostuje i v „domácím“ Národním divadle Brno. Na klavír ji doprovodila Marta Vašková, která řadu let působí jako korepetitorka na brněnské JAMU a zpěváky akademie i mimo ni doprovází na domácích i zahraničních koncertech.

Pro tento večer si dámy vybraly Nový Špalíček Bohuslava Martinů, který jsme v jejich intepretaci mohli slyšet už během Moravského podzimu a jeho akci „Martinů ve vilách“ (psali jsme 6. října). Dále písně Wolfganga Amadea Mozarta a Franze Schuberta a koncert zakončily populárním Slavíkem Alexandra Alexandroviče Aljabjeva. Ani Lada Bočková si s Katarínou Slavkovskou co do vizuálu a krásy večerních šatů nezadala. Dokonce tuto stránku vyšperkovala i barevným sladěním s klavíristkou, takže i pohled na obě umělkyně na pódiu dýchal harmonií.

Cyklus písní na moravskou lidovou poezii Bohuslava Martinů je evidentně součástí stálého repertoáru Lady Bočkové. I tentokrát zpívala zpaměti, a mohla tak věnovat pozornost veškerým výrazovým složkám projevu včetně trochy toho herectví. Nálada každé písně se jí zračila i ve výrazu tváře a gestech. Kromě toho sopranistka velmi pečlivě dbá na dokonalou výslovnost, takže posluchačům bylo jasné každé slovo. Cyklus zahrnuje osm písní, z nichž některé jsou skutečně kraťounké, takže je nutné provádět je v rámci celého cyklu, jinak by vyzněly poněkud výstředně. Lada Bočková s Martou Vaškovou přitom opravdu dovedou předat Nový Špalíček jako jeden živoucí organismus.

Cyklus Martinů však není zcela jednoznačným repertoárem pro sopranistku. Lada Bočková se tak musela vypořádat s mnoha místy ve střední a nižší poloze. V tomto ohledu se nešetřila ani v následujícím „německém“ repertoáru. Od Mozarta přednesla Abendempfindung (Večerní rozjímání) a od Schuberta Frühlingsglaube (Jarní víra), Geheimes (Tajné), Auf dem Wasser zu singen (Jak na vodu zpívat) a Gretchen am Spinnrade (Markéta u přeslice). Naopak v Soloveji (Slavíku) ruského skladatele Aljabjeva musela na závěr vytáhnout nejsilnější technické zbraně pro tóny vysoké. Píseň o dvou slokách se chová obdobně jako árie Olympie z Hoffmannových povídek – poprvé proběhne v běžném znění, podruhé je zdobena „akordickými“ tóny, které představují pro zpěváka velkou výzvu, a na závěr slavíček „zašvitoří“ na dlouhém drženém d3.

Po zaslouženém potlesku Lada Bočková zakončila recitál tak, jak ho začala, a sice přídavkem z písní Bohuslava Martinů: Děvčetem z Moravy z cyklu Písničky na dvě stránky.

Mimo excelentních sólistů je potřeba také vyzdvihnout oba klavíristy. Vzhledem ke skutečně mimořádným výkonům obou hlavních interpretek nelze ani publiku vyčítat, že patrně nestihlo věnovat patřičnou pozornost klavírnímu doprovodu. Málokdo si uvědomuje, že jejich party jsou velmi často stejně náročné jako party sólistů a přitom je interpretují tak, že se nezviditelňují, a proto jejich „podklad“ považujeme za samozřejmý. Oba klavíristé, Marta Vašková i Radim Pančocha byli svým sólistkám skvělými partnery. Jejich hra byla jistá, přesná a citlivá k potřebám sólového hlasu.

Foto:  Jarmila Mráčková a archiv L. Bočkové a K. Slavkovské