„Haydn, jakkoli pro posluchače příjemná hudba, je pro interpreta zrádný, může vyznít ploše. Ovšem v podání Matouše Zukala zněl mnoha barvami.!

„Debussy: nejasné obrysy, rozpité tvary, všechno zahrané jemně, s vnímavou poetičností.“

„Na posluchače se v Brahmsově triu valily hudební plochy, před kterými v dobrém slova smyslu nebylo úniku.“

Jistěže tři absolventské koncerty navštívené letos zjara nestačí ke generalizovanému soudu, ale leccos napovědí. Poté co jsem v sále Pražské konzervatoře slyšela ve čtvrtek 23. května sólově hrát klavíristu Matouše Zukala i jeho partnery v triu – houslistku Kláru Leškovou a violoncellistu Filipa Halečku –, si dovolím tvrdit, že zajímavé, poutavé a zralé interpretační výkony se v čase Pražského jara neodehrávají jen ve Dvořákově a Smetanově síni.

Absolvent 6. ročníku Pražské konzervatoře Matouš Zukal je v pedagogické péči Iva Kahánka poslední dva roky. Předtím – a to od svých devíti let až do maturity – studoval na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy u Jitky Němcové, která se rozhodujícím způsobem podílela na rozvoji Matoušových technických i uměleckých dovedností. A co nastartovala Jitka Němcová, zdokonalil Ivo Kahánek během 5. a 6. ročníku konzervatoře. Matouš je nyní již přijat na AMU, kde by měl pokračovat u svého stávajícího učitele, ovšem otevřené je i další studium v zahraničí.

Jako sólista se představil ve skladbách Josepha Haydna, Clauda Debussyho a Fryderyka Chopina, jako člen komorního ansámblu v Brahmsově Klavírním triu H dur. Tato dramaturgická pestrost byla příslibem, že mladý klavírista předvede hodně ze svého umění. To ostatně přišlo již s prvním číslem programu – Haydnovou Sonátou D dur Hob. XVI:37, v níž zaujal stylovou čistotou, kompoziční propracovaností a nevykalkulovanou muzikalitou. Nijak se v první větě Allegro con brio nepředváděl, jeho hra nebyla sledem libě znějících tónů, ale ty tvořily jeden celek promyšlené výstavby. Druhá věta Largo e sostenuto s vážným až tíživým začátkem, který Matouš skvěle zahrál s těžkýma, jakoby závažím opatřenýma rukama, se láme do lehkosti a ústí až v hravosti. Úvodní příznačná těžkost se přetavila do půvabu, který gradoval v závěrečné větě Finale. Presto, ma non troppo. Ejhle, klavírista s neobyčejně širokým rejstříkem stisku, úhozu, tvoření tónu, s citem pro pedalizaci, napadlo mě už po prvním čísle programu. Haydn, jakkoli pro posluchače příjemná hudba, je pro interpreta zrádný, může vyznít ploše. Ovšem v podání Matouše Zukala zněl mnoha barvami.

Po Haydnovi mladý klavírista předvedl, jak hraje impresionisty. Vybral si tři preludia z Druhé knihy preludií Clauda Debussyho. Je těžké posoudit, zdali mu lépe vyšla Vinná brána, nebo Mlhy, či Generál Lavine – výstředník. Matouš se tu převlékl do úplně jiné osobnosti než u Haydna. Vytvářel barevné plochy, ve Vinné bráně zdůraznil písňový motiv i fázi dne – stmívání, brána se uzavírá…V Mlhách se ještě více ponořil – a díky němu i posluchači – do atmosféry, pod jeho rukama vyvstávaly nejasné obrysy, rozpité tvary, všechno zahrané jemně, s vnímavou poetičností.

Vrchol sólové části přišel s baladami Fryderyka Chopina. V Baladě As dur op. 47 byla slyšitelná hluboká procítěnost, kterou mě lapil do té míry, že jsem byla zvědavá na každý další takt. Ocenila jsem, že Matoušova hra ani v tomto případě nebyla efektní, jen tak si pohrával s klávesami a kouzlil všechny potřebné barvy i dynamické odstíny. Ještě víc předvedl v Baladě f moll op. 52 , s nádherně zahraným úvodním tématem. Zamyšlenost, kterou do Chopina vložil, nebyla smutkem, spíše melancholií. Jak, ptám se, je možné, aby posluchač v interpretaci tyto dvě polohy rozeznal? Svou roli jistě hrají mimohudební okolnosti (třeba odpočatý vnímavý návštěvník), ovšem troufám si tvrdit, že dobrý klavírista tyto dvě emoce ztvárnit dokáže. A Matoušovi se to podařilo. Jeho Chopin byl intimní i prudký, po technické stránce neoslňoval svou virtuozitou, ale ta mu byla prostředkem k vyjádření emocí, výrazu…

V druhé části se Matouš Zukal představil jako komorní hráč. Se svými spolužáky Klárou Leškovou (housle) a Filipem Halečkou (violoncello) zvolili Klavírní trio H dur op. 8 Johannesa Brahmse. A při jeho interpretaci si počínali jako zkušení hráči! Bylo možno postřehnout suverénnost, jistotu a kompaktnost, pozornost vůči sobě navzájem, přesnost při přebírání témat jednotlivými nástroji i v nasazování frází a jejich ukončování. Zatímco v první větě Allegro con brio na sebe strhávaly pozornost překrásný zvuk Halečkova violoncella i naléhavý tón Klářiných houslí, ve druhé větě (Scherzo. Allegro molto) dostal velký prostor klavír. Toho Matouš Zukal náležitě, i když ne okázale využil a dal posluchači okusit, v jaké různé dynamice a tempu ztvárňuje rozvíjené téma. Třetí věta (Adagio) je vážná: klavír vnáší svými akordy naléhavost, kterou rozvíjejí smyčce, jež odpovídají v témže duchu. Všichni tři interpreti jako by si byli vědomi významu každého tónu, každé noty. Na posluchače se v té chvíli valily hudební plochy, před kterými v dobrém slova smyslu nebylo úniku. Ve čtvrté větě pak Matouš Zukal rozehrál svůj klavír energicky až rezolutně, skladbu zakončili všichni tři hráči s vášnivostí a plným nasazením. Taková interpretace ne právě snadné skladby je velkým příslibem do budoucna. A je třeba zmínit i profesora komorní hry těchto nadaných mladých hudebníků – je jím Milan Langer.

Jako přídavek zazněl Šostakovičův Valčík z Pěti kusů pro dvoje housle a klavír, který si interpreti večera sami upravili pro housle, klavír a violoncello.

Foto: Klára a Kristýna Leškovy