Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

MG4648

„Dostanu se mimo klasické Rusalky a Mařenky a otevírá to i nové možnosti pro herectví.“

„Formanův Amadeus byl určitě inspirací pro oba skladatele a je inspirací i pro nás.“

„Neváhala jsem ani chvilku, protože jsem se moc těšila na práci s Alicí Nellis.“

Jeden Mozart je vzdorovitý, lehkovážný i melancholický, druhý se vrací mezi živé, aby viděl, jak je to dnes doopravdy s tou jeho slávou… První je postavou v poetické koláži minimalistické komorní opery „Dopisy, hádanky a rozkazy“ od Michaela Nymana, ten druhý je spolu s Beethovenem a Haydnem hrdinou ironické grotesky „Klasika“ od Stevena Stuckyho. V obou případech ztvárňuje Wolfganga Amadea v nové inscenaci pražského Národního divadla nazvané „Mozart a ti druzí“ sopranistka Alžběta Poláčková. V rozhovoru pro KlasikuPlus.cz vyznává, že miluje práci s režiséry Alicí Nellis a Jiřím Heřmanem, a přibližuje, jaké to je studovat současně se soudobými operami i jednu z hlavních rolí Straussovy opery Růžový kavalír.

 
4V0A8520

„Ondrej Lenárd stavěl jednu krásnou část za druhou, v plynulém toku.“

„Pražský filharmonický sbor je v tomto úkolu tím nejpovolanějším.“

„Obsazení sólových partů bylo česko-slovenské, takové, které sází na jistotu.“

Blíží se velikonoční svátky a zařazení Dvořákovy kantáty Stabat mater do abonentního programu rozhlasových symfoniků má logiku. Pondělní koncert měl sváteční náboj. Možná ani nemusíme podrobně sledovat text. Tahle vokálně-instrumentální hudba působí sama o sobě, svou absolutní krásou, vlastně téměř nezávislou na tématu.

 
úterý, 02 duben 2019 11:45

Konzervatoristé v operetě

04big

„Na Pražské konzervatoři je Čardášová princezna čtvrtou inscenací hranou v koncertním sále za doprovodu malého orchestru a studenta dirigování.“

„Mnozí vůbec poprvé zpívají pod dirigentovou taktovkou.“

„Učitelé i studenti věnují přípravě mnoho volného času, mívají velmi pěkný ohlas.“

Osmou inscenací klasické operety na Pražské konzervatoři po obnově vyučování operetního zpěvu a herectví je Čardášová princezna Emmericha Kálmána. V režii pedagoga Zbyňka Brabce, pod taktovkou studenta Ondřeje Kunovského a se studenty v hlavních rolích i v orchestru má dnes večer nový projekt v sále školy po pátečním prvním uvedení druhou premiéru.

 
Foto-Lada-Kolesrov-7---2

„Vytvořilo to velmi soustředěnou kontaktní atmosféru, možnost sledovat každý odstín slova a až fyzicky vnímat nárazy a dramata v hudbě.“   

„Marek Eben těmi nejjemnějšími odstíny hlasu, od pobavení po rozhořčení a odpor, dokáže postihnout všechnu hrůznost, absurdnost, zbytečnost a trapnost lidského konání.“

„Dramaturgii celku i provedení detailů promyslela, připravila a zvládla Michaela Káčerková se zralým přehledem.“

Labyrint světa a rád srdce v podobě hudby Petra Ebena a textu Jana Ámose Komenského vnesl do programu Pardubického hudebního jara závažnost jejich poselství, ale také váhu odpovídající interpretace. Těžko kdo jiný dokáže dát květnatému textu tak komplexní výraz jako Marek Eben. A varhanice Michaela Káčerková přidala nesmlouvavě vyprofilované zvukové obrazy. Nedělní koncert v zaplněném evangelickém kostele měl soustředění a správný poměr mezi slovem a hudbou, mezi patosem a intimitou.

 
pondělí, 01 duben 2019 06:31

Dvakrát Mozart, dvakrát jinak

Dvě české premiéry dvou současných moderních oper připravilo na čtvrtek pražské Národní divadlo. Inscenace se pod názvem Mozart a ti druzí bude hrát ve Stavovském divadle premiérově také 7. dubna a potom ještě 9. a 25. dubna a 26. a 28. května. První polovinu večera tvoří „Dopisy, hádanky a příkazy“ od britského minimalisty Michaela Nymana, druhou část pak „Klasika“ amerického skladatele Stevena Stuckyho. Oba autoři prezentují Mozarta v méně známých, nečekaných a překvapivých souvislostech. Nyman v miniopeře z roku 1991 v tragikomické atmosféře konfrontuje vzdorovitého, lehkovážného i melancholického Mozarta s přízemně pragmatickým světem, reprezentovaným především jeho úzkostlivým otcem Leopoldem. Stucky, mimochodem v kompozici žák Čechoameričana Karla Husy, našel inspiraci pro svou operu v roce 2013 v obsáhlé knize The Classical Style z pera amerického pianisty a muzikologa Charlese Rosena. Kniha zasvěceně pojednává o hudbě tří velikánů klasicismu – Mozarta, Haydna a Beethovena – a staví jim monumentální pomník ve světě, který o hodnoty a krásu klasické hudby moc nestojí. Režisérka Alice Nellis roli Mozarta svěřila v obou operách sopranistce Alžbětě Poláčkové. Spolu s ní pod taktovkou Davida Švece vystupují pěvci Tomáš Kořínek, Michaela Zajmi, Pavel Švingr, Jiří Hájek, Ivo Hrachovec a další. Alice Nellis v Národním divadle v roce 2017 už inscenovala sci-fi operu na motivy Čapkova románu Krakatit a předtím v roce 2011 operu Philipa Glasse „Les Enfants Terribles“.

neděle, 31 březen 2019 16:12

Rakušan v Olomouci, Češi ve Vídni

1546605663lf3auaw1bt

„Arcivévodovi Rudolfu Habsburskému, svému žákovi a mecenáši, Beethoven věnoval řadu svých děl, včetně Missy solemnis.“

„Koncert v kostele Karlskirche, uspořádaný 9. dubna v rámci oslav výročí ustanovení arcivévody olomouckým arcibiskupem, se uvedením Koželuhovy kantáty protne s hudebním projektem Češi ve Vídni.“

„Hrát bude nově vzniklý orchestr Wranitzky Kapelle. Sídlí v Nové Říši - rodišti bratří Vranických, skladatelů, kteří také působili ve Vídni.“

Před dvěma sty lety, na jaře 1819, byl ustanoven olomouckým katolickým arcibiskupem rakouský arcivévoda Rudolf Jan, ve hře na klavír nadaný žák Ludwiga van Beethovena a po léta jeho podporovatel. Ve stejném roce ho pak papež jmenoval kardinálem, přijal postupně jáhenské, kněžské a nakonec i biskupské svěcení a o rok později byl v Olomouci intronizován. Součástí oslav letošního jubilea je i koncert, který  9. dubna v rakouské metropoli zpřítomní druhou stranu téže mince - zapadá totiž do projektu Češi ve Vídni.  

 
Jankov-Krl-Kahnek-0000013672th

„Dosahují zázraků v každé jednotlivé písni.“

„Jsou to miniatury, ve kterých je vyjádřena celá substance lidského života.“

„Pěvci zvolili intimní přístup. A Ivo Kahánek se zhostil jemných nuancí a akcentů i přesně odvažovaných způsobů tvoření tónu svrchovaně.“

Sopranistka Martina Janková, barytonista Tomáš Král a klavírista Ivo Kahánek získali za písně Bohuslava Martinů se skvělou recenzí v časopisu Diapason i jeho nejvyšší ocenění - Diapason d’Or, Zlatou ladičku. Jde o další takto vyzdviženou nahrávku Supraphonu s hudbou moderního českého klasika. Například loni získal Diapason d’Or komorní sbor Martinů Voices se sbormistrem Lukášem Vasilkem za album se skladatelovými madrigaly.

 
IMG1848

„Z české hudby by toho chtěli víc, hlavně Dvořáka, ale většinou jim nedochází, že zrovna od něj toho k dispozici příliš mnoho není…“

„V Komenského textu je hluboká zbožnost, ale i pasáže vysmívající se lidskému pachtění. I pro varhaníka je proto ve skladbě mnoho různých poloh.“

„Varhaník se v Ebenových skladbách docela vyřádí, je v nich hodně kontrastního střídání dravých a virtuózních ploch s meditativními nebo chorálovými.“ 

Koncertní činnost zavedla varhanici Michaelu Káčerkovou už do řady evropských zemí, ale i do Spojených států a Japonska. Je absolventkou pražské AMU a studovala také na Vysoké hudební škole Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v Lipsku. Jistě i proto tak ráda hraje Bacha. Jako většina českých varhaníků ovšem často s potěšením sáhne i ke skladbám Petra Ebena. A tak na festivalu Pardubické hudební jaro v neděli večer v českobratrském evangelickém kostele účinkuje s Markem Ebenem v rozsáhlé literárně-hudební duchovní kompozici, pro kterou se jeho otec inspiroval Komenského dílem Labyrint světa a ráj srdce. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se sólistka zamýšlí nad poselstvím skladby i nad hudbou Petra Ebena.

 
středa, 27 březen 2019 13:44

FOK konečně i v opeře. S José Curou

FOK263201972dpi-29

„Od prvních tónů dával najevo, že má dostatek energie k vyzařování a víc než dost hlasu k opanování prostoru zvukem a intenzivním výrazem.“

„Cura nejen zpívá, ale také trefně hraje.“

„Posledním číslem – Peterem Grimesem - Cura příjemně překvapil, protože vybočil z obvyklých rámců.“

Čtyři velké typické a klíčové operní role. Otello, Canio, Samson, Peter Grimes… Tak shrnul v Obecním domě v Praze svou dosavadní dráhu šestapadesátiletý argentinský tenorista José Cura. Náplní velkolepě vyznívajícího dvouhodinového koncertu se v úterý staly výjevy ze čtyř oper, od Giuseppe Verdiho, Ruggera Leoncavalla, Camilla Saint-Saënse a Benjamina Brittena. Sólista oslnil velkým hlasem a velkými emocemi. Za objemné spolupráce Pražských symfoniků a Pražského filharmonického sboru. Dirigoval Jacques Lacombe.

 
DSC5456

„Stíny repríz jsou jasné: rutina mezi členy orchestru, zpěváci bez velké ambice, režisérův záměr pozapomenut… Světla repríz jsou radostnější.“

„V Národním divadle byl hostem zvýrazněných dvou repríz Giordanovy opery Andrea Chénier brazilský tenorista Martin Muehle. Nabídl hlas pro roli ideální.“

„Repríza projektu Sternenhoch, který se stal pro určitý segment publika zřejmě kultovním, připomněla, že současné umění je opravdu široce rozkročeno.“

Operní premiéry mají svou atmosféru, své rituály, své oslavy. Řada měsíců studia a příprav a týdnů zkoušení je u konce. Přijde premiérové publikum a netuší, kolik všechno to samozřejmé a krásné nebo třeba ujeté a zvláštní stálo úsilí. Vlastně ho to ani nezajímá. Nepatří do té party, která nemá od výsledku odstup. Party, která zaujatě pracovala, určitě se prací i bavila a teď vydává počet z toho, co umí. Publikum stojí nezaujatě vně. Vidí, slyší, vnímá, prožívá, promýšlí… – a vytvoří si během večera svou představu, pocit, úsudek.