„K velmi dobré interpretaci přispěly bachovský styl úhozu a tepající, dopředu proudící hra.“

„Hrál oslnivě, uhranul publikum svou rozepjatostí, ztvárněním mohutnosti hlavního tématu i virtuozitou perlivých pasáží.“

„Jeho klavír zněl takřka impresionisticky, hrál s lehkostí, plynule přecházel k vášnivosti, na závěr oslnil bravurními běhy ústícími do jemných záchvěvů.“

Další z řady letošních absolventských koncertů se konal v úterý 30. dubna v Sále Martinů na pražské AMU. Marek Kozák, žák profesora Ivana Klánského, se představil pestrým programem. Ukázal v něm jak virtuozitu, díky níž není v jeho hře ztracených tónů, tak schopnost mistrovsky vystavět skladbu s přesvědčivou dynamikou i agogikou. Možná leckomu chyběl jeho Chopin, ale posluchače dychtící po romantice jistě uspokojil zařazením ne příliš hraných Šesti klavírních kusů Petra Iljiče Čajkovského.

Chronologicky postavená dramaturgie postihla nejen vývoj klavírní tvorby, ale i všestrannost interpreta, již prokazoval od Busoniho transkripce Chaconny d moll BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha přes Sonatu quasi una fantasia Es dur op. 27 č. 1 Ludwiga van Beethovena a přes Uherskou rapsodii č. 2 cis moll Ference Liszta v úpravě Sergeje Rachmaninova až po zmíněných Šest klavírních kusů op. 19 Petra Iljiče Čajkovského a závěrečnou Sonátu b moll č. 2 op. 36 (verze 1931) Sergeje Rachmaninova.

Marek Kozák je v pětadvaceti letech zralým interpretem, jehož výkony lze směle srovnávat se staršími klavíristy. Na svém kontě má nejen vítězství v Evropské klavírní soutěži v Brémách v loňském roce, ale kromě jiného i titul laureáta soutěže Pražského jara v roce 2016, kde byl mimo jiné oceněn za provedení soudobé skladby Kejklíř od Adama Skoumala. Vloni na podzim vydala ArcoDiva Kozákovo první CD s nahrávkami Josepha Haydna, Césara Francka, Fryderyka Chopina, Sergeje Rachmaninova a Adama Skoumala.

Své vystoupení otevřel Marek Kozák Busoniho transkripcí Chaconny d moll Johanna Sebastiana Bacha. První tóny zněly energicky a v dobrém slova smyslu sebevědomě, vzápětí se ovšem zlomily do křehkosti připomínající hru na cembalo. Samozřejmostí bylo srozumitelné a přehledné vedení hlasů. K velmi dobré interpretaci přispěly bachovský styl úhozu (ne vázaně) a tepající, dopředu proudící hra, navíc i práce s dynamikou a agogikou, které se vedle jistého, pevného a barevně proměnlivého úhozu podílely na výstavbě celé skladby. Nelze nezmínit pedalizaci, jež nedávala zapomenout na to, že neposloucháme „originálního“ Bacha, ale jeho romantizující transkripci. Také Marek Kozák – podobně jako další skvělí interpreti – budoval Bachovu Chaconnu jako katedrálu, která postupně nabírá výšku a na její základy se vrší kámen za kamenem. Není pak divu, že v závěru této skladby posluchač zřetelně vnímá klavíristovo vyjádření kontemplace, které se klene nad dokonale vystavěným dílem.

Beethovenova Sonata quasi una fantasia Es dur op. 27 č. 1 (1800–1801) není tak známá jako její sesterská sonáta Měsíční svit. Její témata jsou však oním pomyslným klíčem k otevírání nebes, a zaposloucháme-li se do množství nápaditých variací, které vrcholí v jednom z oněch „nebeských“ témat, dostane se nám vrcholného zážitku. V začátku první věty Andante zvolil klavírista spíše rychlejší tempo (srovnáním nahrávek spíše „brendelovské“ na rozdíl od Claudia Arraua vychutnávajícího si každý oblouk, každou pauzu), které však vyústilo v logickou výstavbu nejen této věty, ale celé sonáty. Druhou větu Allegro molto e vivace poháněl kupředu živý tep, dravý, ale ne uchvátaný. V dynamice se klavírista pokorně držel zápisu skladatele. Třetí větu Adagio con espressione otevírá jedno z těch nezapomenutelných témat, která nás vždy bezpečně zavedou mimo tento svět. Marek Kozák ho zahrál krásně, se vší pozorností a soustředěností, ale jako by se v interpretaci o vláseček něčeho nedostávalo (ponoru do hloubky tématu), nebo naopak přebývalo (rychlejší tempo, síla úhozu). Velmi se mi líbila čtvrtá věta Allegro vivace, kterou klavírista bezprostředně napojil na předcházející, obdiv zaslouží za provedení rytmicky těžkých pasáží, běhů i jemně zahraných trylků a za srdce beroucí základní téma, kterému v závěru dodal patřičnou hloubku.

Kontrastně k Beethovenově sonátě vyzněla Uherská rapsodie č. 2 cis moll Ference Liszta v úpravě Sergeje Rachmaninova. Klavírista se s ní doslova vřítil do auditoria, technicky i rytmicky hrál oslnivě, uhranul publikum svou rozepjatostí, ztvárněním mohutnosti hlavního tématu i virtuozitou perlivých pasáží. I zde Marek Kozák ukázal, jak flexibilní a tvárný typ interpreta je. Emocionální vzedmutí střídala v rychlém sledu ztišení, základním „uherským“ tématem strhl posluchače k nahlas projevenému aplausu.

V druhé polovině programu se Marek Kozák představil jako interpret romantické literatury. Nejprve zahrál Šest romantických kusů op. 19 Petra Iljiče Čajkovského. V prvním z nich – Réverie du soir – vyjádřil na ploše hudební miniatury zadumanost a melancholii, v druhé – Scherzu humoristique – zase hravost až bezstarostnost, ve třetí – Feuillet d’album – bravurně rozehrál různé motivy a zaujal svým smyslem pro rytmičnost, ve čtvrtém Nocturnu se projevil jako hráč s hlubokým pochopením pro romantické rozpoložení hraničící až s duševní chandrou. V pátém Capricciosu upoutal kontrastní hrou – dynamicky i tempově, v šestém – Théme original et variations – se zahloubané pasáže střídaly s energickými, vznešenými; variace v této části klavírista opět zahrál jako svébytné miniatury, které ovšem držely pospolu. Vedle úvodního Bacha byl pro mne tento ne tak často uváděný Čajkovskij dalším pomyslným vrcholem koncertu.

Na závěr Marek Kozák zařadil Sonátu b moll č. 2 op. 36 (verze 1931) Sergeje Rachmaninova. První věta Allegro agitato mu umožnila předvést všechny jeho přednosti: velmi kultivovaný tón, energický a zároveň křehký úhoz. Naplno tu projevil svou uměřenost ve výrazu, a přitom hlubokou citovost, jeho forte neohlušuje, klavírista se má kam ve výrazu vracet a díky tomu je výsledný dojem kompaktní. V druhé větě Non allegro – Lento zněl jeho klavír takřka impresionisticky, hrál s lehkostí, plynule přecházel k vášnivosti, na závěr oslnil bravurními běhy ústícími do jemných záchvěvů. Bezprostředně napojená třetí věta L’istesso tempo – Allegro molto je opět kontrastní, s energickým začátkem, po němž se rozlévá do široké plochy korunované efektními běhy a akordy. Klavírista to vše zahrál bravurně, s přirozenou lehkostí a samozřejmou technickou i výrazovou virtuozitou.

Zcela právem byl jeho výkon vřele aplaudován a Marek Kozák na závěr zahrál tři přídavky: Preludium z houslové Partity E dur Johanna Sebastiana Bacha v transkripci Sergeje Rachmaninova, Gigue z houslové Partity E dur Fritze Kreislera a Liebeslied Sergeje Rachmaninova.

Foto: Jan Pěruška ml., archiv M. Kozáka